K. H. Hilar absolvoval na filozofické fakultě v Praze klasickou filologii. Do literatury vstoupil jako autor veršů a překladatel francouzské dekadentní poezie. Po roce 1910 se stal dramaturgem a režisérem Městského divadla na Královských Vinohradech. V roce 1921 nastoupil po Jaroslavu Kvapilovi na místo šéfa činohry Národního divadla, kde pracoval až do své smrti. Byl představitelem divadelního expresionismu. Zasloužil se o formování moderního českého divadelnictví s orientací na kolektivní tvorbu. Jeho režijní práci charakterizovalo spojení dynamičnosti a surovosti. Osobitá režie se vyznačovala přesnou jevištní koncepcí jednotlivých inscenací. Sledoval civilnější herecký projev s akcentem na vnitřní svět člověka, se směřováním k poetické metafoře. Hilarova výrazná režijní práce se projevila především v dílech: Zdravý nemocný, (Molière, 1921), Královna Kristina ( Strindberg, 1922), Ze života hmyzu (bratři Čapkové, 1922), Shakespeara Romeo a Julie (1924), Hamlet (1926), Král Lear (1929), Sen noci svatojánské (1933), Večer tříkrálový (1934); Goetha Faust (1928), Brucknera Alžběta Anglická (1931), u Gogola Ženitba (1932), Sofokla Král Oidipus (1932), bratří Mrštíků Maryša (1933). Své divadelní zásady vyložil Hillar v řadě odborných statí : Divadelní promenády (1915), Boje proti včerejšku (1915-1925), Pražská dramaturgie (1930).
Zdeňka Baldová (* 20. 2. 1885 Česká Třebová, + 26. 9. 1958 Praha) sehrála důležitou roli v Hilarově životě, a to jako herečka a manželka, která o něj pečovala až do jeho předčasné smrti. Po ochotnických začátcích byla angažována v roce 1907 do Městského divadla na Královských Vinohradech. Když se provdala za K. H. Hilara, odešla za ním v roce 1922 do Národního divadla v Praze, kde byla angažována až do konce svého života. Zprvu představovala naivní dívky a milovnice, vystupovala i jako subreta v operetě a často v konverzačních hrách. Pod vlivem svého muže postupně vyrůstala v komickou herečku, schopnou satirické hyperboly a naturalistické šťavnatosti. Byla skvělou představitelkou hubatých služek, komorných a dohazovaček. I když byla ovlivněna Hilarovým expresionismem, ztvárňovala realistické postavy. Ve zralých letech přešla k charakterním rolím, v nichž její komika dostala hlubší význam. Na divadle i ve filmu ztělesnila hlavní roli ve snímku Morálka paní Dulské, v níž vytvořila skvělou studii měšťácké malosti, ubohosti a rafinované protřelosti. Na druhé straně však dokázala přesvědčivě ztělesnit i mateřsky laskavé typy (film Páté kolo u vozu). Jejího hereckého umění a osobitého humoru využíval český film již od roku 1921. Vystupovala též v rozhlase. Byla označována za nástupkyni herečky Marie Hübnerové, ve srovnání s touto osobností tragického rozměru, zůstala však vždy svá, osobitá.
