Nejslavnějšími architekty doby vrcholného baroka, se kterými se na tomto seznamu setkáme, jsou nepochybně oba Dientzenhoferové. Jejich rodina pocházela původně z Bavorska. Synové sedláka Georga Dientzehofera, který hospodařil na tzv. Guggenhofu u Rosenheimu, se stali téměř všichni slavnými staviteli. V Praze jsou poprvé doloženi roku 1677, kdy se jejich sestra vdávala za Wolfganga Leuthnera. Wolfgang Leuthner byl příbuzným stavitele Abrahama Leuthnera, s nímž zůstaly osudy Dientzenhoferů po nějakou dobu těsně spojeny. Zatímco se Georg (1643-1689), Johann (1663 – 1726), Johann Leonhard (1660–1711) a Wolfgang (1648 -1706) Dientzenhoferovi po krátkém působení v Čechách vrátili zpět do německých zemí, zůstal Christoph (Kryštof) Dientzenhofer, narozený 1655 na Guggenhofu v Bavorsku, v Praze již natrvalo. Svou kariéru započal velmi prozíravě výhodným sňatkem s vdovou po malostranském zednickém mistru a staviteli Johannu Georgovi (Jiřím) Aichbauerovi. Tímto sňatkem vyženil nejen nevlastního syna Jiřího, později rovněž stavitele a stavebního podnikatele, ale hlavně aichbauerovský dům na Malé Straně čp. 465/III. Vlastnictví této nemovitosti mu umožnilo požádat na Malé Straně o živnostenské povolení a začít samostatně podnikat. Christoph nepůsobil pouze jako architekt, ale i jako stavitel, a většinu staveb, které navrhoval, také vedl ve vlastní režii. Mel pronajatou malostranskou cihelnu, kterou po něm později převzal nevlastní syn J.G. Aichbauer. Těžiště jeho tvorby bylo v sakrální oblasti - pracoval pro benediktiny, augustiniány, jesuity, křižovníky s červenou hvězdou, alžbětinky a voršilky. Realizoval např. projekt O. Broggia na výstavbu trinitářsksého kostela ve Spálené ulici (1712) a podle projektu P.I. Bayera začal v roce 1708 stavět klášter benediktinů v Břevnově a o tři roky později i břevnovský chrám, který pak dokončil jeho syn Kilian Ignác. Ve funkci fortifikačního stavitele se podílel na stavbě Písecké brány, někdy mu bývá připisován i podíl na počátcích stavby chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně. Kryštof Dientzenhofer byl dle své závěti ze dne 7. ledna 1722 pohřben v kostele sv. Maří Magdaleny na Malé Straně v Praze - v kostele, ke kterému měl zvláště blízký vztah, protože ho po smrti autora projektu Francesca Carratiho dostavěl.
Jeho syn Kilián Ignác (1.9.1689 Praha- 18.12.1751 Praha) se učil u svého otce, ale na rozdíl od něj dostal důkladné vzdělání doma i v cizině. Záhy odešel do Vídně, kde se pohyboval v okolí Lukase von Hildebrandt a podnikl také studijní cestu do Itálie a Francie. Zpočátku pracoval se svým otcem a teprve po jeho smrti v roce 1722 přijal měšťanské právo na Malé Straně a začal tvořit samostatně. Postavil a přestavěl celou řadu chrámů - z pražských kostelů je třeba zmínit např. sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech, dostavbu Lorety na Hradčanech, barokizaci kostela sv. Tomáše na Malé Straně, kostela sv. Kateřiny na Novém Městě, dostavbu sv. Mikuláše na Malé Straně a na Starém Městě, sv. Bartoloměje na Starém Městě a sv. J. Nepomuckého na Skalce na Novém Městě. Vybudoval v Praze nejen několik klášterních objektů (klášter benediktinů v Břevnově, Lužický seminář na Malé Straně, jezuitský seminář na Starém Městě, klášter benediktinů na Starém městě), ale také letohrádků, paláců a domů (jako přiklad může sloužit vila Amerika, jeho vlastní letohrádek – dnešní Portheimka, palác Silva - Taroucca na Příkopech, dům U zlatého jelena v Tomášské ulici aj.). Nedokončená zůstala jeho gigantická stavby pražské Invalidovny, ze které byla realizována pouze 1/9 původního projektu.
