Václav Brožík (* 3. 5. 1851 Železný Hamr u Třemošné na Plzeňsku, † 15. 4. 1901 Paříž)

Život a dílo

 Syn vesnického kováře, vyšívačky a pradleny byl nejmladším ze sedmi dětí. Projevoval zřejmý talent, na uměleckou dráhu však v chudé rodině nebylo ani pomyšlení. Jeho posedlost kreslením však neušla pozornosti okolí a prostřednictvím řady mecenášů se nakonec dostal v roce 1868 na malířskou Akademii. Podle předložených prací mu byl prominut první ročník elementární školy. Na rozdíl od svých spolužáků, kteří buď po hospodách revoltovali proti konzervativní škole či se snažili vetřít do přízně profesora Josefa Trenkwalda, šel Brožík vlastní cestou. Plně se soustředil na vzdělávání a s nevídaným nasazením usilovně pracoval na svém talentu. Pod dojmem, který na něj udělal obraz věhlasného malíře monumentálních bitevních scén z  polských dějin Jana Matejka, který byl vystaven  v roce 1871 na pražském Žofíně,  se rozhodl pro dráhu historického malíře. Jeho první historický obraz,  namalovaný ještě na škole v roce 1871 a  znázorňující Evu Popelovou z Lobkovic, zakoupila Krasoumná jednota za 300 zlatých. Vlídně kritikou jej přivítal i Jan Neruda. Brožík, povzbuzen úspěchem, se rozhodl pokračovat ve studiu mimo Prahu. Odjel do Drážďan a poté do Mnichova za dalším vysněným vzorem malířem Pilotym. Obraz Sv. Irie, který zde vznikl, zakoupil hrabě Desfours, což zároveň s podporou Kouniců umožnilo Brožíkovi  odcestovat  v roce 1875 do Paříže. V nepředstavitelných podmínkách, v zimě a o hladu, maloval obraz, kterým obeslal  pařížský výroční Salon. Dílo Poselství českého krále  Ladislava Pohrobka ke dvoru francouzského krále Karla VII. roku 1457 ( rozměr 5 x 3 metry !) získalo Zlatou medaili a usnadnilo mu  další existenci.  Stal se uznávanou hlavou zdejší české umělecké komunity, hostil přátele z Prahy, kteří přijeli na světovou výstavu v roce 1878 a  odtud  obeslal s úspěchem  soutěž na malířskou výzdobu Národního divadla. Stal se vyhledávaným malířem historických obrazů,  zásoboval pařížské i pražské výstavy i obrazové přílohy časopisů scenériemi z dějin. Zprvu se pohyboval na dvoře pohádkově bohatého ruského barona Derviese v Paříži, Luganu a Nizze. Obchodní kontakty korunoval úspěšným sňatkem. Jeho tchán Sedlmayer v něm získal skvělého a pilného malíře. Zpočátku se vztah jevil obapolně výhodný, postupně však obchodně zdatný tchán převzal roli  jeho agenta a nevýhodnými smlouvami si zajistil monopol nad  vším, co Brožík vytvořil. Již předtím byl Brožík uznávaným portrétistou nejen významných osobností ( F. L. Rieger, Čeněk Gregor, Josef Hlávka, hrabě Sylva -Taroucca, fiktivní portrét Komenského),  ale i operních a divadelních hvězd  (Josefina Šamberková jako Messalina), bohatých patricijů a průmyslníků. Z podnětu Sedlmayerova i pod vlivem francouzské orientace plenérové školy barbizzonců zajížděl stále častěji  do přírody, kde maloval motivy v okolí Paříže (Marly) zejména v Normandii. Přestěhoval se do luxusního bytu na Les Champs-Elysées v rue de la Bruyére, velkolepý ateliér si zřídil v rue de Ponthieu 61 a užíval s rodinou zámek d´Ambéville. V tom okamžiku přišlo oficiální pozvání z vídeňského Ministerstva  kultu a vyučování na obsazení profesorského místa na zestátněné Akademii  v Praze. Po naléhání Josefa Hlávky se nakonec rozhodl místo přijmout. Na Akademii přišel spolu s Vojtěchem Hynaisem v roce 1893. Společně s Juliem Mařákem, Maxmiliánem Pirnerem, Josefem Václavem Myslbekem  a  Františkem Ženíškem zde vytvořili vysoce uznávaný profesorský sbor. Nesmírné pracovní vypětí, přemíra oficiálních povinností, neustálé pendlování mezi Prahou, Paříží a Vídní, i  zanedbané léčení, nakonec přinesly nečekaný konec. Václav Brožík zemřel ve věku 52 let, aniž mohl plně zúročit své nevšední nadání. Ve své době byl Brožík světově známým umělcem, zastoupeným v předních galeriích kontinentu a s řadou sběratelských konexí v Paříži i Spojených státech amerických. Se svými dalšími o něco staršími kolegy, polským Janem Matejkou a maďarským Mihailem Munkácsym, představoval zářné trojhvězdí nejuznávanějších historických malířů.

