Při této příležitosti bychom si měli připomenout, že jednou ze zemí, kde došlo v oné době k největšímu rozmachu astronomie, byly za vlády Rudolfa II. právě Čechy. Zajímavé je, že tehdejší Praha byla tak liberální, že zde docházelo k prolínání vědy napříč různými náboženstvími (protestantští vědci Tycho Brahe, Johannes Kepler a Tadeáš Hájek z Hájku se poměrně dobře snášeli s katolickým Klementinem a k elitě tehdejší vědy patřil nepochybně židovský vědec - polyhistor David Gans, pochovaný na Starém židovském hřbitově. Tam nalezl místo svého posledního odpočinku i Galileův žák, vědec Josef Delmedigo z Candie (1591-1655).
Po celé 17. a většinu 18. století patřilo k předním vědeckým centrům v Čechách pražské Klementinum, které bylo také sídlem dvou ze čtyř fakult pražské univerzity.
Ke Klementinu, od roku 1556 hlavnímu sídlu jezuitů v Praze, patří již od počátku 18. století silueta Astronomickě věže. Tato padesát metrů vysoká věž, zdobená sochou Atlanta, držícího nebeskou sféru, měla nepochybně svou předchůdkyni, ale záznamy o pozorováních ze 17. století se nedochovaly. Dnešní věž byla zřízena z iniciativy jezuity Františka Retze (1673-1750), profesora teologické fakulty v Olomouci a rektora pražské univerzity (1722). Retz se po letech působení ve funkci představeného české provincie jezuitů se stal jako jediný Čech v historii generálem jezuitského řádu.
Autorství projektu astronomické věže bývá často připisováno Kiliánu Ignáci Dientzenhoferovi (1689 –1751). Neexistuje však žádný přímý důkaz toho, že by byl Astronomickou věž skutečně stavěl. Dientzenhofer sice pro jezuity opravdu pracoval (počátkem 20. let prováděl stavbu jejich malostranského gymnázia), ke spojení jeho jména s Klementinem došlo spíše díky tomu, že zde podle F.M. Pelcla studoval filosofii. Mnohem pravděpodobnější je, že autorem projektu byl F.M. Kaňka (1694-1766). Stavitelem byl patrně Antonio Lurago (1653-1727), který v Klementinu v oné době budoval podle Kaňkova návrhu i kostel sv. Klementa. V astronomické věži bylo krátce po jejím dokončení (v roce 1722) zřízeno i Matematické muzeu . O astronomických pozorováních, která byla ve věži prováděna v prvních dobách její existence, se nám bohužel nedochovaly žádné záznamy.
Nová situace nastala až s příchodem Josefa Steplinga (1716-1778) do Prahy. Stepling byl již v roce 1748 jmenován univerzitním profesorem matematiky na filozofické fakultě, a poté se stal prvním ředitelem pražské observatoře, kterou ovšem musel nejprve vybavit příslušnými přístroji. Hvězdárna, která měla oficiální název „observatorium Regium Pragense“, byla již za Marie Terezie polostátní organizací a po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 se pod kontrolu státu dostala úplně. Stepling pro své zásluhy zůstal nadále jejím ředitelem. Když v roce 1778 zemřel, věnovala mu císařovna Marie Terezie krásný pomníček ve formě Amorka (dílo Ignáce Platzera z roku 1780), který se nachází proti dnešnímu vchodu do Astronomické věže.
Jak však souvisí nepochybně velice zajímavá historie klementinské hvězdárny s Malostranským hřbitovem? Po Steplingovi na jeho pozici ředitele pražské hvězdárny následovali další ředitelé - František Zeno (od 1777 do 1781), Antonín Strnad (od 1781 do 1799), Martin Alois David (od 1799 do 1836), Adam Bittner (1837 – 1844) a Karel Kreil (1845 – 1851).
Poté, co byl Karel Kreil, šestý ředitel pražské hvězdárny, v roce 1851 odvolán do Vídně, aby se tam stal ředitelem nově založeného Ústředního ústavu pro meteorologii a magnetismus a zároveň profesorem fyziky na tamní universitě, byl sedmým ředitelem klementinské hvězdárny jmenován Josef Jiří Böhm.
Josef Jiří Böhm se narodil 27. března 1807 v Rožďalovicich a po studiích v Praze působil jako asistent známého Josefa von Litrowa na vídeňské hvězdárně. Poté pracoval v Budíně, Salcburku a Innsbrucku. Šíři jeho zájmů dokazuje ta skutečnost, že byl autorem několika prací z hospodářskou tématikou (o využití guána jako hnojiva, o pěstování chmele). V revolučním roce 1848 byl důstojníkem tyrolské domobrany a velitelem studentské legie.
