Kartousy

Ulička, jdoucí z třídy Kynské mezi „arcivévodou Štepánem“ a „Austrii“ kolem továrny Ringhofferovy přes Motolský potok k Plzeňské ulici, v 14. století obyčejné cestě vozové mezi vinicemi, sluje ulicí Kartouskou, protože jezdívalo se tudy od kláštera Kartusianského ku Karlšteinu.

Řád Kartusianů jméno své má od pustiny Chartreuse, lat. Cartusia, blíže Grenoblu ve Francii, kde sv. Bruno mnichy stejně smýšlející kolem sebe shromáždil a v řeholi čili v pravidlo je uvedl. L. 1170 řád ten papežského stvrzení došel. Řád ten velikou přísností se řídil: mniši, bydlíce po jednom v celách od sebe odloučených, zaměstnávali se modlitbami, psaním a pracemi vědeckými, scházeli se toliko o slavnostech řeholních a o pohřbech spolubratří k společnému obědu; jindy strojil si každý oběd sám, bez omastku. Třikrát za týden jídali jenom chléb, před velikonocí nějaký čas jídali jenom jednou za den, pijíce víno toliko v dny postní. V Čechách k řádu tak přísnému dlouho chuti nebylo, až Jan Lucemburský l. 1341 první klášter takový u Prahy založil.

Chtěje, jak sám vykládá dlouhou řečí, zůstaviti sobě památku, která by jméno jeho slavně připomínala po budoucí časy, nevyhlédl si pro založení prvního kláštera Kartusianského v Čechách místo pusté, nepřístupné, než utěšenou rovinu při řece Vltavě, jižně od kostela sv. Jakuba. V těch místech stával dvůr s poplužím a se sady ovocnými i s mlýny po obou stranách řeky. Všecku to koupil od Jan od Temla (Tomlina) z Hory za 400 kop grošů pražských, aby tu chrám P. Marie a klášter s příbytky dostatečnými pro převora a pro 24 bratří se slušnou a pevnou ohradou kolem do kola byly vystaveny. Na stavbu, nařídil král, aby bylo vydáváno téhodně po osmi hřivnách počtu královského (lehčích) z hor a mince Kutnohorské, a to beze vší přestávky a překážky až do 2000 hřiven. Kromě toho dal Jan klášteru 1300 kop grošů, aby koupil si za ně roční platy na statcích světských (tedy ročních důchodů 130 kop). Daroval mu také 24 lánů královského lesa na Brdě za Zbraslaví a za Berounkou, v ostatních pak lesích královských měli si Kartusiani na stavbu dříví káceti s potřebu a kdekoli. Aby pak nový klášter mohl zdárně prospívati, udělil mu král tyto milosti:

1. V ohradě kláštera měli bratří, lidé jich i všeliký majetek zůstávati s pokojem a v bezpečnosti.

2. Klášterníci se vším zbožím a s lidmi poddanými žádným úředníkem zemským, župním nebo městským neměli souzeni býti, leda by úředníci králem k tomu byli vyzváni a stanoveni.

3. Sproštěn byl klášter všelikých platů a dávek, zvláště pak obecné berně královské, kterou mohl mezi lidmi svými vybírati, avšak ne pro komoru královskou, než pro vlastní prospěch a užitek.

4. Klášteru dána soudní moc nad poddanými ve všech případech a příčinách, které věcmi a pokutami mohly býti napraveny: výtržnosti a vraždy soudil purkrabí Pražský.

5. Kdykoli by klášterníci neb poslové jich jeli pro víno do Rakous nebo jinam nebo pro jiné potřeby na stavbu nebo  živobytí, neměli nikde po Čechách a po Moravě žádných cel platiti, ani na vodě.

6. Mohli míti v Menším neb ve Větším městě Pražském (Nové město založeno Karlem teprvé l. 1348) dům s obyvateli a neměli s toho domu žádnými břemeny a povinnostmi městskými býti povinnováni.

7. Že pak klášter nebyl založen pro žádný užitek a zisk pozemský, než toliko pro Boha, matku jeho a „naše“ svaté Vácslava, Víta a Vojtěcha, neměl nikdy klášter být obtěžován býti návštěvami, noclehy, leda by převor sám někoho pozval.

8. Aby pak převor tím snadněji o klášter starati se mohl, byl pro něho od komory královské zvláštní hejtman s třemi koňmi stanoven.

9. Úředníci královští měli pilně nad tím bdíti, aby kromě války nestalo se klášteru žádné ublížení, a kdo by klášteru čímkoli křivdu učinil, měl ji nejdéle v měsíci dvojnásob nahradit pod pokutou 10 hřiven do komory královské a pod zbavením svobod, úřadu a důstojnosti.