Oba Dientzenhoferové, otec i syn, postavili v Čechách nejen řadu monumentálních staveb, ale i mnoho drobných staveb s vysokou uměleckou úrovní a s velkým citem pro okolní prostředí dané nejen architekturou, ale také českou krajinou.
Smrtí Kiliána Ignáce Dienzenhofera, který byl zástupcem tzv. „dynamického baroka“, skončila velká epocha českého vrcholného baroka. Kilián Ignác Dientzenhofer byl stejně jako jeho otec, předčasně zesnulé děti a jeho první manželka, pohřben v rodinné hrobce u sv. Maří Magdalény na Malé Straně a později přenesen na bohužel již neznámé místo na Malostranském hřbitově.
Zajímavá je přitom ta skutečnost, že podle Milady Vilímkové měli oba Dienzenhoferové ke Košířskému (či Malostranskému) hřbitovu blízko již za svého života. Po morové epidemii 1713 se totiž malostranský magistrát rozhodl vystavět na místě dvora, který odkoupila, který sloužil již jednou (1681) po přechodnou dobu jako lazaret, vybudovat stálý lazaret. Projekt, původně vypracovaný J.A. Canavallem však nebyl zřejmě z finančních důchodů proveden. Místo toho byl realizován mnohem skromnější plán Kryštofa Dientzenhofera, který počítal pouze s přestavbou a dostavbou původního objektu. Tato přestavba provedená v letech 1715-1716 však zřejmě nebyla dokončena. Podle dobových dokladů předložil totiž v roce 1724 další rozpočet na dostavbu lazaretu Kilián Ignác Dientzenhofer, který také o rok dříve navrhl pro malostranskou obec i hřbitovní kostel. Plánovaný objekt byl velmi prostý - jeho jednolodní půdorys o dvou klenebních polích byl variantou klášterního kostela voršilek (kostela sv. Jana Nepomuckého) na Hradčanech. Bohužel však dnes již není možno jednoznačně prokázat, že byl kostelík podle tohoto projektu opravdu postaven, a nebývá proto v „dientzenhoferovské“ literatuře uváděn mezi jeho realizovanými stavbami..
Dalším významným představitelem stavitelského umění, pohřbeným na hřbitově, byl stavitel a architekt Josef Jäger (1731 Haldensee, Tyrolsko-16.9.1793 Praha), tvořící většinou ve stylu vrcholného baroka (rokoka). Jägerova matka pocházela z tyrolské stavitelské rodiny Zobelů, jejíž příslušníci se rovněž uplatnili v Čechách. Zobelové sdíleli s Jägerem i místo posledního odpočinku – významní členové rodiny byli rovněž pochováni na Malostranském hřbitově. Josef Jäger přišel do Čech okolo roku 1740 a v roce 1759 obdržel měšťanské právo na Malé Straně. Od roku 1772 působil jako přísežný stavitel v mnoha komisích. Vypracoval plány na přestavbu domu U Montágů na Malé Straně (1763-1765). Z let 1765-67 pak pochází projekt a realizace Turbova paláce (dnešního japonského velvyslanectví na Maltézském náměstí) pro rytíře Františka Xavera Turbu. Vedlejší dům U černého noha či gryfa, čp. 475/5, pak Jäger ve stejné době přestavěl pro vlastní potřebu. Jäger pracoval pro četné šlechtické rodiny (Vrtby, Čejky, Chamaré, Ledeboury) a v letech 1777-78 provedl přestavbu Grömlingovského domu na Malé Straně. Od roku 1764 byl činný pro císařský bankál - navrhoval plány celnic. Vypracoval rovněž plány mnoha mimopražských staveb - zámků i paláců. Zemřel ve věku 72 let „na stařeckou sešlost“ dne 16. září 1793 a o dva dny později byl pochován na Malostranském hřbitově.
