Český režisér, divadelní teoretik a kritik, pedagog (profesor na Divadelní akademii múzických umění). R. 1925 spoluzaložil Osvobozené divadlo, v němž působili J. Voskovec a J. Werich (Vest pocket revue).
K vůdčím osobnostem kromě J. Frejky patřili další režiséři J. Houzl a E. F. Burian, z hudebníků Iša Krejčí. V letech 1930-1945 je členem národního divadla, v němž navázal na režisérské dílo svého předchůdce, jímž byl K. H. Hilar. V r. 1945 spoluzakládal Akademii múzických umění, která je na úrovni vysokých škol. Jako režisér se J. Frejka uplatnil v letech 1930-45 v Národním divadle v Praze a v téže funkci v letech 1950-52 ve Státním divadle v Karlíně. V letech 1945-50 byl ředitelem divadla na Vinohradech. V tehdejší době byl kritizován za to, že neproklamoval divadlo socialistické. Do divadelní inscenace se zapsal jako průkopník filmové projekce.
K mimořádným režiím patřily J. Cocteau Očarovaný život, Lope de Vega Fuente Ovejuna, Aristofanes Ptáci, G. Neveux Julie aneb Snář, V. K. Klicpera Zlý jelen, Plaubus Pseudolus, J. K. Tyla Strakonický dudák, Gogolův Revizor. J. Frejka je také autorem publikací z divadelního prostředí: Živé divadlo, Deník Jarmily Horákové, Železná doba divadla, Smích a divadelní maska. Klasickou komedii delľ arte tlumočil svým moderním avantgardním pojetím, jež bylo v rozporu s oficiálně provozovaným tzv. socialistickým realismem. To vedlo až k dobrovolnému ukončení jeho života v roce 1952.
Jiří Frejka ve své knize železná doba divadla v oddíle Režie jako projev průbojného ducha napsal: „Divadlo je dnes a bude i zítra, právě pro svou pospolitost, první ve vyjádření našeho světlocitu. Je skutečnou tribunou nezdolné lidské obrazivosti, která, i když sebe víc poházena blátem a zbodána hložím, vždy znovu bojuje o člověka ve jménu básně, ve jménu Mus, ve jménu sociální spravedlnosti. A nic platno, že se paumění a
konvence leckde roztahuje. Nesmrtelné dílo divadla trvá.“
Doba se po roce 1945 natolik změnila, zvláště po roce 1948, kdy byl J. Frejka v době působení v Divadle na Vinohradech kritizován, že jeho pojetí umění není dost socialistické, neboť proklamoval že divadlo nemá s politikou nic společného. O čtyři roky později ukončil J. Frejka svůj život sebevraždou. Ve strašnickém krematoriu se s J. Frejkou rozloučili představitelé hl. města Prahy a za herce člen činohry ND Ladislav Pešek, za Městská divadla pražská B. Vrbský, za Divadlo v Karlíně herec V. Boček a za osobní přátele zesnulého divadelní výtvarník František Tröster.