Za takové kláštera založení a nadání měl převor sloužiti zádušní mše za císaře Jindřicha VII. († 1311) a Marketu, rodiče krále Janovy, za sestry jeho Marii královnu Francouzskou († 1324) a Beatrici kr. Uherskou († 1318), za Vlrama strýce († 1311), za krále Vácslava († 1305), za Elišku Přemyslovnu, první manželku Janovu († 1330), za zemřelé děti královy, zvláště pak za Marketu Bavorskou (†1. července 1341) a Annu Rakouskou († 1338), za strýce Balduina, arcibiskupa Trevirského († 1354), za Beatrici (Bourbonku), druhou manželku Janovu, za syny Janovy: Karla s Blankou, Jana Korutanského a Tyrolského, Vácslava Lucemburského a jiné příbuzenstvo. Každého dne zádušního měl převor a prokurator klášterníky slušně vyčastovati jídlem a pitím.

Listinu zakládací dal Jan klášteru dne 1. února 1342, a zároveň Karel IV. stvrdil ihned s největší radostí to založení „Zahrady panny Marie na Újezdě“, jakž klášter měl slouti a slul, založení to za své, jakž i v pravdě bylo, pokládaje. Téhož dne a roku dostalo se nové Kartouse stvrzení i od Jana biskupa s vědomím kapituly Pražské.

Jest věru s podivením, kterak Jan Lucemburský, který po 32 let svého panování ani lásky k zemi České ani úcty k „našim“ svatým nebyl projevil, který i korunu králů Českých s hlavy sv. Václava zašantročil, žádného kláštera vydíraním peněz neušetřil, který by nejraději zemi i národ v hřivny a v groše Pražské byl proměnil, aby ukojil marnivé své rytěřování, kterak král ten z nenadání sám nový klášter zakládá, s vlasteneckou a zbožnou vroucností vším tím jej opravdu z rohu milostí královských zasypávaje, v čem jiným klášterům dosud byl překážel! Avšak Karel IV. založení toho kláštera za své pokládá, a z listu zakladacího mluví zbožná a vlastenecká vroucnost Karlova, kterou konečně i otec jeho Jan dal se překonati, vida se v ty doby opuštěna od národu i od Boha, který ani modlitbami nejvroucnějšími nedal se uprositi, aby spanilou Markétu, na níž lpěla veliká naděje a zalíbení otcovo, právě před nuceným sňatkem s králem Kazimirem Polským smrti uchoval (1341). Tu snad jal se v Janu ozývati vnitřní hlas, uhlušovaný dotud stálými jízdami a proměnami, válkami, hrami, zábavami, tak že roztoužil se po tom, aby aspoň jiní činili zaň pokání, když jemu samému již mnoho čau k tomu nezbývalo.

Odtud tedy to, že dostalo se Kartusianům na Újezdě všech milostí hned zprvu a najednou s dostatek, jichž jiní klášterové po delším trvání byli si vymáhali.

Po smrti Janově (1346) byl Karel Kartusianům jako dříve stálou laskavostí nakloněn a potvrdil dne 17. srpna 1356 převoru Michalovi ochotně i list zakladací i zboží, jehož byl klášter dotud nabyl z nadací Janova i jiným spůsobem. Toho roku patřili klášteru vsi Záhornice v Hradecku blíže králova Městce, Jindice u Zásmuk, polovice Počapel při Labi na proti Štětí, 1 ½ lánu v Butovicích, Liběšovice v Žatecku. Jako jiné důležité listy vydáno bylo i toto stvrzení Karlovo u přítomnosti mnoha vznešených svědků. Svědčíť tu: Arnošt arcibiskup, Jan biskup Olomucký, Jan biskup Litomyšlský, kancléř dvora císařova; Rudolf Saský, Rudolf vojvoda Rakouský, Štyrský a Korutanský; Čeněk z Lipé, nejvyšší maršálek království Českého, Ješek z Vartmberka pán na Veselí, Petr a Jošt bratří z Rosenberka.

Jiné statky, jichž klášter později nabyl koupí, směnou a dobrým hospodářstvím, byly: Zlechov s dvorem, vinicí a lidmi poddanými, polnosti v Hlubočerpích, jež l. 1388 klášter rozmnožil, směniv šest kop platu ročního, jež měl s dvora ve Dvorcích s kapitulou Vyšehradskou za pozemky a plat tří kop grošů v Hlubočerpích; dvůr „Hanovský“ se dvěma poplužími v Butovicích, půl háje Daleje naproti jeskyni sv. Prokopa, nad níž l. 1711 Adam Karel kníže z Švarcenberka kostel vystavěl. L. 1383 koupil klášter ves Mokrsko se dvorem za Knínem a dvůr ve Drevníkách; v týchž končinách byla ves klášterní Vlčice, již zašlá. Také náležel klášteru dvůr v Dřínově u Veltrus, Brodec neznámého položení a Vrbice v Žatecku.

