František Bakule (*18. 5. 1877 Lidmovice u Vodňan,†2. 6. 1957 Praha) - 3. osobnost ze seriálu Slavné osobnosti v dějinách Prahy 5

Autor: Marta Jiroudková <marta.jiroudkova(at)centrum.cz>, Téma: Informace, Vydáno dne: 25. 03. 2007
Reformní pedagog, organizátor výchovy a vyučování tělesně postižených dětí. První ředitel Jedličkova ústavu v Praze, později ředitel Bakulova ústavu pro výchovu životem a prací. Jako první pochopil a začal prosazovat integraci postižených lidí s většinovou populací. Patří mu i prvenství v propojení reedukace a výchovy postižených dětí s dospělými invalidy. Zakladatel a sbormistr dětského pěveckého sboru Bakulovi zpěváčci. Soubor absolvoval řadu zahraničních koncertů v USA, v Dánsku a ve Francii aj.Jeho výchovný systém byl oceněn americkým Červeným křížem, jako nejpozoruhodnější  pedagogický projekt v Evropě v poválečném období. Zemřel zapomenut a obestřen mlčením.

Život a dílo
V roce 1897 nastoupil jako učitel ve Vrapicích u Kladna. Ačkoli odsuzoval výprask jako výchovný prostředek, dělal to, co všichni učitelé té doby: bil rákoskou žáky přes ruce. Dokonce zranil jednoho žáka do krve. Pochopil, že jako pedagog zcela selhal, a vyvodil z toho závěry pro svoji další pedagogickou činnost. Následujícího roku  byl přeložen do hornické vísky Družec u Kladna. Ve své třídě, kterou vyzdobil reprodukcemi soudobého umění, vyhlásil žákovskou samosprávu. Přednášel žákům o sexualitě a chodil s nimi na politické manifestace. Žáci založili vlastní časopis a čtyřhlasně zpívali ve sboru. Když se zjistilo, že sympatizuje se stávkujícími havíři,  byl přeložen do zapadlé vesničky Kozly. Zde založil divadlo, pro spolupráci získal mladé lidi. Místo pozdravu „Pochválen Pán Ježíš Kristus“ se s dětmi zdravil „Dobrý den“. Následující desetiletí působil (od roku 1900), v Malé Skále, kde si prověřoval své hlavní pedagogické principy. Před první světovou válkou se stal ředitelem Jedličkova ústavu pro zmrzačené v Praze. Prof. Rudolfu Jedličkovi (1869- 1926) byl doporučen J. V. Klímou,  přední osobností prvorepublikové pedagogiky. Na vystoupení do Prahy byl se svým pěveckým sborem z Malé Skály cíleně pozván. Profesor Jedlička pochopil, že Bakule by mohl být člověkem, kterého potřebuje do ústavu pro mrzáčky. Jako předseda Zemského spolku pro léčbu a výchovu mrzáků se krátce po vzplanutí 1. světové války stal také šéfem 3. záložní vojenské nemocnice u sv. Bartoloměje, takže z titulu obou funkcí mohl instituce propojit a zajistit pro české  invalidy to, co ve Vídni dělal prof. Spitzy. Bakule jako tehdejší ředitel Jedličkova ústavu a ředitel Školy pro vojíny-invalidy mu přispěl mnoha nápady, které Jedlička učinil součástí systému rodící se komplexní rehabilitační péče.  Pro rozpory ve vedení odešel Bakule po první světové válce  z Jedličkova ústavu s dvanácti mrzáčky a založil si samostatný Bakulův ústav. František Bakule  byl silná pedagogická individualita, založená umělecky. Ve smyslu L. N. Tolstého děti učil,  jak mají pozorovat okolní svět. Podněcoval jejich fantazii k volnému, někdy až uměleckému tvoření. Školským předmětům neučil systematicky, nýbrž příležitostně: „… když nutnost toho vyplyne ze životní situace“.  Z hlediska dosavadní školy je to přímo pedagogický anarchismus. Jeho poměr k dítěti  byl bratrský, snad až změkčilý. Ponechával dětem volnost, aby se samy spravovaly. Ale ukládal jim i povinnost, aby se takřka samy z výtěžku své práce živily. V roce 1927  založil dětské výrobní družstvo.  Časem vytvořil pěvecký sbor, „Bakulovy zpěváčky",  a pronikl s nimi do evropských zemí, ba i do Ameriky. K jeho nejznámějším chovancům patřil světoznámý „bezruký Frantík“. Zápas o hmotné potřeby ústavu však oslaboval Bakulův rozlet pedagogický, zvláště v poslední letech jeho profesní kariéry.