Další stavební sloh, klasicismus (někdy považovaný rovněž za pozdní formu baroka) je na Malostranském hřbitově zastoupen ve všech svých fázích – ranné, vrcholné i pozdní. V klasicistním stylu stavěli Ignác Jan Palliardi (1737-1821), ale i Josef (1746-1814) a Josef Klement Zobel (1777-1840). Nejmladší generaci klasicistních stavitelů představuje na hřbitově Georg Berchtold (1831-1865), který však významem zaostává za svými předchůdci.
Původně štukatérská italská rodina Palliardi je v Praze doložena od r. 1680, kdy se Jan Petr Palliardi oženil s dcerou významného malostranského zlatníka Schumanna, majitele domu v Nerudově ulici. Na rodinu Palliardi v Praze upomíná usedlost Paliárka a několik pomístních jmen. Palliardiové v Praze záhy zdomácněli a začali spolupracovat s domácími staviteli a architekty, se kterými zároveň pěstovali i přátelské vztahy. Jako svědkové na svatbách druhé generace Palliardiů a kmotři jejich dětí jsou uváděni pražští architekti Anton Haffenecker, Kilián Ignác Dientzenhofer a František Ignác Prée. Již druhý Palliardi, Michal Ignác, se ze štukatérství přeorientoval na stavitelství (v roce 1743 se stal stavitelem pražské metropolitní kapituly). Nejslavnějším z rodiny Palliardi byl nepochybně Ignác Jan Nepomuk (1737 Praha – 1821 Praha), jehož úspěšná stavitelská činnost započala v 60. letech 18. století. Již v roce 1780 si mohl dovolit koupit za poměrně vysokou částku dům „U zlaté konvice“ na Malostranském náměstí (později zvaný U Palliardů), který pak přestavěl (1784). Jako příklad jeho děl je třeba na prvním místě uvést přestavbu barokní sýpky strahovského kláštera na nový knihovní sál (Filozofický sál, 1783-1785), přestavbu Ledebourského a Kolowratského paláce pod Pražským hradem (1787) a adaptaci malostranského kostela Maří Magdaleny na Vrchní poštovní úřad (1795). Tento Palliardi sice na Malostranském hřbitově nebyl pohřben (zemřel 20.03.1821 v 84 letech a byl pochován ve farnosti P. Marie pod řetězem), jeho jméno však se hřbitovem souviselo jiným způsobem - z roku 1722 se totiž zachoval jeho účet za úpravu zdi Malostranského hřbitova ve výši 150 zlatých.
S Malostranským hřbitovem je však spojeno jméno jeho předčasně zemřelého syna, stavitele Ignáce Aloise Palliardiho (1765 Praha -1806 Praha). Rozsah jeho stavební činnost není úplně přesně znám. Ví se pouze, že stavěl oranžerii ve Wimmerovské zahradě před Žitnou branou, přestavěl kostel sv. Vavřince na Petříně na astronomickou observatoř, vypracoval návrh na rozšíření Vernierovského paláce (nynějšího Slovanského domu) na Příkopech a adaptoval Thunovský palác na Malé Straně pro potřeby stavovské sněmovny (1799). Vedl rovněž přestavbu Místodržitelského letohrádku v Praze 7 – Bubenči podle plánu profesora architektury na polytechnice Jiřího Fischera. Pří této stavbě se již plně uplatnily romantické prvky (anglická gotika). Do své smrti (zemřel v 41 letech) působil jako schwarzenberský stavitel v Jinonicích. Významnou osobností, byť z jiného oboru, byl i jeho syn Karel, zemský rada a soudce. Jméno Palliardi nám připomíná nápis na mramorové desce nadačního domu č. 265 vedle Glaubiců na Malostranském náměstí.
