Kdy byl na Smíchově založen první hostinec dnes už bohužel nevíme. Víme však, že v roce 1875 bylo na Smíchově s 24.000 obyvateli v provozu 58 hospod (tj. 414 obyvatel na jednu hospodu). Pivo se pilo z hliněných litrových džbánků, jako toaleta sloužil chodník, ventilací bylo otevřené okno. Kavárna byla na konci 19. století jen jedna: Růžičkova v dnešní Zubatého ulici. Vinárny jen dvě: Patschova „U hradu“ a Burianovu naproti hostinci U dělového kříže.
Výčet nejvyhlášenějších podniků své doby najdete v tomto článku, který si v žádném případě neklade nároky na úplnost a uvítá své doplnění.
Jedna z nejvyhlášenějších smíchovských hospod byla i místem pro vystupování potulných pěvců. Na zahradě hostince se také nacházelo první divadlo na Praze 5. V roce 1849 nebo 1850 sem přichází Sternfeldova německá společnost, která si zde staví arénu z latí a větví. Dekoraci vytvořili ze záclon a prostěradel, které jim zapůjčila paní hostinská. Návštěvnost nebyla veliká, proto se člen společnosti a pozdější smíchovský občan J. L. Turnovský rozhodl hrát česky. První uvedenou hrou bylo Katovo poslední dílo a Ženichové od Macháčka. Představení byla natolik úspěšná, že se společnost k němčině již nevrátila. Kvůli nedostatku personálu dostávají šanci i ochotníci, z nichž se mnozí na divadelních prknech proslaví. Postupem času je jasné, že by se na Smíchově uživilo i stálé divadlo. Příležitosti se chopil Pavel Švanda ze Semčic, který staví nekrytou arénu v Lesíčku a později na zahradě hostince U Libuše.
Hospoda U Libuše
Podobně jako zahrada u hostince U čísla 1 i zahrada U Libuše posloužila k vzniku divadla. V roce 1881 zde staví Pavel Švanda ze Semčic zděné zimní divadlo, které má nahradit nekrytou arénu v Lesíčku. Z hlediska bezpečnosti však bylo divadlo nevyhovující, v případě požáru by patrně všichni herci i množství diváků uhořeli. Z divadla vedl jen úzký východ, šatny, ke kterým se šlo po úzkém schodišti, byly ve sklepě, pánské bez okna, dámské s oknem. Později bylo divadlo rozšířeno: vyměnilo se jeviště s hledištěm, zrušili se přilehlé obchody a vznikl foyer. V domě U Libuše bydlel kromě výše zmíněného principála i jeho zeť a dlouholetý starosta Smíchova Dr. Alois Koldínský, proslulý herec Švandova divadla Jindřich Wilhelm a profesor Petr Durdík. K nejslavnějším nájemníkům však patřil Jakub Arbes.
Hostinec U dělového kříže neboli U kanónu (Štefánikova u Nám. Kinských)
Majitelem hostince byl vysloužilý dělostřelec Jakub Křížek (nebo Knížek), jehož prsa měl zdobit vojenský kříž vykovaný z napoleonských děl. Výčep patřil k nejoblíbenějším a to i díky výborné kuchyni paní Čížkové a nedělnímu vystupování kapely Josefa Bastla. Působili zde také potulní pěvci. Název domu se zachoval.
