Rodina Janovských a Smetanových

Autor: Marta Jiroudková <marta.jiroudkova(at)centrum.cz>, Téma: Vaše příběhy, Vydáno dne: 24. 02. 2009

Tradice má mnoho podob a jedna z nich jsou rodinné historky, které se vypráví při různých setkáních. Všichni je znají, ale paměť je ošidná, něco se z ní vytrácí a naopak chuť vyprávět zase přidává. Proto jsme společně s maminkou prošli Smíchovem, abychom její vzpomínky, které napsala a historky, které píše Marcela, zasadili do reálií, ze kterých vzešly. Proto také v textu uvádíme kromě rodinného oslovení celé jméno, aby se to jednou pravnoučatům nepletlo, a ze stejného důvodu je také vložen rodokmen. Tak začínáme procházku Smíchovem s maminkou (Dagmar Smetanovou), které doma říkali Dáďa. зеленый кофе цена

Zaparkovali jsme poblíž Arbesova náměstí v ulici Pavla Švandy ze Semčic a vydali se na procházku po Smíchově. První pro nás překvapivá informace byla, že na Arbesově náměstí stával kostel, který byl na konci 19. století zbořen. Kostel sv.Filipa a Jakuba byl roku 1891 jako postradatelný poněkud lehkovážně zbořen v rámci likvidace městských hradeb v oblasti dnešního Újezda. S bouráním kostelíka se Smíchovští smiřovali jen těžko. Rozzlobený dav vinil radnici z neuctivého rozhodnutí vůči 700 let sloužícímu svatostánku. Se slzami v očích pak přihlíželi snímání soch z průčelí a každému zakymácení plastik připisovali význam božích znamení. Tehdejší smíchovský farář Švehla přítomné uklidňoval, že rozhodnutí o zboření kostelíka přišlo z konzistoře, nikoliv z radnice. Údajně se však vlivný farář měl sám nejvíce zasloužit o jeho zánik, když byl vystavěn nový chrám sv.Václava. Na druhou stranu byl iniciátorem výstavby kostela téhož zasvěcení na Malvazinkách, kde byl zřízen hřbitov.Prošli jsme Arbesovým náměstí na Štefánikovu ulici směrem k Andělu a po pár krocích jsme zabočili doprava do ulice Viktora Huga, na jejímž konci po vstupu do Drtinovy ulice byly před námi dvě školní budovy.
Do té vpravo chodil otec (Ing. Miroslav Smetana) před válkou, kde tehdy bylo Vančurovo gymnasium. Jméno v nás vyvolává vzpomínku na Vladislava Vančuru, ale jedná se Jindřicha. Jindřich Vančura (1855-1936) byl český dějepisec. Psal o pramenech Dalimilových, účastnil se polemiky o RKZ. Napsal dějiny Klatov v době husitské. Dílo patří k nejvýznamnějším a nejkvalitnějším zpracováním tohoto období. Dějiny někdejšího královského města Klatov z faktografického hlediska zůstaly dodnes nepřekonány. V posledních letech života dal podnět k diskusi o Husově rodišti, která byla pak vedena mezi Josefem Pekařem a Václavem Novotným. 
Budovu vlevo, Drtinovo městského dívčí reformní reálné gymnázium, navštěvovala po válce maminka.Že jejich školy byly tak blízko sebe, že se otec s maminkou míjeli jen v čase, to jsme netušili.
Jdeme dál Drtinovou ulicí k jejímu slepému konci, kde je však průchod pro chodce do Kartouzské ulice, kterou se vracíme ke křižovatce se Štefánikovou, nepokračujeme však ulicí V Botanice, ale zahýbáme mírně vpravo do ulice Matoušovy. V této ulici hledáme dům, kde otec bydlel od roku 1921 do roku 1940. Je to druhý dům zleva, když stojíme v ulici zády k parku. Otec však vždy své bydliště a bydliště svého kamaráda Honzy Pika (Jan Picek: Čas je šarlatán, a další knihy) nazýval Fibiška. Smíchovská Fibichova ulice byla jako Fibichova pojmenována po I. světové válce a jmenovala se tak nepřetržitě až do roku 1947, kdy byla přejmenována na dnešní Matoušovu ulici. Zdeněk Matouš (1891 – 1942) byl tajemník Obchodní komory v Praze, poslední majitel Portheimky a jako odbojový pracovník byl 5.6.1942 popraven nacisty. Žižkovská Fibichova ulice existuje od roku 1904 dodnes, s výjimkou období 1940 až 1945, kdy se tato ulice jmenovala Ševčíkova. Takže od konce I.světové války až do roku 1940 a v období 1945 až 1947 byly v Praze dvě Fibichovy ulice.
Vracíme se zpět na Štefánikovu a zastavujeme se u kostela sv.Václava, kde měla bába (Marie Molhancová, roz. Holubová) s Janovštíkem (Julius Janovský, zemřel mlád, nevžilo se pro něj jiné oslovení než otec, tak o něm mluví Dáďa, nebo Janovštík, jak ho označovala bába) 13.10.1923 svatbu. Provázelo je Naše věrné milování a Rozmysli si Mařenko, bába si to nerozmyslila a slavná svatba za doprovodu lesních rohů pokračovala dál.
Za sedmnáct let si bába svatbu zopakovala s dědou Molhancem v nové moderní budově městského úřadu naproti kostelu. Svatba se konala 28.7.1940 na den Dádiných narozenin, které tenkrát trávila s prarodiči, dědou Holubem a babičkou Julií, v Luhačovicích. Dáďa dlouho nemohla mamince odpustit, že svatba byla v tento den. Svatba byla skromná, za svědka byl bratr dědy Vlastimil a ještě jeden Všenorák, jinak nikdo.
Náměstí 14.října pokračuje směrem k Vltavě Pecháčkovou ulicí, která má jméno po významném sokolském pracovníkovi, který byl popraven nacisty. Ještě předtím jsme si prohlédli bustu Františka Langra na domě na rohu s Preslovou ulicí, kde žil.Pak jsme již pokračovali k Andělu a k drogerii dědy Molhance, která byla na rohu Nádražní ulice a ulice Jindřicha Plachty, kde prostory drogerie sahaly až k číslu 30. Dál jsme došli Nádražní ulicí k domu číslu 102, který patřil rodině Janovských a ve kterém se narodil maminčin otec Julius. Maminka ráda vzpomíná na svého otce, i když s ní vlastně nikdy nežil ve společné domácnosti, přesto v mnohém ovlivnil její zájmy dodnes. Otec byl členem Klubu přátel starého Smíchova, který mu v roce 1946 vydal publikaci „Smíchov v Arbesově době“. Do knihy napsal mamince krásné věnování: „Své milé Dádě, aby věděla, až táty nebude“ Po návratu k autu jsme vyjeli na hřbitov Malvazinky, kde vpravo od hlavního vchodu jsme zahnuli doleva do odd. A II. a v 6. uličce vpravo našli hrob Julia Janovského, který zemřel v roce 1953. Z uličky jsme se vrátili zpět a pokračovali hlavní ulicí oddělení skoro na konec, kde vpravo čelem k chůzi je hrob manžela maminčiny sestřenice Blanky, Ing. Trejbala a jejích rodičů Janovských.
Celé vyprávění i s obrázky naleznete zde.
Paměti Dagmar Smetanové si můžeze stáhnout zde.
Rodokmen je k dispozici zde.

„Jedna ženská vidí často dál, než pět mužských s dalekohledem.“ Jan Werich