Dalšími významnými stavitelskými rodinami staré Prahy, zastoupenými na Malostranském hřbitově, byli Zobelové a Hergetové. S rodinou Zobelů byla spřízněna nejen známá malostranská kominická rodina Demartini, jejíž členy můžeme rovněž najít na Malostranském hřbitově, ale také stavitelská a podnikatelská rodina Hergetů, která sehrála významnou roli v životě Prahy konce 18. století a začátku 19. století. Nejznámnějším z nich byl Franz Anton Leonhard Herget (1741 Andělská Hora - 1800 Praha), architekt, geometr, profesor a stavební podnikatel. Již ve 26 letech se stal profesorem české stavovské školy. Pracoval mj. v Navigační komisi, která se zabývala splavněním Vltavy. V roce 1788 se stal vrchním stavebním ředitelem v Čechách a měl tak na starosti všechny státní stavby prováděné v těchto letech v Praze. Jeho architektonický přínos nebyl velký, působil spíše jako expert pro technicky náročné stavby (oprava Karlova mostu po povodni 1784). Zabýval se rovněž zeměměřičstvím (josefinský katastr). Jeho jméno je spojováno s prvním měřeným plánem Prahy, jakož i s generální mapou silnic, pošt a mýt v Čechách. Přátelům staré Prahy je znám především ve spojitosti s Hergetovou cihelnou na Malé Straně, vybudovanou v r. 1781. Hergetova vdova Terezie se podruhé provdala za Josefa Zobela. Svazek mezi těmito dvěma stavitelskými a podnikatelskými rodinami utužila i Hergetova dcera, které si rovněž vzala člena Zobelovy rodiny. Hergetovým synem z prvního manželství byl Josef Leonhard (1771 - 1849), guberniální rada povýšený do šlechtického stavu s predikátem „z Hergetů“, který je spolu se svou rodinou pohřbený na Malostranském hřbitově v hrobce u dělící zdi (1/11/113). Hergetové se přátelsky stýkali i s malířem Ludvíkem Kohlem, o němž bude ještě zmínka v kapitolce o zástupcích malířství na Malostranském hřbitově.
Rodina Zobelů byla na Malostranském hřbitově zastoupena hned dvěma svými členy - Josefem (1746-1814), dvorním stavebním mistrem a Janem Klementem, dvorním stavitelem (1777-1840). Starším a významnějším z nich byl Josef Zobel. Narodil se rovněž v Tyrolích v roce 1746, kde se také vyučil. Pražským měšťanem byl od roku 1777. Jeho druhou ženou se stala tehdy 44letá Terezie, ovdovělá Hergetová. Po sňatku s Terezií Hergetovou bydlel zřejmě v Hergetově cihelně, jako bohatý podnikatel však vlastnil ještě dva další domy na Malé Straně v ulici U Lužického semináře. Jako stavební podnikatel se spolu s Josefem Jägrem a Antonem Haffeneckerem zúčastnil stavby pevnosti Terezín. Po Haffeneckerově smrti se stal dvorním stavitelem (stavitelem Pražského hradu). Zobelovým dílem byly klasicistní přestavby mnoha objektů na Malé Straně (Kolowratský palác v dnešní Nerudově ulici, úpravy ve zrušeném dominikánském kostele sv. Maří Magdaleny, přestavba domu čp. 49 v Hroznové ulici, přestavba Hergetovy cihelny, stavební úpravy ve Vrtbovském paláci v Karmelitské ulici, přestavba Chotkova paláce čp. 458 v Hellichově ulici, klasicistní dům čp. 522 na Valdštejnském náměstí) a na Starém Městě (dům čp. 244 v Řetězové ulici) a Novém Městě. Jeho původními díly byly Rohanský palác (čp. 386) v Karmelitské ulici na Malé Straně z roku 1807 a ostrostřelecký dům na Střeleckém ostrově se zajímavým hlavním průčelím s triglyfovými pásy a trojúhelnými štíty.
Stavitel a architekt Johann Clemens Zobel se narodil 1777 rovněž v Tyrolích. Malostranským měšťanem se stal roku 1811 a bydlel pak v ulici U Lužického semináře č. 6. Jeho dílem byla celá řada klasicistních přestaveb domů a paláců na Malé Straně (Pálffyho palác, dům č. 12 v Tomášské ulici, domy v Letenské ulici, dům č. 330 ve Vlašské ulici). Byl knížecím fürstenberským stavitelem a radou Zemského stavebního ředitelství. Z jeho děl je nejvýznamnější návrh na adaptaci bývalého kostela sv. Maří Magdaleny v Karmelitské ulici pro vrchní poštovní úřad.