 Pražské stopy

Po vzniku  československé republiky byl  Fr. Bakule pro rozpory s  profesorem Jedličkou z vyšehradského ústavu propuštěn. Až v roce 1919 mu zemská správa politická povolila založit „Bakulův ústav“. Jeho družina pak pracovala dále, z Jedličkova ústavu byly postižené děti propuštěny, zároveň s dětmi odešli s Bakulem i mnozí jeho spolupracovníci. Na Smíchově si se svými příznivci založil v roce 1921 v Mozartově ulici čp. 1219 sdružení „Družina Bakulova“, jehož hlavním cílem bylo vybudovat experimentální výchovné zařízení pro postižené děti. Nedaleko odtud skutečně vyrostla moderní novostavba Bakulova ústavu pro výchovu životem a prací. Již od roku 1930, přes stavební nedokončenost, se komplex budov začal používat pro výuku. Na dětských výrobcích, jejichž tvorba byla součástí léčebné terapie, byla uváděna adresa:  Smíchov - Karlova tř. 41, nemocnice. Bakule zde v praxi  aplikoval své teoretické pedagogické zásady: rozvíjet schopnosti člověka přirozenými prostředky, tedy s využitím pracovních činností praktického rázu, a budovat základy charakteru člověka na principu „českého amerikanismu“, tj. spojit vytrvalost, píli a „selfmademanství“. Bohužel v polovině  30. let byl Bakulův ústav, jenž byl vybudován převážně z výdělku jeho zpěváčků a obětavou prací ústavních dětí, zrušen, a dán do dražby. Původní budovy byly pohlceny vznikem státního sanatoria Sanopz, určeného po přestavbě v roce 1952 pro léčbu významných veřejných a stranických osobností. Původně se však jednalo o Sanatorium poštovních zaměstnanců (Sanopz). Nemocnice byla otevřena roku 1923 jako „středostavovské sanatorium pro nejširší a nejpotřebnější veřejnost za podpory I. pražské nemocenské pokladny obchodních zřízenců a úředníků“. V současnosti budovy bývalého Sanopz složí mimo jiné i jako rehabilitační  zdravotní zařízení.

 

Zajímavosti
Vybrané pedagogické zásady Františka Bakuleho:

 

1) Je nutno poznat prostředí, v němž děti žijí.

2) Žáci by měli vycházet z vlastní životní praxe, k novým poznatkům by měli dospívat samostatnou prací, měli by si vzájemně pomáhat a přijímat odpovědnost za výkon malé skupiny spolužáků.

3) Dítě se má postavit před problém jako nezaujatý pozorovatel, který si zachovává plné právo pochybovat a namítat.

4) Dva nejúčinnější výchovné prostředky jsou:  láska a umění.

5) Děti je potřeba vyučovat věcem, o nichž ony samy cítí, že jsou užitečné ihned.

6) Je potřeba vytvářet ve škole atmosféru, která probouzí schopnosti dítěte, dává mu příležitost, aby je odhalilo a dokázalo je kultivovat.

7) Učitel může u dětí rozvíjet výrazové schopnosti, jaké sám nemá, a dovést rozvoj jejich talentu do stupně, který přesahuje jeho vlastní schopnosti.

8) Před děti je potřeba klást mimořádně náročné úkoly, ale rozhodování nechat na nich samotných.

Reflexe

„Bakulovy osobnostní předpoklady, které podmiňovaly fakt, že se jejich nositel stal tak výrazným představitelem reformního školství, nelze pouze glorifikovat. Jako pedagog, jehož osobitý vklad, zejména školské praxi, se i dnes vyplatí studovat. Zejména jeho přínos estetické a mravní výchově je dosud nedoceněný. Některé principy byly dokonce na dlouhá léta zapomenuty: jde především o originální řešení problému ústav versus integrace (inkluze) a podněty k nově konstituované komplexní (komprehenzivní) rehabilitační péči. Obecnější význam má i Bakulova výchovná činnost ve vyplňování volného času dětí a mládeže a v prolamování národnostních bariér prostřednictvím dětských přátelství „ (Vratislav Schreiber)

 
 L: Dušan Polanský: Kdo byl a zůstane František Bakule, článek z roku 2000, internetové stránky; B. Blažek, J. Olmrová: Krása a bolest, Panorama 1985;  Vladimír Gregor: František Bakule a jeho dětský pěvecký sbor, SPN, Pedagogická fakulta v Ostravě, 1982; František Pražák: Počátky české školy pokusné, B. Kočí, Praha 1927; Francois Faucher: František Bakule, enfant terrible české pedagogiky, Portál 1999; Boris Titzl: To byl český učitel -František Bakule, jeho děti a zpěváčci, Společnost Františka Bakuleho 1998; Vratislav Schreiber, Vesmír, 79, 11, 2000/1