Byla dcerou herečky Marie Horské a sestrou herce a režiséra Karla Dostala a režiséra a spisovatele Adolfa Dostala. Od matky převzala představu o herectví jako službě vlasti a své poslání oddaně plnila celých šedesát let. Po ochotnických začátcích se školila soukromě u Hany Kvapilové. V roce 1901 debutovala v Národním divadle jako
Maryša ve stejnojmenném dramatu bratří Mrštíků. Patřila ke slavné generaci Eduarda Vojana, se kterým vytvořila celou řadu postav, a to zejména po smrti Kvapilové, kdy převzala většinu jejích rolí. Mimo tříletého působení v Městském divadle na Královských Vinohradech, působila v Národním divadle až do odchodu na odpočinek v roce 1959. Pokračovala v odkazu herečky Marie Hübnerové. Byla vynikající představitelkou dívčích a později zralých ženských postav v Shakespearových hrách (
Ofélie, Julie, Viola, Porcie, Lady Macbeth). Za své dlouhé kariéry ztělesnila množství velkých tragických ženských postav. Hrála antické hrdinky (Eurípidés:
Medea, Sofoklés:
Elektra, Antigona), byla první českou
Johankou z Arku ze Shawovy historické hry
Svatá Jana. V české dramatické tvorbě vytvořila nezapomenutelné postavy v dílech bratří Mrštíků
(Lízalka, Horačka), Jaroslava Hilberta
(Mína Mařáková ve hře Vina), Julia Zeyera
(Mahulena v Radúzovi a Mahuleně), Jaroslava Vrchlického
(Hyppodamie v Námluvách Pelopových). Úspěšně hrála titulní postavu v Tylově dramatu
Krvavé křtiny čili Drahomíra a její synové a
Alžbětu ve Vrchlického
Noci na Karlštejně. V letech 1920-1924 sehrála v Městském divadle na Královských Vinohradech velké ženské postavy z her Karla Čapka, vytvořila
Emilii Marty (Věc Makropulos), v roce 1938 byla první představitelkou
Matky, kterou Čapek napsal právě pro ni. Dostalová ztělesňovala ženy s tragickým osudem, přitom však činorodé, znalé své ceny, které se chtějí postavit mužům po boku jako rovné s rovnými, ženy toužící zvítězit nad životními překážkami. Dostalové ženy měly v sobě cosi monumentálního. Její postavy prožívaly těžké okamžiky, bojovaly, trpěly. Všechny své role vytvářela s patosem, jemuž odpovídala výbušnost drsného hlasu a dynamická gesta. Prošla i obdobími, kdy tragický tón byl režiséry považován za přežitek (zejména v 50. letech v době nadvlády socialistického realismu). Její výjimečné herectví bylo ještě na přelomu 60. a 70. let obrovským zážitkem. Hereckou kariéru končila více jak devadesátiletá v letech 1969-1971 v pražském Divadle Za branou. Vyzrálé herectví osvědčila i v řadě filmových rolí:
Psohlavci (postava Kozinovy matky) v roce 1931;
Děvčata, nedejte se! (ředitelka internátu) v roce 1937,
Její pastorkyňa (kostelnička Buryjovka) v roce 1938,
Bílá jachta ve Splitu (hraběnka) v roce 1939,
Kouzelný dům (Hedvika) v roce 1939,
Pohádka máje (teta Marta) v roce 1940.
Pražské stopy
Pozorně sledovala pražské kulturní dění, účastnila se výstavy spolku Mánes
a tak poznala Antonína Slavíčka, Jana Preislera, Václava Špálu, Vincence Beneše, Arnošta Hofbauera, sochaře Jana Štursu a především Miloše Jiránka, který ji portrétoval. Jejím osudem však bylo divadlo: „
Divadlo mi bylo už asi osudem určeno… po své matce… Moje matka poprvé vystoupila v Praze jako Ebba v Bozděchově „Baronu Goertzi“ pod jménem Marie Horská. Bylo to na scéně Prozatímního divadla v památný den 16. května 1868, kdy se oslavovalo položení základního kamene k Národnímu divadlu. V Praze bydlela v podnájmu v rodině Bedřicha Smetany…Po celý život byly mamince ty vzpomínky na blízké soužití s rodinou Bedřicha Smetany z nejmilejších … ´´ Po vzniku samostatné Československé republiky, kdy se zásluhou Jaroslava Kvapila Národní divadlo začalo podílet na nových trendech ve světovém dramatickém umění, zahájila Leopolda Dostalová novou éru naší první scény 29. října 1918 básní Jana Nerudy
Jen dál. Se svým druhým manželem, sochařem Karlem Dvořákem, žákem Jana Štursy, bydleli na Smíchově ve výstavném činžovním domě na dnešním Janáčkově nábřeží na rohu ulice Kořenského. Byla velkou milovnicí přírody, ze svého bytu položeného na nábřeží a s výhledem na Vltavu, často podnikala vycházky do nedaleké Kinského zahrady, kde je umístěn pomník její herecké učitelky Hany Kvapilové od Jana Štursy z roku 1913. Poblíž vchodu do zahrady stávala socha Karla Dvořáka:
Čtrnáctiletá, vytvořená sochařem v roce 1924.