Zájezdní hostinec Na Knížecí (č.p. 33)
Hostinec ležící u hlavního tahu na Plzeň dostal své jméno podle šlechtického roku Schwarzenberů, kteří v roce 1668 koupili Smíchov, Butovice a Jinonice. Na domě je dosud jejich znak. Občerstvovna však v těchto místech stávala už dříve. Některé prameny uvádějí, že patřila k nejstarším na Smíchově. Hostinec proslulý vyhlášenou kuchyní a oblíbeným jinonickým pivem, nabízel také ubytování pro formany a dokonce měl i několik pokojů upravených pro knížecí rodinu a její hosty. Na prostranném dvoře bylo přístřeší pro koně, k domu patřila i pěkná zahrada. V roce 1844 zde mají schůzi dělníci z nedaleké kartounky, kteří informují o nesnesitelných pracovních podmínkách. O tři roky později zde čeští vlastenci konají první besedu ve prospěch zřízení české průmyslové školy v Praze. V revolučních dobách roku 1848 zde byl založen sociální výbor na pomoc dělnickým rodinám. Hostinec měl dva šenky, z nichž jeden se dal použít jako tančírna. Uskutečnil se zde první maškarní ples na Smíchově. Po rozšíření železniční sítě se výrazně změnila klientela hostince, ubylo formanů, takže docházejí většinou pouze domácí. Od roku 1894 se zde schází Čtenářsko-ochotnická jednota Kollár, pro níž kníže Schwarzenberg přistavěl i divadelní sál, resp. kino, kde v letech 1908 – 1909 působil František Ponec. Sál byl od roku 1896 užíván i Sokolem. Zájezdní hostinec byl zbořen v roce 1912.
Hostinec u Újezdské brány, ideálně položený pro zastávky formanů, vlastnil Němec Nöll. K domu, ve kterém bývala dříve litografická dílna Dominika Maulliniho, se váže strašidelná pověst. Když čtyřicetiletý Maullini, štvaný úřady kvůli údajné výrobě falešných bankovek, pohřbil svou ženu a Smíchov téměř bez peněz opouštěl, proklel údajně tento dům. Po dobu 40 let (jak byl stár) se v domě mělo každý rok stát neštěstí. Smíchovští se pak začali domu vyhýbat a i cizinci svůj pobyt v zájezdním hostinci velmi krátili. První obětí „kletby“ byl forman, jehož sklátila mrtvice. Přivolaný lékař tento následek přičítal faktu, že se uřícený forman příliš rychle napil velkého množství piva. Lidé v tom ale viděli Maulliniho kletbu. O rok později v domě umírá mladá žena po těžkém porodu. Třetím rokem zešílel hostinský Nöll, živnost přebírá jeho syn. Čtvrtý rok se v domě z nešťastné lásky oběsila dcera kupce z vedlejšího obchodu s koloniálním zbožím. Každý rok pak docházelo k nějaké tragické události. 39. neštěstí se stalo v roce 1883, kdy neopatrností učedníka vyhořel koloniál. O rok později padá se střechy pokrývač Soukup. Václav Sedláček ve svých Dějinách Smíchova pak uvádí, že to byla (minimálně do roku 1935) poslední nehoda, co se v domě stala.
Hostinec Demartinka (č. p. 152, Smíchov)
Hostinec byl součástí usedlosti Demartinka a stejně jako ona byl v roce 1980 zbořen.
Podlouhlá budova nacházející se pod osadou Buďánka bude pravděpodobně rekonstruována a opětně používána jako restaurace.
Hostinec patřil k nejstarším na Smíchově. Byl založen roku 1872 v místech malého pivovaru, který pan Stejskal rozšířil, pozvedl a předal svému synovi.
Hospůdka U Votrubů (Drtinova ul.)
V hospůdce vystupovali také potulní pěvci.
Nechvalně proslulá hospoda nejnižší kategorie v horním Smíchově. Každou neděli se zde tancovalo kolem sloupu uprostřed parketu.
Oblíbený taneční sál. O masopustu jej využívali zejména smíchovské spolky.
Hostinec Jaroslava Tecze (č. p. 1101, Janáčkovo nábřeží/Kořenského)
Restaurace v Červené zahradě (č. p. 193, Nádražní)
Literatura: Jungmann, Jan. Smíchov – město za Újezdskou branou. Praha: Museum hl. m. Prahy, 2007. Janovský, Julius. Smíchov v Arbesově době. Praha: Klub přátel starého Smíchova, 1946. Sedláček, Václav. Dějiny Smíchova. 1935.