Pražské stopy

V roce 1854 se Brožíkova rodina přestěhovala po různých peripetiích do Prahy, kde získal otec dělnické místo v kotlárně Ringhofferových závodů na Smíchově. Usadili se na periferii pražských Košíř, v pavlačovém domě U Českého lva, později  v domě Na Mlynářce v Plzeňské ulici čp. 199. Zde prožil Brožík svoje dětství v bezstarostných hrách a věčném čmárání a kreslení po zdech. Shodou okolností měly všechny Brožíkovy děti umělecké nadání, což se pro rodinu, žijící na hranici existenčního minima, rovnalo katastrofě. Bratr František byl dán na učení k litografovi Michalu Kačenovi na Starém Městě Pražském, Jan zmizel ve světě s kočovnou hereckou společností a Václav nastoupil do učení. Učil se nejprve v litografické dílně, posléze malířem ve smíchovské porcelánce, která stála v tehdejší Rožmberské ulici nedaleko dnešního Palackého mostu. Tam jej potkal smíchovský purkmistr a známý mecenáš Petr Fischer: „Zde v porcelánce maloval nějakou bitvu, když výrobními sály procházel Petr Fischer. Zastavil se u Brožíka, díval se na jeho práci a obdivoval ji. A díky Fischerovi Václav  pak již dlouho v porcelánce nepracoval. Postaral se o něho. A tak po letech měla Praha velkého malíře historických obrazů…Nejprve bydlel někde na Palackého třídě, tvořil nejprve malá díla, ale postupně se pustil do pláten velkých, aby po čase dal Čechům svého Mistra Jana Husa. Obrazy tyto po dnes v statisících reprodukcích rozlétly se českým světem…“ (V. Sedláček) Výtvarného talentu mladého Václava si všiml i majitel usedlosti Mlynářka, košířský sládek Pavel Vnouček, kterého Randášek ( jak v dětství nejmladšímu z Brožíků říkali) portrétoval údajně již jako dvanáctiletý. Šestnáctiletému chlapci zprostředkoval zajímavou zakázku: tvorbu uniforem a insignií granátnického sboru. Spokojenost s návrhy znamenala další přímluvy a doporučení prostřednictvím obchodníka Trenkwalda, který byl bratrem ředitele pražské malířské Akademie. Brožíka se podařilo umístit v soukromém Hauserově vyučovacím ústavu, později i na Akademii, kde prošel klasickou průpravou a poznal všechny protagonisty generace Národního divadla, kteří byly jeho spolužáky: Aleše, Lišku, Myslbeka, Pirnera, Schikanedera, Tulku, Ženíška. Brožíka podporovala řada mecenášů: Antonín Brandejs v Suchdole,  kde maloval po boku Mikoláše Alše; obchodník Alois Oliva nebo August Švagrovský z Roudnice. V roce 1871 Brožík odešel do Drážďan, do Vídně a potom definitivně do Paříže. Během přechodných pobytů v Praze sdílel ateliér s Ženíškem v Ringhofferově domě v Mariánské ulici. Po svém  jmenování profesorem na Akademii, což bylo podmíněno velkým ateliérem a vysokým platem, zařídil pro něj a Vojtěcha Hynaise Josef Hlávka stavební adaptaci pavilonu z Jubilejní výstavy na holešovickém výstavišti. Kromě toho si Brožík zařídil velkolepý ateliér a byt ve Skramlíkově domě v Eliščině (dnešní Národní) třídě č. 4. Ještě z Paříže zasáhl do Prahy účastí na výzdobě Národního divadla. Na schodiště do císařské lóže umístil panely, které znázorňovaly nejslavnější období českých dějin:  za Přemyslovců, Lucemburků a Rudolfa II. Hlavní stěnu dekoroval alegorií Prahy. Brožíkovy umělecké úspěchy ovšem překonal jeho mistrovský obraz Mistr Jan Hus před koncilem kostnickým, který byl vystaven na Staroměstské radnici. Přímo národní pouť vyvolala veřejnou sbírku na zakoupení díla, které patřilo Brožíkovu tchánovi a agentovi. Obraz byl v roce 1884 definitivně umístěn na Staroměstské radnici, v zasedacím sále, který se nyní nazývá Brožíkův. Komitét pražské radnice poté zakoupila z výstavy v Rudolfinu jeho další historický  námět Zvolení Jiřího z Poděbrad českým králem,  na kterém byla podle dobových zvyklostí v historických kostýmech vyportrétována celá česká národní reprezentace včetně F. L. Riegra. Poslední monumentální Brožíkovou zakázkou byly dvě lunety  do Pantheonu Národního muzea:  Založení Univerzity Karlovy a Komenský v Amsterodamu.    

