Letohrádek Kinských (č. p. 98, Holečkova 2, Smíchov)

Postupně zpustly a převážně křovinatému místu pod pískovcovými svahy se říkalo Vrabcovna. Stálo tu i několik obydlí a při nich keramické pece a malé zelinářské zahrady. Na některém vyvýšeném místě na prvních vinicích stával za doby Karla IV. hrádek Kugelweit. Byl pojmenován podle plaského urbéře. Jeho jméno bylo známé ještě v 16. století a ještě se dodnes udrželo pojmenování domu č. p. 1 u zahrady Kinského jako domu „u hradu“.Mezi pískovcovými skálami rostla vřesoviště. Roku 1799 pozemky odkoupila právě ovdovělá Rosa Kinská s úmyslem scelit pozemky a vybudovat zde ovocný sad. Její syn Rudolf Kinský rozlohu parcely ještě rozšířil a roku 1826 začal s velkolepým přebudováním sadu v pěstěný park. V letech 1827 - 1831 zde nechal vystavět reprezentativní empírový letohrádek. Jedná se o slohově čistou patrovou budovu s dvojím poschodím, boční přístavky jsou přízemní. Na úrovni patra je terasa, do níž vede vchod s iónskými sloupy. Antikizující podobu letohrádku dotvářejí i čtyři dórské sloupy v hlavním východním průčelí. Na schodišti bývaly instalovány sochy Psyché (dnes v zimní zahradě paláce Kinských ve Vídni) a Vlasty od Emanuela Maxe (dnes na zámku v Chocni). Autorem projektu byl arch. J. Koch, který projektoval i hospodářskou budovu v dolní části parku zvanou Švýcárna, při níž stály i stáje. Detaily stavby rozpracoval E.Kozlík.

Park o rozloze cca 17 hektarů s rybníčky a vodopádem, skleníky a zelinářskou zahradou byl nedílnou součástí letohrádku. Návrh na jeho uspořádání vypracoval F. Höhnel, po něm pokračoval v jeho práci B. Wünscher. Definitivní podobu získal park až roku 1860. Park tvoří dvě části: spodní s letohrádkem a Švýcárnou pohledově orientovanou směrem ke Staroměstskému náměstí a paláci Kinských a stromovitá partie ve svazích orientovaná na Hladovou zeď, oddělující park Kinských od zahrady Nebozízek.

Technickou zajímavostí je vybudování několika štol pro přívod vody z horních částí Petřína. Nejdelší je štola Železitá, která má délku sto metrů. Nejlepší vodu přivádí štola Zámecká určená výhradně pro potřeby letohrádku. Voda ze štoly V kaštánkách vedla ke koňským stájím. Později prodával Karel Kinský přebytečnou vodu klášteru sv.Gabriela, kterému byla odprodána později i jihozápadní část zahrady. Zde byl také zbudován ústav pro hluchoněmé.

Rudolf Kinský si svého nového sídla věru neužil. Byl totiž jako dvorský rada přeložen do Vídně, kde už roku 1835 předčasně zemřel. Vdova Vilemína Kinská se sem vrátila a s ní i šlechtický lesk. Pobýval zde svého času i korunní princ Rudolf či arcivévoda Ferdinand. Postupem času ale rod Kinských ztrácel o místo zájem a r.1901 vážně uvažoval o parcelaci pozemku na výstavbu vil a činžovních domů. Po složitých jednáních letohrádek se zahradou koupila pražská obec spolu s obcí smíchovskou za 919 500 Kč. Zařízení interiéru letohrádku bylo odvezeno do Kinského paláce v Praze a na rodové zámky Heřmanův Městec, Choceň a Česká Kamenice.
Obec zpočátku uvažovala o vybudování „národopisného sadu“, ale pro finanční náročnost se projekt uskutečnil jen z části. Zůstala tu dřevěná zvonička a sluneční hodiny).V r. 1902 byly do vily umístěny sbírky sebrané u příležitosti Národopisné výstavy r.1895 a záhy sem přešlo národopisné oddělení Národního muzea, které zde sídlí dodnes. Pro lepší přístupnost tohoto muzea byla proražena Hladová zeď a propojeny tak sady Kinského s Petřínskými sady.U vchodu do zahrady stál provizorní secesní pavilon spolku Mánes od arch. Kotěry zřízený u příležitosti výstavy děl A. Rodina (1902). Později byl přenesen na Kavalírku, kde už přeměněn na filmový atelier vyhořel. Pavilon působil, včetně dřevěné konstrukce štítu, jako veskrze přírodní stavba.

