Usedlost Cibulka (č.p. 118 U Cibulky, Košíře)

V roce 1681 kupuje zdevastovanou Cibulku profesor pražské university Johann Georg von Funcke. Rozšířil pozemky o další pole, založil ovocný sad a postavil obytný dům a hospodářské budovy.Dalšími majiteli byli pokladník královského berního úřadu Karel Schönfelder či nejvyšší pražský purkrabí Filip Krakovský z Kolovrat. V padesátých letech 18. století je připojena vinice Suchánka. V r. 1714 patřila jedna ze zdejších vinic měšťanu Vojtěchovskému. Tehdy se zde scházelo až 200 evangelíků pronásledovaných jezuity. Měli zde uschovaný kalich a pořádali bohoslužby. V r. 1817 zakoupil usedlost bývalý pasovský biskup kníže Leopold Leonard Thun-Hohenstein a přeměnil ji na své letní sídlo. Původní usedlost nechal přestavět ve stylu tajemné romantiky, vznikl zde pohodlný klasicistní empírový zámeček ozdobený plastikami. Kolem ústředního dvora byly patrové obytné budovy s balkony a hospodářské budovy i různé drobné účelové stavbičky ve tvaru romantických hrádků jako např. psí boudy, holubníky aj. Nad průjezdem jedné z budov byla vztyčena nízká věz s mohutnou cibulovou bání s věžními hodinami, která jakoby připomínala jméno usedlosti. Nad hlavním vchodem do nádvoří byl osazen thunovský litinový znak. Že byla Cibulka významným objektem, o tom svědčí návštěva císaře Františka I. s rodinou v roce 1924. K jeho poctě zde byl tehdy postaven toskánský sloup ukončený kamennou koulí s císařským orlem, tzv. Práchnerova stéla. Dnes zde zůstal jen sloup. Ve slepém okně zahradního domku byla kamenná polopostava Zahradníka od Václava Nedomy (dnes snad v Lapidáriu; některé prameny uvádějí autora Josefa Malínského). O této postavě se vypráví zajímavá pověst. Poměrně zámožný zahradník Šmelhaus, pracující v zahradě Cibulky, byl lakomý a bezcitný. Jeho největším potěšením bylo zamknout se sám do světnice s truhlicí zlaťáků a ty počítat a vyhazovat do vzduchu. Umínil si, i že svou dceru (o jejímž dobrém věnu si celý Smíchov povídal) provdá nejdříve, až jí bude nad třicet let, nebo nejlépe, že jí neprovdá vůbec. Dcera Rozárka ale měla známost s chudým chasníkem. Když se to otec dozvěděl, dceru zbil a vyhnal z domu. Po Smíchově se zpráva rychle roznesla a Šmelhaus se záhy stal terčem nenávisti. Po pár dnech přišla dcera prosit otce, aby jí vzal zpátky, ale on jí jako i několikráte po té vyhnal. Když už chtěla nebohá dívka spáchat sebevraždu, rozhodl se onen chudý chasník, že si jí vezme, ačkoli se pravděpodobně neuživí. Pomocnou ruku podal smíchovský zahradník Donát, oba mladé přijal do svých služeb a nabídl jim i světničku. Služba u zahradníka Donáta však nutila manžele chodit často kolem Šmelhausova domu a tu jim vždy zahradník spílal z okna. Volal, že se dočká doby, kdy umřou hlady jako mrchy, i kdyby měl u toho okna zkamenět. Mezitím mu žalem zemřela žena. Na Smíchově se nesměl objevit, kluci na něj pokřikovali: Zkamenělej, zkamenělej. Za šest let po té ochrnul, ztuhl a ve strašných bolestech zemřel. Kvůli ztuhlosti nemohli jej údajně dostat ani do rakve. Smíchovští hovořili o trestu Božím: nakonec opravdu zkameněl. Na pohřeb mu šla jenom dcera se zeťem a malou dcerou. Jeho zlaťáky se nenašli. Majitel Cibulky pak nechal okno zevnitř zazdít tak, že vepředu vznikl výklenek, kam umístil Šmelhausovo poprsí v košili. Socha vyvolala mezi košířskými takový poprask, že mnozí uvěřili, že Śmelhaus skutečně zkameněl. Jiná pověst o Šmelhausovi vypráví. že zkameněl, když odmítl dát nemocnému žebráku almužnu a ještě mu hrubě spílal. Na jižní stěně jedné z budov zřídil Jan Engelbrecht z Berouna sluneční hodiny. V letech 1818 - 1824 zde biskup založil rozsáhlý anglický park, vysázel nejrůznější druhy stromů, takže vzniklo zajímavé arboretum, a obohatil ho o množství drobných staveb a sochařských děl. Usedlost i park zdobily plastiky od Václava Práchnera, Josefa Berglera, Josefa Malínského a Václava Nedomy, z nichž dnes je většina zničena. Park s jezírky byl tehdy jedním z nejznámějších parků přístupných široké veřejnosti, neohraničený plotem. Plot byl pouze kolem soukromé zahrady a usedlosti. U úpatí vrchu, v místech, kde kdysi protékal motolský potok, dnes vedený pod zemí, dal biskup r. 1818 postavit sochu sv. Jana Nepomuckého od Václava Nedomy z Kosmonos. Byl to jediný církevní námět v celém areálu. Biskup Thun-Hohenstein se zabýval také fyzikou a mechanikou, a proto v parku byly různé mechanické figury. Dodnes je zde v ponurém zanedbaném parku Čínský pavilon nebo též Čínský mlýn z r. 1822. Je to miniaturní pagoda osmibokého půdorysu s ustupujícím patrem a prohnutou špičatou střechou. Kdysi tu bývala měděná postava Číňana s deštníkem, který se ve větru pohyboval jako mlýnek. Na vyhlídkové terase, dnes polorozbořené, stávaly další čtyři čínské postavy - dva muži a dvě ženy o výšce asi 1,5 m. V poustevně bývaly dvě dřevěné loutky poustevníků, jeden ležel na slámovém loži, druhý četl u stolu Bibli. Šlápnutím na práh poustevník za stolem povstal a žehnal. V umělé hradní zřícenině s věží bývala postava rytíře v brnění s mečem, která se mechanicky pohybovala při zatáhnutí za páku. Byl zde Dianin chrám, zastřešené sousoší bohyně Diany s dvěma loveckými psy, dnes pouze omšelá socha Diany zarostlá plevelem. Byly zde plastiky Dia, Laokonta, plastika rysa a různé fiktivní náhrobky aj. Je zde tajemná kamenná zřícenina s umělou jeskyní - grottou původně se sochou Chrona. Jeskyni, kterou chránil tříhlavý pes, se říkalo Dantovo peklo.