Rozlehlá rovina po levém břehu Vltavy mezi Petřínem a kopečkem Zlechovským skládá se ze starého naplavení hlíny cihlářské a štěrku, usazeného na břidlicích a vápencích. Jako pak vykopané kosti mamutovy, zuby nosorožců a j. svědectvím jsou o pradávném tu živočišstvu, tak bronzy v staveništi nádraží západní dráhy l. 1861 nalezené, i rozsáhlá popeliště za stavby dráhy buštěhradské objevená
[1] důkazem jsou bývalého té krajiny zalidnění v dobách paměti lidské nepřístupných.
Básnivá báje prastarý dřevěný, náspy hliněnými obehnaný hrad proti Vyšehradu, druhdy Děvín, později „Dívčí hrad“ zvaný, jehož stopy na hoře proti Zlechovskému kostelíčku stále mizejí, středištěm pověsti o dívčím boji po smrti Libušině učinila. Na Děvíně prý hrdinná Vlasta s dívkami ohradila se, učíc je lsti a bojovnosti; blíže něho Ctirad Šarkou přelstěný mužům na potupu na kolo byl vyzdvižen, tam, kde později mezi vinicemi Kešnerkou a Konvařkou „u Ctirada“ nebo „Bílá skála“ říkali; vypálením hradu toho dívčímu odboji konec učiněn byl.
[2] O Horymirovi a divotvorném jeho zachránění skokem Šemíkovým přes ohrady Vyšehradské Dalimil (1282 – 1314) ještě nic nevěděl, po něm pak do Hájka (1541) ani jiní. Pročež ani my za jakýchsi dob Horymirových o žádném Smíchově žádných zpráv rozumně nehledáme,
[3] přestávajíce na listinách, které častěji o krajině Smíchovské zmiňují se.
A co pak listiny současné a kroniky vypravují?
Kronikář Zbraslavský vypravuje, že od Petřína po levém břehu Vltavy rozkládala se l. 1297 utěšená rovina, k čemuž dodává Beneš Krabice z Veitmile, který byl psal okolo r. 1370, že rovina ta sáhala až ku vsi Zlechovu. Nebylo tedy v místech nynějšího Smíchova ani za Karla IV. ještě žádné osady.
V západní stranu od té roviny, při potoku vrbovím hustě obklopeném, vysvědčují Košúře, později Košíře starým svým jménem dávný svůj původ. Osadníci pletli tu košatiny a jiné proutěné věci. L. 1209 směnil biskup Daniel role své v Jinonicích a v Košířích za zboží, které měl klášter Plaský (založený Vladislavem II l. 1145) v Motole. Některé pozemky Košířské náležely klášteru sv. Jiří na hradě Pražském, nejstaršímu klášteru v Čechách, založenému zároveň s biskupstvím Pražským l. 973. Papež Řehoř IX. potvrdil klášteru ty pozemky l. 1233. Eliška, poslední Přemyslovna, kázala hospodářským správcem svým Baldvinem, měšťanem Pražským, vysaditi Větší i Menší Košíře právem zákupním, což i Jan Lucemburský dne 26. dubna 1311 potvrdil. Dědin orných rozděleno tu 6 ½ lánu po 72 jitrech. Zároveň dovoleno téhož roku, aby Košířští, Butovští a Jinoničtí (jako dle listiny od r. 1353 i Újezdec u Hořelic (ve věcech soudních radu brali s konšely Menšího města Pražského, jež byl Přemysl Otakar II l 1257 založil, kteréž samo spravovalo se právem Magdeburským, odvolávajíc se ku stolici konšelské v Litoměřicích.
Ještě dříve nežli o Košířích činí se zmínka o Butovicích a Jinonicích (Ninonicích). L. 1088 daroval král Vratislav kapitule Vyšehradské popluží rolí s číšníkem Miloněm, v Jinonicích pak popluží Kolvino a jiné popluží s číšníky Lubošem, Beníkem a Čajkou. Ti tedy povinni byli pro kapitulu Vyšehradskou dělati číše a jiné nádobí s potřebu. Jiné popluží v Jinonicích s přiležícím vrchem Vidovlí daroval Přemysl Otakar I. klášteru Plaskému l. 1207.
Týmž časem a spůsobem jako Košíře byly i Butovice v novou osadu proměněny.
V Butovicích hned za starodávna kostel připomíná se náležející k dekanatu (vikariatu) Ořešskému. Jakož dle starobylého spůsobu býval nový farář (pleban) farářem některým z blízkého sousedství do kostela uváděn, uvedl farář Butovský l. 1359 nového správce duchovního na Zlechově, když pak zemřel Petr, farář Butovský, byl l. 1362 kněz Ješek z Chrudimi farářem Stodůleckým na jeho místo uveden. Faráře toho vyvolil Teodorich, arcibiskup Magdeburský, který nejspíše od Karla IV. Butovice v zástavě měl.