Zajímavosti
Celý život žila i mimo divadlo v uměleckém prostředí. Prvním jejím manželem byl operní pěvec Národního divadla Václav Kliment a po jeho smrti se v roce 1919 znovu provdala za sochaře Karla Dvořáka. Bratr Adolf Dostal byl spisovatelem. Ve spolupráci s druhým bratrem, divadelním hercem a režisérem Národního divadla Karlem Dostalem, vytvořila nejednu svou významnou roli. S vlastní hereckou prací L. Dostalové byla úzce spjata i literatura. Když Svatopluku Čechovi vyšla sbírka básní
Písně otroka napsala
: …ta rázem zapálila celý mladý svět, do něhož jsem patřila samozřejmě i já. – Také Machar si dobyl naše srdce svými verši Tristinum Vindobona a pak románovou básní Magdalena. Recitovala jsem horlivě z Písní otroka, přednášela jsem verše Macharovy, pak jsem se zahloubala i do Březiny, Otakara Theera, ale tu už silně zaburcoval Viktor Dyk a – Petr Bezruč. Jejich verše do mne přímo vrostly přesvědčivou silou slov i krásou a naléhavostí námětů…(L. Dostalová). Podnikatel, velkostatkář a mecenáš Václav Palivec (1882-1974), bratr básníka Josefa Palivce (1886-1975), v padesátých letech odsouzený v jednom z paralelních procesů s Miladou Horákovou, byl velkým ctitelem umění. Seznámil se mimo jiné i se sochařem Karlem Dvořákem a s jeho ženou Leopoldou Dostalovou. Ti od něho ve 30. letech dostali do užívání dům ve Lhotce u Skřípele. Usedlost se stala místem setkávání lidí z uměleckých kruhů. K. Dvořák a L. Dostalová jezdili za Palivcem i na jeho osovský zámek, ze kterého tento mecenáš učinil jakési kulturní středisko. Po druhé světové válce, když bylo v roce 1947 v Malých Svatoňovicích, rodišti Karla Čapka, zřízeno
Muzeum bratří Čapků, kde se konala řada kulturních pořadů, podílela se na nich vedle Radovana Lukavského, Václava Vydry a dalších umělců také Leopolda Dostalová.
Reflexe
V knížce memoárů Leopoldy Dostalové
Herečka vzpomíná (1960), v úvodu napsala Eva Soukupová, pozdější ředitelka Divadelního ústavu o dojmu, který na ní zanechalo představení, v němž Dostalová zosobnila postavu Matky ze stejnojmenné hry Karla Čapka
: „
V Čapkově Matce bylo první mocné setkání mých vrstevníků s Leopoldou Dostalovou. Generace před námi ji už dobře znaly. Všichni o ní mluvili s úctou jako o hrdince, tragédce. Právě totéž jsme se o ní dovídali z kritik představení, která jednak při tehdejším malém počtu repríz, jednak při nesnadnosti dostat se do Prahy na představení, byla pro venkovské studenty jen něčím, co toužili spatřit, ale co si neuměli představit. A najednou tak mohutná síla autorova slova umocněná hereččiným uměním a osobností. Tak nám Leopolda Dostalová navždy splynula s představou Čapkovy Matky, tak se pro nás stala ztělesněním volající vlasti, tak se stala ona, o dvě generace starší, herečkou i naší generace, … Proto mohla stát Dostalova vedle Vojana a herců jeho generace na jevišti Národního divadla a svým uměním vzrušovat a burcovat naše rodiče, proto vytvořila v plné tvůrčí síle svou velkou éru českého dramatického umění….´
“
L: Čtení o Národním divadle, Útržky dějin a osudů, Odeon 1893; Leopolda Dostalo: Herečka vzpomíná, Orbis 1960;
Slovník českých spisovatelů, Sixty-Eight Publisher, 1982