Prvním je soudruh Madějevský. „Takových, jako jsem byl já, bylo mnoho. Přihlášku do Komunistické strany Československa jsem podal v roce 1931 v sekretariátu strany, který byl tehdy umístěn v třídě Svornosti. Tenkrát tam pracoval soudruh Šelmát z Malé Strany. Byl jsem pekařem a protože jsem pracoval výhradně v noci, nemohl jsem navštěvovat večerní členské schůze. Pouze o nedělích jsem mohl docházet na stranické školení. Tam přednášeli soudruzi Skoček, Koťátko, Černý a jiní. Když mě zaměstnavatel vyhodil ze zaměstnání jsem krátký čas v sekretariátě, který však byl později zrušen, neboť strana nemohla platit nájemné. Scházívali jsme se U Chvojů, U Pejšů a někdy také v Národním domě. Na projevy strany a Svazu československo-sovětského přátelství jsme chodívali ze Smíchova do Košíř v průvodech. Často jsme demonstrovali proti nezaměstnanosti. Ale žádná demonstrace neproběhla bez brutálních zásahů pražské policie. Bili nás, zatýkali, věznili na „čtyřce“, v Jindřišské ulici a jinde. Péče vládních stran o nezaměstnané byla přímo „příkladná“. V některých pražských čtvrtích dali páni obecní radní postavit boudy, jimž se pyšně říkalo ohřívárny. Uvnitř byly hrubé stoly a lavice s kamny uhlím. Když nadcházela noc, nezaměstnaní chodily spát do Vysočanské noclehárny. Večer i ráno dostávali polévku, k tomu kousek chleba. To stálo tři koruny. Kdo však neměl ani ty tři koruny, musel spát někde v parku, v zákoutí různých dvorů nebo ve stozích za Prahou. Pamatuji se velmi dobře na to, když v roce 1938 v Kyjích u Prahy uhořelo ve stohu 56 nezaměstnaných. Při jedné demonstraci, stalo se to na Žižkově, nezaměstnaní utekli před policajty do kostela. Policii však nevadí ani ten kostel. Před oltáři a obrazy svatých bili do dělníků hlava nehlava.Ještě se dvěma soudruhy jsme šli protestovat proti policajstké zvůli na ministerstvo vnitra. Přijal nás vládní rada Hanáček, který však prohlásil, že to není pravda, aby se pražská policie takto chovala. Slíbil nám, že dá tento případ vyšetřit, ale vrána vráně oči nevyklove. Snažil se vzbudit dojem, že máme v republice demokracii...“
Dále vypráví soudruh Václav Vacek: „V roce 1938 měla naše strana v Košířích celkem na 180 členů, kteří byly v šesti uličních a pěti závodních organizacích. Dnes se to někomu může zdát málo, ale naše xx ve veřejné práci a v osobní agitaci. Bývalo xx málo nedělních a svátečních dnů, kdy jsme xxx „v terénu“. Vysvětlovali jsme občanům nutnost jednoty lidu proti nebezpečí fašismu, zvali jsme je na veřejné schůze, přitom jsme kolportovali náš xx tisk, hlavně Rudé právo. A konečně, že má Komunistická strana mezi občany velkou důvěru, to potvrdil výsledek posledních obecních voleb. Přesto, že strana byla početně nejslabší, hlasovalo pro ni 4200 voličů. Např. tady, v Motole, dalo jí své hlasi 56% všech voličů. Po těchto volbách jsme uspořádali řadu táborů lidu a veřejných schůzí proti hrozícímu fašismu. Účast na těchto akcích byla nebývalá, protože naši spoluobčané se přesvědčili, že jediní komunisté to myslí s obranou republiky naprosto vážně, jak to ostatně pozdější vývoj v republice potvrdil. Tak třeba na veřejnou schůzi „U Richtrů“ v Motole přišlo přes 300 lidí bez rozdílu politického přesvědčení. Po Mnichově jsme byli zahnáni do podzemí. Soudruh Staško byl ustanoven ústředním výborem strany jako oblastní vedoucí pro Košíře, Smíchov a Malou Stranu. V Košířích začal vyvíjet činnost ilegální výbor strany. Jeho předsedou se stal soudruh Vedral, členy byli soudruzi Daněk, Hlaváček a Vacek. Naše ilegální práce spočívala hlavně v šíření stranického tisku, letáků a vybírání příspěvků na podporu rodin zatčených soudruhů. Letáky byly rozmnožovány na stroji, jenž byl uschován u soudružky Linkové. Ilegální činnost se nám dařila až do druhé poloviny května 1940. Tehdy gestapo poprvé udeřilo. Nejdříve přišla zpráva, že byla zatčena spojka na soudruha Staško. Po několika dnech si gestapo přišlo i pro soudruha Staško, Vedrala, Hlaváčka a Kautckého z Jinonic. V Košířích bylo tehdy zatčeno kolem třiceti soudruhů. Nacistické soudy probíhaly v Drážďanech a Berlíně. Někteří soudruzi zemřeli a další byli umučeni přímo v žalářích. Nevrátili se domů soudruzi Štern, Daněk, Roušar, Frydrich a Fabián.“