O něco výše byla zahradní restaurace a dále malá ZOO, kde byl chován daněk, kolouch, pávi, bažanti, koroptve, kachny a tehdy vzácná labuť, ale i kanadský medvídek mýval, šakal, cizokrajné rybky, opičky práci, plazi, želvy či ještěři V r. 1914 byl do parku umístěn pomník se Štursovou sochou a urnou herečky Hany Kvapilové. Pomník Hany Kvapilové (1860 – 1907) měl původně stát v sadech na Nebozízku, jak oznámili v časopise Zvon přátelé herečky krátce po její smrti, neboť zde kdysi strávila radostné chvíle na letním bytě a bylo odtud vidět i Národní divadlo. Jako potencionálního tvůrce oslovili organizátoři Růžena Svobodová s manželem F. X. Svobodou sochaře Bohumila Kafku, který zhotovil několik náčrtků. Nakonec však byl pomník za přítomnosti filmařů odhalen v roce 1914 a to v Kinského sadech (zahradě). Autorem sochy je Jan Štursa (1880 – 1925), architektonickou úpravu provedl arch. Josef Gočár. Herečka je ztvárněna jako představitelka své životní role – Elidy z Ibsenovy hry Paní z námoří. Oděv je modelován podle originálu, který si sochař zapůjčil od jejího manžela – režiséra Jaroslava Kvapila. Jako model údajně stála mladá herečka Zdena Rýdlová, budoucí manželka Jaroslava Kvapila. V pomníku z tyrolského mramoru je uložena urna s popelem herečky. Jejího uložení do podstavce se zúčastnili jen blízcí příbuzní a velmi úzký okruh přátel. Současně byla do pomníků uložena v kovovém pouzdru kniha Literární pozůstalost Hany Kvapilové a pohřební kytice.  Z r.1928 je socha mladého nahého děvčete zvaná Čtrnáctiletá od Dvořáka. Jednoho opilce socha dokonce inspirovala k sexuálnímu obtěžování. V prosinci 1993 byla socha v hodnotě 750 000 Kč odcizena a odprodána do starožitnictví za 35 000 Kč. Transakce se však odehrála za skryté asistence policie a socha je dnes uložena v depozitáři Galerie hl. m. Prahy.

R.1929 byl do horní partie zahrady přenesen dřevěný barokní kostelík sv.Michala z 2.pol.17.století. Roubená stavba má tři věže, z nichž hlavní je vysoká přes 17 metrů. Tyčí se nad prostorem vyhrazeným pro ženy zvaným "babinec". V ose za hlavní věží následují další dvě umístěné nad kostelní lodí a kněžištěm. Věže jsou polychromovány symbolickými rusínskými barvami bílou, zelenou a červenou. Kostelík stál původně v Loučkách u Mukačeva. Z důvodu neúrody ho obec prodala Medvedovcům, odkud byla převezena na čtyřech speciálně upravených vagonech do Prahy. Na přesné sestavení dohlížel osobně farář z Medvedovců. Společně se zvoničkou z Dolních Bojanovic je pozůstatkem neuskutečněného záměru vybudovat v Praze cosi jako skanzen lidové architektury.

R. 1939 byla k jednomu z jezírek přenesena z Kampy barokní socha Herkula v boji s hydrou. Neznámý vandal mu však urazil kyj i s rukama. V dalším jezírku je plastika lachtana od J.Laudy z r. 1953.

Dnes už naštěstí málokdo pozná, že letohrádku ještě nedávno hrozil zánik. Roku 1986 bylo uzavřeno muzeum a trvalo plných devatenáct let, než bylo znovu otevřeno. Po pádu komunismu si město vyžádalo letohrádek od státu v restituci, ale na nákladnou rekonstrukci nenalezlo prostředky. Po celá 90. léta proto jen chátral až se ocitl v havarijním stavu. Trámy a krovy napadla dřevomorka, interiéry byly poškozeny plísní, spodní vody pronikly do základů budovy. Celý podmáčený svah parku se dal do pohybu. Nejprve se začala hroutit ohradní zeď při Holečkově ulici, později popraskaly parkové cesty, tehdy nevhodně asfaltované. Až v roce 1999 byl letohrádek převeden do vlastnictví Národního muzea, jehož zřizovatelem je stát, a tak bylo vyčleněno více než 100 milionů Kč na nákladnou rekonstrukci. K novému životu se letohrádek Kinských pod označením Musaion nadechl oficiálně v říjnu 2005.
Zahrada Kinských se stala inspirací pro mnoho spisovatelů, zejména pro Jakuba Arbesa nebo Vítězslava Nezvala.
Na dolním kopci pod zahradou Kinských se nacházel parčík zvaný Anlage, podle někdejšího skladiště soli (Salzanlage). Byly v něm dvě lavičky pro unavené pocestné, které parku z neznámých důvodů daroval Edward Clam-Gallas majitel nedaleké usedlosti Klamovka. Uprostřed sadu stával jehlanovitý pomníček ze šedého kamene, v každém rohu nahoře měl špičatý ornament. Na mramorovém leštěném oválu bylo dle historika Dr. Durdíka latinsky napsáno: Poutníče, který kolem jdeš, pomodli se u kamene toho za duše dvou zde nevině zastřelených vojáků, kteří zde život položili za čin nespáchaný. Neviným těm, zde nebe vymodlete, kdo nohou tady stanete pravým pak vrahům dvou Svatých Sester, věčné v pekle zatracení. K pomníku se váže pověst, totiž, že dva vojáci z újezdské strážnice doprovázeli Svaté Sestry jdoucí k nemocnému do dnešní Drtinovi ulice. Když vojáci viděli, že sestry již vstoupili do domu, kam šli, vrátili se zpět na strážnici. Ráno však byly u brány nalezeny obě sestry mrtvé. Vojáky pak obvinili z jejich smrti a zastřelili. Za pár let však byla prokázana jejich nevina. Vraždu spáchali dva formané, kteří se přiznali a dle tehdejšího zvyku byly mučeni a popraveni. Druhá pověst praví, že nápis na pomníčku byl nečitelný a pod kamenem leží kůň Clam-Gallase. Obrázek pomníčku býval v archivu Klubu starosmíchováků.

Fotografie současného stavu celé zahrady naleznete v Galerii: drobná architektura,  stavby  a  havarijní stavy.

Převzato s laskavým svolením Zdeňka Hyana

Literatura: Mudrová, Ivana. Prahou s otevřenýma očima. Praha: Nakladatelství Lidových novin, 2005. Hrubešová, Eva. Hrubeš, Josef. Pražské sochy a pomníky. Praha: Petrklíč, 2002.