Přední slovenský politik, československý státník, historik a státovědec, novinář a publicista. Původně poslanec uherského sněmu, pak čskoslovenskéhoNárodního shromáždění. Významný ideologický a politický představitel slovenského i mezinárodního agrárního hnutí. Ministr různých resortů v řadě československých vlád; první Slovák ve funkci předsedy československé vlády (1935–38) a ministra zahraničních věcí (1936). Stoupenec středoevropské integrace, autor projektu podunajské federace.
Život a dílo
Pražské stopy
Dne 30. března 2001 byla v Zapově ulici čp. 1539/7 v Praze 5 na Hřebenkách odhalena Milanu Hodžovi pamětní deska s jeho reliéfem od slovenského sochaře Vojtecha Ihriského a českých výtvarníků Milana Kotka a Jiřího Šilhana. Na slavnosti byli přítomni předsedové vlády České a Slovenské republiky Miloš Zeman a Mikuláš Dzurinda. Hlavní projev přednesl tehdejší místopředseda vlády Vladimír Špidla. Na desce je napsáno: Tento dům nechal v letech 1923–1924 postavit a do roku 1938 zde žil významný slovenský politik a novinář, československý státník a v letech 1935–1938 předseda vlády první ČSR, průkopník myšlenky evropské integrace Dr. Milan Hodža. V Hodžově vile, kterou postavil pražský stavitel Ing. František Novočeský, se odehrávala důležitá setkání a jednání. Přicházeli a přijížděli sem premiéři, ministři, úředníci, diplomaté, církevní hierarchie, generalita, ale i rolníci. Mezi její návštěvníky patřil mj. prezident T. G. Masaryk a ministr zahraničních věcí dr. Edvard Beneš. I vila měla své osudy: po vytvoření protektorátu byla zkonfiskována, sám Milan Hodža byl v Bratislavě v roce 1941 odsouzen justicí slovenského státu in contumatiam na osmnáct let vězení za organizování zahraničního odboje „ozbrojenou mocí“. Po válce bydlel ve vile státní tajemník za Demokratickou stranu Ján Lichner a po únoru 1948 sloužily zdejší prostory dětským jeslím, později zdravotnímu středisku. Listopad 1989 přinesl změnu vlastnických vztahů: v restituci objekt připadl Hodžovu vnuku, prof. Johnu Pálkovi, který žije v Seattlu v USA, a ten ji prodal. V současné době je rezidencí lucemburského velvyslance.
„Hodža vyrůstal na Slovensku, naplnil se kulturou a znalostmi střední Evropy, zakotvil svým politickým posláním v Praze. Svému rodnému Podtatransku zůstal věrný. Ví, co mu ten kraj dal, jako zase ví Slovensko, co má v Hodžovi. Hodža životem, myšlením a prací spojuje české rozumářství se slovenskou citovostí. Je živým splynutím východu a západu republiky, je zosobněním, rozřešením naší vnitřní národní otázky, je největším přínosem a darem, který Slovensko dalo národu a státu.“ (František Kutnar). Milan Hodža ovládal sedm jazyků. Byl spoluzakladatelem a prezidentem Československé akademie zemědělské, která v Praze vznikla v roce 1924, jako třetí na evropském kontinentu po Paříži a Stockholmu. Dále se stal členem Šafaříkovy učené společnosti, členem České společnosti nauk, předsedou sociologické společnosti Lepay – House London a Zemědělského sdružení pro Svaz národů v Paříži. Jeho činnost byla oceněna francouzským velkokřížem Čestné legie, velkokřížem Řádu italské koruny, velkokřížem Polonia restituta, jihoslovanským Řádem sv. Sávy, velkokřížem Rumunské koruny, velkokřížem Rumunské hvězdy a jugoslávským Bílým orlem l. třídy. Od roku 2005 se každoročně konají v Martině na Slovensku „Dny Milana Hodži“, jež mají přibližovat a rozvíjet odkaz a ideové dědictví této osobnosti ve středoevropském, jakož i širším evropském kontextu. Současně probíhá celoslovenská soutěž pro studenty gymnázií, nazvaná „Hodžova esej“. V roce 2002 byly ostatky Milana Hodži převezeny z československého národního hřbitova v Chicagu ve Spojených státech na Slovensko a pietně uloženy na Národním hřbitově v Martině.
„Milan Hodža, třebaže nebyl ´vynálezcem´ středoevropské federace, zařadil se na začátku 20. století mezi ty, jež se podíleli na diskursu o její podobě, a to nejdříve v okolí následníka trůnu Františka Ferdinanda, později o ní uvažoval v rámci meziválečného Československa a v průběhu druhé světové války již přicházel s vizí poválečné prognózy. Přes dočasnou nereálnost ji lze považovat za velmi perspektivní. V tomto smyslu se řadí Milan Hodža do zakladatelské gardy Středoevropanů, kteří si ve 20. století podávali pomyslnou štafetu, naposledy v ruinách Visegrádu. V tomto kontextu je jeho středoevropský přínos stále aktuální. V domácím česko-slovenském a především v slovenském kontextu byla Hodžova vize netradiční, originální a perspektivní, jak ve vztahu k politice české, taktéž i slovenské, k Benešovi i Hlinkovi. Byla to koncepce, která netrpěla tradiční tendenčností (zejména nekritickou orientací na Rusko), provinčností, ba právě naopak – představovala evropanství v tom nejlepším slova smyslu. Vracet se k Hodžovu odkazu znamená načerpat novou energii pro naše příští uvažování o místě Slovenska v Evropě. Znamená to však i uvědomování si toho, že jsme u nás uvažovali o věcech evropských i středoevropských alespoň v podstatnější části politického myšlení i praxe a uskutečňovali to na takové úrovni, na niž můžeme být i po téměř tři čtvrtě století skutečně hrdi…“ (Z úvodní studie prof. PhDr. Rudolfa Chmela, ministra kultury Slovenské republiky, někdejšího velvyslance ČSFR v Budapešti a vedoucího katedry slavistiky na FF UK v Praze, ke knize Pavla Lukáče: Milan Hodža v zápase o budúcnosť strednej Európy v rokoch 1939–1944)