Jeho hlavním zájmem však zůstala astronomie – v roce 1847 vyvinul a popsal svůj vlastní vynález – uranoskop, přístroj sloužící k vyhledávání hvězd na nebi. V roce 1852 v ročence vídeňské akademie věd uveřejnil výsledky svých pozorování slunečních skvrn a výzkumů rotačních elementů Slunce.
V roce 1852 byl povolán jako profesor matematiky a astronomie do Prahy. Již jako ředitel pražské hvězdárny v roce 1855 popsal novou metodu, umožňující současně určit zeměpisnou šířku a azimut. Určil celou řadu meteorologických a astronomických konstant, platných pro Prahu. Výsledky jeho magnetických a meteorologických měření a pozorování byly publikovány v Beobachtungen der Prager Sternwarte (Pozorováních pražské hvězdárny).
Böhmovi bývá v různých materiálech (českých i německých) často vyčítáno, že necitlivě rozprodal sbírky Matematického muzea, zrušeného již v roce 1785. Jednalo se hlavně o historické astronomické přístroje (asi 150 položek). Soudobé obvinění dokonce šlo tak daleko, že jeho vinou měla Praha přijít o všechny tychoniana (přístroje, spojované s osobou Tychona de Brahe).Tuto výčitku uvádí také Rudolf Wolf ve svých Dějinách astronomie, vydaných v roce 1877 v Mnichově. Tvrdí tam, že se “v pražské hvězdárně v současné době nachází jen jeden železný kvadrant, který údajně patřil Tychonovi, protože byl před nějakou dobou celý obsah komory v Astronomické věži, bez ohledu na to, že mohla ještě leccos obsahovat, bohužel dán bez jakékoliv prohlídky do dražby.“
Vzhledem k tomu, že Böhm zanechal podrobný popis astronomických přístrojů, které se v klementinské věži zachovaly z minulých dob, se dá dost těžko předpokládat, že by si je byl přitom „neprohlédl“. Toto tvrzení, zastávané též některými českými historiky astronomie, se snažil uvést na pravou míru Böhmův nástupce Karl Hornstein.V ročence „Astronomická, magnetická a meteorologická pozorování v c.k. hvězdárně v Praze“ z roku 1880 se totiž zmiňuje o Strnadově inventáři z roku 1799, podle kterého měly být v oné době v klementinské hvězdárně ještě tři objekty, spojované s Tychonovým jménem (1 sextant, menší sextant a 1 hodiny J. Kleina, ukazující Vesmír dle Braheho představy). Jelikož je přesně znám soupis přístrojů, nabídnutých do dražby v roce 1852, i těch skutečně prodaných, není dost dobře možné, aby Böhm právě tyto známé přístroje „rozprodal“. Navíc je zde třeba si otevřeně přiznat, že si na špatný stav přístrojového vybavení pražské hvězdárny stěžoval otevřeně již Böhmův předchůdce v úřadu ředitele hvězdárny Karl Kreil. Byly to právě tyto nedostatky ve vybavení pražské hvězdárny, které způsobily, že se od astronomie téměř úplně odvrátil a začal se zabývat zemským magnetismem.
Böhm si jako ředitel pražské hvězdárny a univerzitní profesor získal rovněž nepochybné zásluhy o opravu a rekonstrukci Staroměstského orloje. Po požáru radniční věže v roce 1864, kdy byly úplně zničeny sošky apoštolů, se totiž jasně ukázala nutnost obnovy hodinového stroje. Kolem této opravy se rozpoutaly četné spory – tzv. „vojna o orloj“. Jelikož Böhm při této opravě fungoval jako poradce, „vojna o orloj" vlastně představovala spor hodinářských praktiků, přímo zainteresovaných na opravě, s teoretikem profesorem Böhmem. Zajímavé je, že na Böhmovu obranu v tomto sporu vystoupil sobotecký hodinář Jan Prokeš, jehož nabídka na opravu orloje byla roku 1864 zamítnuta. Ten v Bohemii 12. ledna 1866 Böhma prohlásil za jediného opravdového znalce orloje.
Stroj byl nakonec opraven továrnou Čeňka Daňka. Brzy se však znovu porouchal a jeho důkladná oprava byla provedena teprve v roce 1865 za primátora Václava Bělského hodináři Janem Holoubem z Karlína a Ludvíkem Hainzem provedena. Orloj byl opatřen novým časoměrem a o půlnoci na 1. ledna 1866 byl slavnostně spuštěn.
