Semmering je rakouská železniční trať, která vede stejnojmenným horským sedlem mezi spolkovými zeměmi Dolní Rakousy a Štýrsko v nadmořské výšce 980 metrů. Obdobná „vysokohorská odvaha“ stavitelů takzvané Buštěhradské dráhy dala název její devítikilometrové pražské části.
V nádherné krajině Prokopského údolí překonává výškový rozdíl 180 metrů pomocí dvojitého přemostění viadukty vysokými 22 a 20 metrů (chráněné technické památky).
Pražská horská železnice
Trať číslo 122, místy hluboko zařízlá do svahu pod hradem Děvín, zde v prudkém oblouku svižně stoupá od Smíchovského nádraží kolem vrchu Zlíchov; proto je také nazývána „jedinou horskou železnicí Prahy“. Výjimečné trati náleží i vlastní nádražíčko v zadní části smíchovského nádraží, označené jako Praha-Smíchov severní nástupiště. Koleje vedoucí od Semmeringu zde nejsou v přímém propojení s ostatními tratěmi.
Pražský Semmering vznikl v letech 1868 až 1872 jako náhrada kapacitně už nedostačující koňky na dopravu kladenského uhlí a dřeva z lánských lesů. V současnosti se uvažuje o zrušení této minimálně využívané tratě, neboť je zde provoz osobních vlaků velmi řídký. Pro výletníky by to však byla škoda. Projížďka několika málo soupravami, jejichž houkání rozhání horolezce šplhající přímo z kolejí na skály Prokopského údolí, totiž nabízí nevšední pohledy na pravý břeh vltavské kotliny a východní horizont města.
V roce 2002 zažil Pražský Semmering krátký comeback. Při zničujících povodních, které ochromily dopravu po celé Praze, po jeho travou zarůstajících kolejích projížděla odkloněná nákladní doprava a pendlovaly osobní spoje mezi oběma vltavskými břehy jako náhrada za trasu metra B.
Stavba Buštěhradské dráhy a její odbočné trati Hostivice-Smíchov začala v červenci 1868 dle návrhu Viléma Asta byla stavěna firmou Schön & Wesely. Své jméno získala díky své podobnosti se staršími viadukty u Semmeringu v Dolním Rakousku. Proti výstavbě se zvedla vlna protestů, mj. kvůli demolici oblíbeného smíchovského hostince U Zlatého jelena. Trať na délce dvaceti kilometrů překovává výškový rozdíl 180 m, proto musely být vystavěny dva viadukty. Dolní viadukt je dlouhý 115 m a mezi jeho oblouky z pískovcových kvádrů bylo vloženo příhradové železné pole nahrazené v roce 1924 plnostěnným. Druhý viadukt přes Dalejský potok měří 92 metrů. Trať provozovala do roku 1922 společnost Buštěhradské dráhy, v roce 1923 je zestátněna. Původně byly na trati jen dvě stanice – Jinonice a Řepy a jedna zastávka – Cibulka. Od roku 1928 vlak stavěl i na Hlubočepy – zastávka, Kovářka a o deset let později i ve Stodůlkách. V roce 1989 byla do provozu uvedena zastávka Žvahov.
Literatura: Pražský industriál: technické stavby a průmyslová architektura Prahy. Praha: Výzkumné centrum průmyslového dědictví ČVUT v Praze, 2005. Hons, Jiří. Šťastnou cestu. Čtení o pražských nádražích. Praha, 1961. Slavné stavby Prahy 5. Praha: Umělecká agentura Foibos, 2005.