Život a dílo
Narodil se jako nejstarší z pěti dětí. Jeho matka Anna, pocházela z Krásna, otec Josef Gillar, gymnaziální profesor českého a německého jazyka, byl synem příborského obuvníka. Před první světovou válkou se přestěhovali do Plzně, kde se pro náhlé otcovy smrti roku 1918 rodina dostala do vleklých finančních potíží. Matka nejstaršímu synovi mohla umožnit pouze středoškolské vzdělání na tamní průmyslové škole (1919-1923). V zimním semestru roku 1923 se zapsal na školu architektury a pozemního stavitelství Českého vysokého učení technického. V roce 1925 přešel na Akademii výtvarných umění, jejíž architektonická speciálka Josefa Gočára byla mezi studenty známa svobodomyslným ovzduším. K pozdějšímu Gillarovu sociálnímu cítění zajisté přispěla raná zkušenost získaná v rodině, která po otcově smrti s obtížemi zvládala tíživou ekonomickou situaci. Kontakty s uměleckým sdružením Devětsil, jehož duší byl Karel Teige, navázal již jako student. Působil zde v architektonické sekci (ADREV). Ještě v průběhu studia, které ukončil v roce 1928, se úspěšně účastnil řady veřejných soutěží. Pracoval v ateliéru architekta Jana Zázvorky, dále u stavební firmy ing. Josefa Záruba-Pfeffermanna a příležitostně u Jaromíra Krejcara (1928-1931). Zdůrazňoval dokonalé využití prostoru a světla: „Žádná architektura, jen omezený prostor“. Ideu realizoval v řadě stavebních návrhů, které svým důsledným funkcionalismem a odmítáním samoúčelné dekorativnosti byly v našich podmínkách průkopnické. V období hospodářské krize ve 30. letech se výrazně politicky radikalizoval. Vstoupil do Levé fronty, založené roku 1929, kde se sdružila část mladé inteligence. Projektoval byty pro sociálně slabé skupiny obyvatel, existenční obytné minimum řešil kolektivizací bytových funkcí. V roce 1931 se účastnil Výstavy proletářského bydlení. Již ve 30. letech, jako významný urbanista, navrhoval zcela nové koncepce výstavby sídlištních celků. Přispíval do řady odborných časopisů, jako například Stavitel, v jehož redakčním kolektivu působil v letech 1928-1931, dále do časopisů: ReD, Stavba, Žijeme, Architektura ČSR. Své práce vystavoval u nás i v zahraničí (Budapešť, Brusel, Paříž, Berlín, Stockholm, Bukurešť, Benátky). V době druhé světové války byl aktivně zapojen do protinacistického odboje. Po únoru 1948 byla jeho firma zrušena a stavební ateliér uzavřen. Později, po vzniku socialistického projekčního sektoru, mu bylo umožněno, aby působil ve Stavoprojektu v Plzni, na Slovensku a v Praze. Soustředil se na řešení typových projektů obytných a občanských budov. Stal se sekretářem ideové rady pro výstavbu Vysoké školy politické při ÚV KSČ. Podílel se na architektonickém řešení pražského pomníku J. V. Stalina (1950, se sochařem Břetislavem Bendou). Od poloviny 50. let pracoval ve Studijním a typizačním ústavu.