Böhm se v této „vojně“ ocitl ve sporu i s Josefem Mánesem, který 1866 dostal mimořádnou zakázku na novou kalendářní desku (Mánesův zvěrokruh je nyní ve sbírkách Městského muzea v Praze). Postava sedmého ředitele pražského Klementina se v této souvislosti dokonce objevuje na filmovém plátně - ve filmu Paleta lásky, natočeném podle díla Františka Kožíka. V tomto životopisném filmu o Josefu Mánesovi, natočeném Filmovým studiem Barrandov v roce 1976, představoval ředitele hvězdárny Böhma, proti kterému Mánes obhajoval svou uměleckou koncepci výzdoby orloje, herec Ota Sklenčka.
Profesor Böhm, který byl přes svá některá pochybění osobností bezesporu úctyhodnou, zemřel dne 26.01.1868 v Praze a byl pochován na Malostranském hřbitově. Náhrobek J. J. Böhma stál původně u ohradní zdi Plzeňské třídy, v roce 1951 však byly jeho pozůstatky v souvislosti s rozšířením této třídy i s původním pomníkem přeneseny na současné místo v rondelu ve staré části hřbitova. Dnešní jednoduchý náhrobek již nic nevypovídá o někdejším vědeckém významu zesnulého.
Dalším významným astronomem a ředitelem klementinské hvězdárny byl Karel Hornstein (1824 Brno – 1882 Praha), zmíněný již v souvislosti s J. J. Böhmem. Hornstein pracoval od r. 1883 jako asistent na různých hvězdárnách. Působil též jako profesor matematiky na akademickém gymnasiu, na vídeňské hvězdárně, která se nalézala na střeše nynější Akademie věd, se zabýval pozorováním asteroidů a komet a výpočty jejich drah. Ke konci svého pobytu ve Vídni zavedl pravidelná pozorování slunečních skvrn. Navrhl rovněž pásmový fotometr pro měření světlosti slabých stálic srovnáním s asteroidy. V roce 1857 byl zvolen byl za dopisujícího člena císařské akademie věd. Po krátkém pobytu ve Štýrském Hradci byl povolán do Prahy, kde po Böhmově smrti (1867) převzal vedení pražské hvězdárny. Zabýval se hlavně teoretickými studiemi - z této oblasti jsou známy např. jeho práce o vlivu elektřiny a rotace Slunce na barometrický tlak a o závislosti směru větru na periodicitě slunečních skvrn. Vídeňská Akademie věd vydala v roce 1881 jeho pojednání o systému asteroidů. Ve svém díle z roku 1847 se zabýval určením dráhy první komety v roce 1847 a podmínkami změny této dráhy z parabolické na eliptickou a hyperbolickou. Navržená metoda přechodu jedné kuželosečky (elipsy) na jiné kuželosečky nese podnes jeho jméno (Hornsteinova metoda).
Karel Hornstein zemřel v roce 1882 v Praze, a nalezl poslední místo odpočinku na Malostranském hřbitově (dle Lányho hrob 1/9/15). Jeho jméno nám dodnes připomíná stejnojmenná planetka, objevená dne 23. února 1990 Antonínem Mrkosem v observatoři na Kleti.
Použité prameny:
1) ŠÍMA Zdislav: Astronomie a Klementinum, Národní knihovna České republiky, Praha 2006, str. 34, 75-76
2) Kolektiv autorů: Jezuité a Klementinum, Národní knihovna České republiky, publikace vydaná při příležitosti 450. výročí příchodu jezuitů do zemí Koruny české, str. 47-48
3) LÁNY, Jeroným. Malostranský hřbitov v Košířích 1680-1884, vydala Správa pražských hřbitovů Praha 10 v adventu 2001, str. 16,27
4) NOVOTNÝ, Antonín. Malostranský hřbitov v Praze -hřbitov národních buditelů. Vydalo Státní tělovýchovné nakladatelství, Praha, 1955
5) SOKOL, Michal. Malostranský hřbitov, II. opravené vydání s doplňky, 55 obrázky a indexem, vydáno nákladem „Klubu přátel starého Smíchova“, Praha 1940, str.26,29,54
6) Artikel „Böhm, Josef Georg“ in: Allgemeine Deutsche Biographie, herausgegeben von der Historischen Kommission bei der Bayrischen Akademie der Wissenschaften, Band 3 (1876), ab Seite 64, Digitale Volltext-Ausgabe in Wikisource, URL: http://de.wikisource.org/w/index.php?title=ADB:B%C3%B6hm,_Josef_Georg&oldid=569032
7) RANKL, Richard, Artikel „Der Tychonische Sextant in der Sternwarte Kremsmünster“ in: 89. Jahresbericht des Obergymnasiums der Benediktiner zu Kremsmünster, Schuljahr 1946, 33-47., URL: http://members.nextra.at/stewar/adv/sextant.htm#_ftnref12#_ftnref12