Někde na rozhraní mezi architekty a sochaři se pohybovala rodina Krannerů, která se původně po několik generací zabývala kamenictvím a doplňovala stavby vrcholného klasicismu svými plastikami a architektonickými prvky. Krannerové přišli do Prahy patrně z Jindřichohradecka a brzy zde zdomácněli. Žili na Malé Straně, kde jim patřil tzv. „Krannerovský dům“. Byli spřáteleni s rodinou Dientzenhoferů – K. I. Dientzenhofer byl kmotrem několika jejich dětí. Celá rodina Krannerů byla velmi těsně spjata s chrámem sv. Víta, jehož průběžných oprav se jako kameníci zúčastňovali. Jan Ludvík Kranner (1764 Praha – 1828 Praha) byl kamenickým mistrem na Malé Straně a představeným kamenického pořádku. Počínaje rokem 1816 se dokonce objevuje s titulem dvorní kameník. Za jeho nejdůležitější práci je možno považovat portikus Richterova domu (čp. 459/I) na Malém náměstí. Podílel se na přestavbě Thunovského paláce ve Sněmovní ulici na budovu sněmu českých stavů a po r. 1808 na přestavbě hybernského kostela na dnešním náměstí Republiky na celnici. Prováděl různé kamenické práce na stavbě piaristického kostela sv. Kříže na Příkopech a při opravě chrámu sv. Víta.
Ke Svatovítskému chrámu měl nejblíže jeho syn, nejslavnější z Krannerů, Joseph Andreas (1801 Praha -1871 Vídeň). Studoval na polytechnice v Praze a ve Vídni. Převzal pak živnost po svém otci, ale na rozdíl od něj se věnoval stavitelství. Jeho díla dodnes zdobí starou Prahu (schodiště vedoucí na Karlův most, či pomník Františka I. na vltavském nábřeží, který vytvořil společně s Josefem Maxem). Působil dlouhou dobu úspěšně ve Vídni, kde se podílel na stavbě Votivního chrámu a dvorního operního divadla. Byl první stavitelem dokončovaného chrámu sv. Víta (od r. 1861) - jeho úlohou byla oprava stojící části katedrály a návrh plánu na její dostavbu. Zemřel však již po třech této letech. I když skonal ve Vídni, byl pochován v Praze na Olšanech (na rozdíl od svého otce, který leží na Malostranském hřbitově).
Pozdní klasicismus je na Malostranském hřbitově zastoupen Georgem Berchtoldem (1831-1865). Berchtold byl jmenován stavitelem na základě místodržitelského dekretu z 15. listopadu 1860. Z jeho děl je znám pouze návrh pozdně klasicistní přestavby domu Fridolína Hübela v ulici Na Florenci (na místě dnešního domu č.p. 142/II).
Jako typická ukázka pozdně klasicistního stylu na hřbitově může sloužit především kostel Nejsvětější Trojice. Základní kámen k této sakrální stavbě byl položen v roce 1831 a tato prostá jednolodní stavba s polygonálním závěrem a věží v hlavním průčelí, byla dokončena v roce 1837. Její autor však bohužel není znám.
Prameny:
1) Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, Ústav dějin umění AV ČR, Nakladatelství Academia, Praha 2006
2) POCHE, Emanuel: Praha národního probuzení - architektura, sochařství, malířství, užité umění, čtvero kniho o Praze, nakladatelství Panorama, Praha 1980.
3) HORYNA, Mojmír; KUČERA, Jaroslav: Dientzenhoferové, Akropolis, Praha 1998;
4) VILÍMKOVÁ, Milada: Stavitelé paláců a chrámů, Vyšehrad Praha, 1986;
5) Katalog z výstavy Kilián Ignác Dientzenhofer a umělci jeho okruhu, Praha, Valdštejnská jízdárna, listopad 1989-leden 1990, NG Praha 1989;
7) NOVOTNÝ, Antonín. Praha od A do Z v letech 1820-1850, kniha pátá:Ulice-Židé. Nakladatelství Vladimír Bystrov, 2007
8) LÁNY, Jeroným, Malostranský hřbitov v Košířích 1680-1884, vydala Správa pražských hřbitovů v roce 2001