Architektonický ateliér Jana Gillara byl umístěn na smíchovském Horním nábřeží v domě č. 2; sám architekt s rodinou bzdlel od roku 1948 v nedaleké Zborovské ulici č. 16, kde také zemřel. Jeho profesní činnost se úzce vázala k výstavbě Prahy. Jako student přispěl do soutěže vypsané na výstavbu úřední budovy pražského magistrátu v Kaprově ulice (1927). Roku 1928 s architektem Janem Zázvorkou vyhrál soutěž na realizaci Památníku národního osvobození v Praze na Žižkově. Za nejvýznamnější rané Gillarovo dílo lze pokládat jeho monumentální návrh pro novou budovu poslanecké sněmovny a senátu v Praze z let 1928-1929. Šestnáctipatrový železobetonový skelet situoval na pravostranné vltavské nábřeží směrem za Národní divadlo mezi mostem Legií a Karlovým. S architektem Josefem Špalkem se zabýval problematikou nejmenšího bytu. Z jeho představ o ekonomicky únosném obydlí vycházely návrhy vysokopodlažních domů v Praze na Pankráci; předvídal vznik pražských malobytových sídlišť (např. v Praze Ruzyni, 1931; ve Strašnicích a Malešicích,1933). V roce 1931 vyhrál soutěž na výstavbu Francouzských škol (1931-1934), což mu umožnilo založit si vlastní projekční kancelář. Rozsáhlý komplex budov umístěný v Božkově ulici, v Praze 6- Dejvicích, představuje jeden z vrcholů české funkcionalistické školy. Pro svého přítele Karla Teigeho a jeho ženu Janu nezištně postavil v letech 1937– 1938 obytný dům ulici U Šalamounky čp. 2369/5 Praze 5 – Smíchově. V Praze projektoval i dlouhou řadu nájemních domů. Zabýval se také řešením interiérů, jako např. pro pražský obchodní dům Bílá labuť, v ulici Na poříčí (1939). Realizoval projekty i mimo hlavní město: např. Domy okresní péče v Chotěboři, Pacově (1940), na Zbraslavi (1941-1946), domov mládeže v Plzni-Škvrňanech (od 1949) aj.
Jeho syn Jaroslav Gillar (*1942), režisér a scénarista, který dlouhodobě působil v Divadle Na Zábradlí, uvedl, jak z balkónu ateliéru svého otce při leteckém náletu spojeneckých vojsk na Prahu 14. února 1945, viděl bomby padající na Emauzský klášter a na protilehlé nábřeží. V ateliéru se jako dítě setkal s představiteli meziválečné umělecké generace, kteří se zde scházeli. Poznal tak mimo jinéVítězslava Nezvala, malířku Toyen, Záviše Kalandru, Voskovce a Wericha, architekty Karla Honzíka, Josefa Havlíčka aj. Jako chlapci mu otec zdůrazňoval: „..dělej jen to, co považuješ sám za dobré, co tě uspokojuje“.
Jan Gillar byl typickým funkcionalistickým architektem. Jeho budovy byly funkčně i výtvarně čisté a byly domyšleny i v interiérech. Bohužel řada jeho soutěžních architektonických projektů a urbanistických plánů zůstala nerealizována.
V roce 1931 se zúčastnil soutěže dělnického konzumního družstva a stavebního družstva Včela. Jednalo se mu o naplnění Teigova požadavku kolektivizace bydlení, tentokrát opravdu ‚proletářského‘. Gillar předložil kromě řešení bytu s dvojicí buněk pro svobodné, propojených společným příslušenstvím, i variantu s rozšířenou obytnou jednotkou – malým bytem, obsahujícím kromě kuchyňského koutu i manželskou ložnici. Obytná plocha pro jednotlivce se omezila na 13 m čtverečních. Podle Gillarovy zprávy: „…číslo bylo stanoveno podle provedených staveb francouzských, sovětských a československých. Sovětská, nově stanovená a přijatá norma, byla buňka o 9 m čtverečních, ovšem s větším komfortem kolektivních zařízení…“ Patrně ve stejném roce vznikl i jeho experimentální návrh kolektivizované obytné kolonie v Ruzyni. Volnou řadovou zástavbu s opakujícím se jedním typem obytného domu rozvrhl do ortogonální sítě dopravních tříd doplněných komunikacemi pro pěší. Čtyřpatrové domy navrhoval jako pavlačové. Typ pavlačových domů totiž preferoval v roce 1930 kongres CIAM a u nás ho prověřovali architekti v malobytových soutěžích. Pro Teigeho podobná řešení byla jen „…přechodným stupněm k úplně kolektivnímu domu“. (D. Robová)
L: Alena Vondrová (editorka): Český funkcionalismus 1. (katalog výstavy), UMP Praha-MG Brno 1978; Zdeněk Lukeš: Jan Gillar, Československý architekt XXXI, 1985; Forma sleduje vědu, katalog k výstavě v Galerii Jaroslava Fragnera, Praha 2000, stať: Dita Robová: Vědecké období v díle Jana Gillara