I Zlechov znám jest z r. 1088,
[4] když rybáři Hošťa, Letoň, Milhost, Čeština kapitule Vyšehradské byli darováni. „Kapli na kopci sv. Štěpána na Zlechově“ i pro pobožnost i pro obranu vystavenou, s právem podacím, které králi náleželo, s rolemi, lukami, dvory a zahradami i s osadníky v Zlechově, v Hlubočepích a v Kněževsi, z čehož škol ročního důchodu nejméně čtyři hřivny stříbra, daroval Přemysl Otakar II. dne 13. února 1257 Bartoloměji, kanovníku kustodovi kostela Vyšehradského, který býval po více let správce té kaple i nástupcům jeho. L. 1258 dovolil Jan Biskup Pražský, aby týž Bartoloměj sv. ostatky z kaple Zlechovské přenesl do kaple sv. Jana na Vyšehradě
[5], kapli pak Zlechovskou aby na dobro zbořil. Péče o duše osadníků měla sousedním farářům připadnouti. Ale kaple Zlechovská nebyla rozbourána, a farář z Malé Chuchle v ní lidu posluhoval, jakž čte se v listině r. 1264. O to, kdo ku kapli Zlechovské kněze voliti má, vzešel spor l. 1319, když Vaněk, správce té kaple, vikářem děkana Pražského se stal, a kněz Gotfrid Fridlinem, sakristou Vyšehradským, k kapli té určen byl. Od té doby nedočítáme se o žádném faráři Zlechovském, až o knězi Jakubovi, který faru svou směnil l. 1359 s Ondřejem z Heřmanic, ale Ondřej vzdal se fary Zlechovské již l. 1360, a kněz Zachariáš z Prahy farářem Chuchelským na jeho místo uveden byl. I Zachariáš po roce odešel, směniv faru l. 1361 s farářem v Dobrovítově na Kouřimsku, odtudž farář Mikuláš farářem od sv. Jakuba pod horou Petřínem na Zlechov inštalován byl. L. 1392 byl tu farářem Helbert, který prodal světničku ve farním stavení za 35 grošů, jež na opravu farního dvoru vynaložil. Kdy a jakým spůsobem kapitula Vyšehradská zřekla se práva podacího na Zlechově, které na ni Přemyslem Otakarem II. bylo převedeno, dopíditi se nelze. Snad že souviselo to s přestavením a rozšířením kaple Zlechovské. Bylť patronem kostela kanovník Pražský Štěpán, l. 1359 písař desk zemských, potom pak nejvyšší písař zemský. Od něho koupil l. 1353 a 1356 Seidl z Písku, bohatý měšťan a častěji konšel Starého města Pražského, dvacet a opět dvacet kop platu ročního na Zlechově a na Makotřasích (na Buštěhradsku). L. 1361 byl pánem podacím Jan ze Zlechova.
[6])
[1] Urovnávajíce dělníci dráhu buštěhradskou a duchcovskou v sousedství Smíchovském, na několika místech věci bronzové vykopali, které, nevíme kam, rozvlečeny byly. Jenom zbytků bronzů na Cibulkách nalezených podařilo se p. Vnoučkovi dopátrati se, jež laskavě naší škole daroval. Z hojného nálezu u Řep dostal se jediný keltíček do sbírek Českého musea.
[2] Kosmas, nejstarší kronikář český († 1125), pověst o dívčím boji stručně, obecně a s úsměvem vypravuje, Dalimil a Hájek šíře a podrobněji. Hanuš, Děvu za slovanskou bohyni léta pokládaje, jíž Poláci příjmí Dziewana dávají, hrady Děvíny s jménem jejím spojuje (1860), s čímž K. J. Erben nesouhlasí, maje za to, že Vaceradova Děvana není nic jiného nežli napodobení latinského Diana. Že Děvín snad starší byl než Praha, jak Tomek napověděl (Dějep. m. Pr. I., 5.), zdá se nám býti pravdě velmi podobno. Na zříceninách Děvínských vystaven byl hrad kamený, pod nímž za Soběslava I. a za Přemysla Otakara I. (1129 a 1211) s dříví plaveného clo pro kanovníky Vyšehradské bylo vybíráno. Hrad ten v 15. století rozbořen byl, nazývaje se Dívčím hradem, odtud „pustým“. Viz Časop. česk. mus. 1846, 730 – 747, k čemuž Wocel v „Pravěku“ svém přisvědčil. Vypravování o dívčí válce (dle Dalimila) najdeš v Zapově kronice českomoravské I. 83 sld. Povšimnut hodno jest, že Dalimil, který první o přelstění Ctirada vypravuje, mluvě o smíchu, o Smíchovu neví. Díť ve verši 634 a 635, že popravě Ctiradově čerti smáli se, a proto že tomu místu Šarka jméno dali (Črtié sě téj zlobě smiechu, proto tomu miestu Šarka diechu).
[3] Horimir, skokem Šemíkovým spasiv se na levý břeh Vltavy, smál prý se radostí, tak že prý místo to od smíchu Smíchovem nazváno bylo. A jak pak, kdyby byl kejchl? Jiný běžný výklad jména Smíchova jest mnohem nesmyslnější a jako potupením všelikého bádání historického.
[4] Zlechov ves moravská, náleževší klášteru Velehradskému, jmenuje se l. 1202 a 1228. Jak nyní nejedni Slíchov píší místo Zlíchov, jest velmi nemotorné. V starých pamětech čítáme častěji Zlechov než Zlícha.
[5] Kulatá kaple sv. Jana Evang., již byl dle zprávy Jana biskupa Pražského sv. Vojtěch posvětil, stála na zpustlém paláci královském na Vyšehradě v ty doby zcela zpustlá a byla Přemyslem Otakarem témuž kanovníku Bartoloměji darována. Bartoloměj, opraviv a zvelebiv ji, ku cti sv. Štěpána a Geriona dal ji posvětiti. Zbytky její (apsis) zachovaly se v kanovnickém domě naproti zbrojnici vedle kostela Vyšehradského.
[6] Prameny: Regesta Erbenova a Emlerova, Diplomatář mu- (chyba v původním tisku)