Filozof, pedagog a politik; profesor české univerzity v Praze. Zabýval se problematikou výchovy, vzdělávání i dějinami filozofického myšlení; byl ovlivněn pozitivismem, noetické rozpory ve výkladu světa řešil racionalismem. Spolupracoval s T. G. Masarykem. Stal se vůdčím představitelem realistické strany a po čtyři roky ji zastupoval jako poslanec říšské rady. Patřil k zakladatelům českého skautingu. Po vzniku ČSR se významně podílel na reformě československého školství. V r. 1918 byl členem revolučního Národního shromáždění. V jeho rodišti Hněvšíně jej především o prázdninových měsících v průběhu let navštívila řada významných osobností, např. Alois Jirásek, Julius Zeyer, J. S. Machar a zejména jeho přítel T. G. Masaryk.
Život a dílo
Po absolvování akademického gymnázia v Praze pokračoval ve studiu filozofie a klasické filologie na pražské univerzitě, kde posléze získal doktorát filozofie. Studoval též na univerzitách v Berlíně, Heidelberku a Paříži. Jako středoškolský profesor působil na pražských gymnáziích, od roku 1891 přednášel na Karlově univerzitě obor filozofie a pedagogika. Styky se zahraničními osobnostmi (Ernest Denis, Louis Léger) rozšiřovaly jeho odborný rozhled. Působil jako redaktor České mysli (s Fr. Krejčím a Fr. Čádou), byl spoluzakladatelem Naší doby (s T. G. Masarykem). Většinu svých vědeckých prací věnoval otázkám modernizace výuky (Ideály výchovy, 1930; Reforma školství, 1930; Universita a učitelstvo,1932 aj.). Z oblasti dějin filozofie vyniká jeho spis Myšlenkový vývoj evropského lidstva (1902). Drtina byl horlivým šiřitelem univerzitních myšlenek a pronesl mnoho přednášek na českém a moravském venkově. Patřil k čelným stoupencům masarykovského realismu a posléze k aktivistům realistické strany, za níž byl v letech 1907- 1911 poslancem vídeňské říšské rady. Po roce 1918 vstoupil do strany národně-demokratické, vedené Karlem Kramářem, která byla ve značném rozporu se stanovisky T. G. Masaryka. Pozdě si uvědomil, že vzniklým antagonismem mezi „Hradem“ a ministerskou „Pětkou“ se dostal do politické izolace. Od vzniku ČSR až do roku 1921 zastával pozici státního tajemníka na ministerstvu školství a národní osvěty. Při rychlém střídání vlád v letech 1920-21, kdy do čela ministerstva školství a národní osvěty po Gustavu Habrmanovi (1864-1932) byl jmenován ministrem historik Jan Šusta ((1874-1945) a po něm dr. Vavro Šrobár (1867-1950), se Drtinovi nepodařilo získat ministerské křeslo. Na politiku rezignoval a ze státního aparátu odešel. V časopise Čas se ptal Theodor Pistorius, proč se Drtinovi nedostalo hlučnějších veřejných poct, jaké národ prokazuje svým nejlepším synům? A vysvětlil to tím, že …svou prací nepronikl v široké vrstvy národní...podstatou Drtinovy práce byla (vždy) filozofie jako věda. Politika byla drsná hra pro drsné bojovníky a to Drtina nikdy nebyl. A jak se na otázky moci díval sám Masaryk, doložil Karel Čapek: „Porady s vedoucími politiky a ministry mívám... hodně často. Snažím se všechno kontrolovat, třebaže do administrativního chodu vsahuji co nejméně... je nutné, aby se ministři sami zaučovali, jako jsem se musel zaučovat také já. Často snad denně si říkám: ještě třicet let klidného, rozumného a dělného vývoje, a pak je náš stát zajištěn, ale pro těch třicet let počítám na prstech ty opravdu vůdčí, vyzkoušené a silné lidi..“ (K. Čapek)
Pražské stopy
Prof. František Drtina bydlel na smíchovském Hořejším nábřeží čp. 785. Smíchovské nábřeží mu vyhovovalo pro klid k vědecké práci, rychlé spojení s centrem Prahy a možnost dlouhých procházek kolem Vltavy. Zde prožil své dětství a mládí také jeho syn, Prokop Drtina (1900-1980), za druhé světové války známý pod jménem Pavel Svatý z londýnského vysílání čs. rozhlasu. Po návratu do vlasti se stal jedním z vůdců národně socialistické strany, ministrem spravedlnosti a poslancem Národního shromáždění; výrazně se angažoval v zápase s komunistickou mocí. Po únorovém komunistickém převratu se pokusil o sebevraždu, v roce 1948 byl odsouzen k patnácti létům žaláře. Autor rozsáhlého memoárového díla Československo můj osud. Kniha života českého demokrata 20. století (Toronto 1982). K závěru svého života se stal signatářem Charty 77.
Zajímavosti
Při příležitosti Drtinových šedesátin v r. 1921vzpomínal na vzájemné přátelství prof. dr. Ladislav Sylaba: „…první světová válka naše styky ještě prohloubila a zesílila. Spojil nás stejný zájem a stejná starost. Bývalo možné se u něho potěšiti v dobách, kdy ještě jako v roce 1915 a 1916 situace válečná dovedla u mnohých vzbuzovati útrpnost nad přemrštěnými nadějemi rozpálených hlav. I v jiném prostředí jsme se za války stýkali, bylo to ve Filozofické jednotě... S Drtinou jsme si pak stiskli dojati ruce v den převratu 28. října 1918 v redakci Národních listů, pozdravili jsme se i v prvý den Národního shromáždění 14. listopadu 1918 v klubu státoprávně demokratickém... Nepřinesl do svého úřadu jen vzácné znalosti, ale celou svou lidskou osobnost. Je pro něho charakteristické, že nikdy nepřestával čísti na univerzitě, že neustával ve svém působení popularizačním – řečnil ke studentstvu, přednášel o Komenském, byl stále ve styku s veřejností a s národními institucemi veřejnými…Pevným jeho podkladem je ´ český humanismus Masarykův´. V duchu tohoto programu začalo se pracovati na přetvoření školství státu osvobozeného národa…“(Dědictví Komenského v Praze, sborník 1921).
Reflexe
Loajalita Františka Drtiny vůči T. G. Masarykovi byla bezmezná i po politické roztržce s ním: „Masarykovi byla vždy politika teorií a praxí, vědou a uměním, zakládal si na pojmu mravnosti. Zdemokratizování moderní společnosti a státního systému vyšlo z pokroku novodobého individualismu. Masaryk zastával stanovisko, že náboženství nebylo odbytou věcí, náboženství nebylo ani církví, moderní reformní směry vedly k odcírkevnění a zindividualizování náboženství jako k vyššímu vývojovému stupni společnosti. Chceme českou soběstačnost a samostatnost, Masaryk od nás žádá všestrannost národního života. Filozofie mu tvořila jednotný názor o světě a životě…, materialismus pokládal za krátkozraký, pozitivismus za neuspokojivý, romantismus za mlhavý; pracoval o filozofii nové, která vrací člověku lásku k životu a činí jej silným...“ (Fr. Drtina: Kalendář Národní politiky, 1920).
L: Antonín Klimek: Boj o Hrad, Praha; Karel Čapek: Hovory s T. G. Masarykem, Praha 1935