            Zajímavosti:

Brožíkovy obrazy, často  velkých formátů  (běžně i  6 metrů délky), vznikaly podle akademické metody na základě pečlivé kresebné ateliérové přípravy.  Jeho malba byla uhlazená a elegantní. Jaký kontrast s jeho současníkem Mikolášem Alšem, který také toužil stát se historickým malířem, ale životní osudy mu neumožnily odjet do ciziny, kam fakticky ani  odcestovat netoužil. Jeho historické obrazy (například Matyáš Korvín s Jiřím z Poděbrad)  byly postaveny na rozdíl od Brožíka na výrazné kresbě a rafinované zkratkovité kompozici. Brožíkův historický repertoár byl mnohem širší a zahrnoval i období XVI. - XVIII. století. Brožík dokonce neváhal zpracovávat motivy, které oslavovaly Habsburky, což mu samozřejmě přineslo širší klientelu i přízeň centrálních úřadů ve Vídni (Rudolf II. mezi svými alchymisty;  Defenestrace;  Polyxena z Lobkovic ochraňuje ve svém domě královské místodržící Slavatu a Martinice, svržené z oken královského hradu v Praze roku 1618  či poslední obraz Ferdinand I. mezi svými umělci). Na přímou objednávku Františka Josefa I. namaloval později svůj vůbec největší obraz ( 7,6 x 4 metry,  přes 80 zobrazených postav), nazvaný po poradě s konzultanty historiky V. V. Tomkem a Jaromírem Čelakovským „Felix tu Austria nube“. Parafráze původně Ovidiova výroku vyslovená údajně Matyášem Korvínem v celém znění znamenala: „ Válčí ať jiní, ty šťastné Rakousko se zasnubuj,  neboť říše, které jiným dává Mars, dává tobě Venuše“.  Vztahovala se k zasnoubení dětí Vladislava Jagellonského s vnoučaty císaře Maxmiliána v roce 1515, které pojišťovalo vzájemné nástupnictví Jagellonců a Habsburků v Čechách a Rakousku.  Přes zřejmé výtvarné kvality díla byla oslava panovnického rodu přijata většinou české veřejností s rozpaky.  Pod tímto dojmem Brožík odmítl mimořádnou zakázku, kterou měl být skupinový portrét všech členů panujícího habsburského rodu.   

Reflexe:

Brožíkův životní příběh je čítankovým příkladem povznesení chudého chlapce k závratným výšinám slávy. Ve své době byl Brožík nejznámějším českým umělcem, který byl zastoupen v prestižních evropských galeriích v Paříži, Berlíně, Vídni, Antverpách, ale i v USA               ( Filadelfie, Chicago, Boston) a Austrálii. Zejména pro české krajany v Americe se stal téměř národním symbolem. Finální období  jeho života přineslo mnoho oficiálních poct, ale tento fakt jej zároveň postupně dostával do izolace vůči domácí umělecké scéně. Projevilo se to třenicemi mezi kolegy na Akademii i jeho nepříliš přesvědčivým pedagogickým působením. Až na výjimky (Herčík, Hudeček,  Loukota) propadla jména jeho žáků sítem dějin. K závisti přispěly jistě i pocty habsburského císařského domu poskytnuté Brožíkovi, a rozpačité přijetí výstavy nově založené Jednoty umělců výtvarných, které Brožík po J. V. Myslbekovi předsedal. Jako symbol konzervativního akademismu a loajality k monarchii bylo Brožíkovo jméno načas vymazáno z dějin našeho umění. Karel B. Mádl, který Brožíka osobně znal, zhodnotil v nekrologu jeho tvůrčí cestu: „ Václav Brožík vyrostl v ateliéru, strávil v něm přes třicet let svého plodného života. Jeho světlo a ovzduší bylo jeho světem a nezbyl se jich ani tenkráte docela, kdy maloval venkovské a prosté scény selského lidu. Hmotná a absolutní krása barvy hlásí se i v nich ke slovu. Jsou tiché, málo pohnuté, idylické. Je v nich víc pouhé existence nežli životní turbulence…Brožík byl malířem obrazů a ne malířem historií !!! A to je vlastnost v mých očích daleko umělečtější nežli sebesložitější komposice dějinných scén, řídící se jejich vlasteneckým a politickým významem...“

L: K. B. Mádl: Album Václava Brožíka, Praha 1903; Václav Brožík, katalog souborné výstavy, Praha 1928; Václav Sedláček: Dějiny Smíchova, strojopis 1935