Ve Švédské ulici na Smíchově si postavili dvouvilu přátelé Karel Hugo Hilar a herec Bedřich Karen. Spojovala je dlouholeté přátelství a společná práce v divadle.Ve stati Na Hřebenkách v knize Srdce vlasti vzpomínal na smíchovská setkání s režisérem K. H. Hilarem literární a divadelní kritik Antonín Veselý: „Provázel jsem jej pokaždé při náhodném setkání od konečné stanice autobusu až k jeho residenci u bývalé Donátovy zahrady. V době, kdy jsem se s ním sblížil ne-li umělecky tedy lidsky, byl ovšem již stínem bývalého milovaného a ovšem také nenáviděného kapitána lodi naší Thalie, jehož rozkazovačný způsob řeči, jakoby drcené v zubech, podobal se výstřelům strojní pušky. Po překonání své těžké choroby se stal lidsky skromnější…Na té mírně se svažující cestě mezi ohradami jednotlivých vil a zahradou ústavu slepců, v tom uklidňujícím a utěšujícím zákoutí, příjemném v každé době, jsme si navzájem otvírali svá srdce... Vilová čtvrť Hřebenka byla proslavena krásnými výhledy na Prahu a čistým, svěžím vzduchem. Za Hilarem a Baldovou sem chodili nejrozmanitější návštěvníci. Někteří se potřebovali poradit o problémech současného divadelnictví, ale jiné sem vedla zvědavost, jak jeho dvouvila vlastně vypadá. Ladislav Pešek na setkání vzpomínal v knize Tvář bez masky méně pateticky: „Hilar i jeho paní Zdeňka Baldová… až k deváté přichází konečně Hilar. Vyčerpaný celodenním trmácením… Je to hrůza. Byla to výborná, duchaplná zábava, herecká zábava…“
„Slavný režisér Národního divadla K. H. Hilar byl původcem neuros mnoha členů činohry ND. Jako byly ´Talichosy´, byly i ´Hilarosy´. Jezdil si rád oddychnout do hotelu na Jíloviště. A tam dostal těžký záchvat mozkové mrtvice. Byla to již druhá mrtvicová rána, neboť, když bylo Hilarovi třicet sedm let, jednou v nejkrásnějším červnovém ránu přišla první; těžce a dlouho se po ní zotavoval a vlastně nezotavil se úplně už nikdy. Bál se o život, šetřil se, jak mohl, dlel často v lázních, ale plné zdraví se nevracelo; a ani plná výkonnost. Talent mu zbyl, ale práce bylo sotva čtvrtina, co jí zmohl v době svého úžasného rozmachu. Věděl to a byl z toho neklidný a sklíčen. Ráno mi telefonoval Prusík. Řekl, abych se tam jel podívat. Jel jsem tedy. Byla to těžká mozková mrtvice s bezvědomím. Na podrobnosti se teď, po více než 40 letech, již nepamatuji. Hotel primitivní, asi 25 km od Prahy. Převézt, nebo nepřevézt? Rozhodl jsem se pro převoz. Cestu přežil pacient šťastně. Za několik dnů však svému těžkému onemocnění podlehl a byl ušetřen trapné existence hemiplegika, která při jeho osobnosti by byla pro něho nesmírnou mukou.“ (V. Vondráček)
„Hilar považoval sebe sama za tvůrce expressionismu, ale nebyl jím tak zcela sám a nebyla to nejšťastnější jeho umělecká éra. Co jsem se do něho soukromě namluvil, že v umění člověk a přirozenost jsou všecko… Násilník, jímž byl, znásilňoval autory a herce, jako by byli vojáky a on komandantem na cvičišti …Hilar, ale ať expressionista, ať ne, vnitřně mocný, byl vždycky a nikdy malý. Hravost ovšem časem se v něm ozvala a rád se jí osvěžil. Byla v něm velikost, ať vzal cokoliv do ruky, ba bylo jí v něm tolik, že někdy až prorážela zpracovaný předmět. Jeho vnitřní vzdutí, nesmírně mocné, vytvářelo až jakýsi moderní barok na jevišti, jenž byl beze sporu spojen s jeho uměleckou osobností. V tom směru byl i podporován svou zálibou pro výpravu, kterou musel mít vždy velkorysou, ale i poněkud pompézní. Rysů klasika postrádal…v tom smyslu bylo marno na něho působit…Tato skutečně mocná umělecká osobnost, ten impulsivní tvůrce, ta divadelní sopka, ten i tělesně imposantní Hilar měl rys, který by nikdo u něho nebyl čekal: nedovedl totiž stát sám a vždy potřeboval zvenčí potvrzení a pochválení toho, s čím přišel. Neznal jsem umělce jeho potence, aby tak lpěl na ohlasu a tak po něm vnitřně toužil. Poněvadž sám jsem zcela opačně založen, nedovedl jsem to nikdy dobře chápat, ale byl jsem svědkem tolika rozrušení a v mém pokoji jsem rozviklaného, ba i zhrouceného Hilara tolikrát »spravoval« a narovnával, že mám jistě právo ve vzpomínce nepotlačovat tento jeho lidský rys. Prý zavinil i první úder mrtvice v tak mladých letech. Byl Hilar šťasten? Při úspěchu jásával jako dítě, ale v duchu, myslím byl v něm věčný neklid a věčná nejistota…“ (Jaroslav Hilbert)