V Zlechově, v Jindicích, v Záhornici a v Počaplích měl klášter kostelní právo podací, jež vykonal převor Michal v Jindicích l. 1363; v Záhornici l. 1357, 1360, 1364; v Počaplích 1357.

Ohražená zahrada s nádherným gotickým chrámem P. Marie, s klášterem s domky pro mnichy a jinými staveními rozkládala se od kostelíčka sv. Jakuba až k nynější ulici Přívozní, v levo od silnice Zbraslavské (hlavní třídy). Vedle silnice stála kovárna klášteru náležející, u Vltavy byly mlýny klášterní, jezem spojené s mlýny taktéž klášterními na pravém břehu řeky pod Zderazem. Mařík a Vavřinec, mlynáři Pražští koupili dva z těch mlýnů, jeden na pravém, druhý na levém břehu Vltavy, právem zákupním pod úrok za 110 kop grošů (1377). Blíže mlýnů bylo kryté skladiště dříví plaveného pro potřebu kláštera Strahovského, s něhož platili Strahovští Kartusianům ročně 12 grošů. V pravo od silnice naproti klášterní zahradě byla nová vinice. Za zdí, počínajíc od přívozu, měli Kartusiani chmelnici, za ní pak až k přívozu Vyšehradskému rozkládala se pole klášterní. Vlevo od nynější silnici Plzeňské založil klášter velikou vinici, již najímal měšťanům Pražským; l. 1404 prodal ji právem zákupním pod úrok za značnou sumu 400 kop grošů pražských. Na rozhraní údolí Vltavského a Radlického, tam kde nyní Konvářka, byla také vinice klášterská a blíže ní dvůr klášterský na Zlechově. Jiná velká vinice náležela klášteru za nynější Kynskou zahradou, kterážto zahrada bývala vinicí kláštera Plaského hned r. 1146. Kde sluší hledati hrad Kugelweit, o němž jediná zmínka posud známá se činí, není dosti povědomo, ačkoli položení jeho určitě se vyznačuje. Léta zajisté 1387 pronajal klášter Plaský Zdenkovi, synu Řehákovu z Chuchel, vinici svou „Elmul“ řečenou, ležící vedle vinice p. Škopka proti klášteru Kartouskému s jedné a proti lesu nebo hoře, „na které hrad Kukelweit jest“, s druhé strany (na Cibulkách).

Když Kartusiani l. 1386 pole svá lidem dali pod plat roční, v hořejší části nynějšího města, vzala počátek osada, l. 1421 po prvé Smiechov jmenovaná, nikoli od smíchu, což by směšno bylo, než od smíšení čili od sesídlení se lidí různorodých, z rozličných osad sem se sešlých. L . 1421 připomíná se chmelnice druhdy mečířova (gladiator) na Smíchově, rovněž i vinička na Smíchově.

Když Kartusiani pozemky své dali v nájem dědičný, poddaní kláštera dávali faráři sv. Jakuba desátku půl groše; ostatek  desátku dával klášter sám faráři od něho neodvislému – náleželoť právo podací klášteru sv. Jiří.

Balbin vypravuje, že Boček z Kunštatu, jemuž byl Karel IV. l. 1352 Poděbrady zastavil, l. 1360 několik mnichů z kartousy Smíchovské převedl do Poděbrad, kdež jim klášter s krásným chrámem  vystavěl, který den 3. června 1354 nazývá se „chrámem nového založení“, zřejmo jest z kněh ztvrzovacích, ale o Kartusianech tam ničeho v tu chvíli dohledati se nelze. Ale to jisto jest, že Albert biskup Litomyšlský klášter rozestavený v oboře u zámku Tržku blíže Litomyšle dne 24. prosince 1378 Janu Lampachovi z kláštera sv. Michala blíže Mohuče, vracejícímu se z katousy Smíchovské, pro řád kartusianský odevzdal. Klášter ten byl pro 13 mnichů a slul „Keřem P. Marie“. L. 1379 dne 7. dubna zavázal se biskup v kartouse Smíchovské, že kostel i klášter Tržecký opatří důchody a všemi potřebami, načež převor Jan Lampacher s dvěma mnichy, později pak i jiní mniši v klášteře Tržeckém se usadili. Že pak statky „Keře“ Tržeckého ležely skoro vesměs na Moravě, vystavěl Jošt markrabí Moravský nový klášter v Dolanech blíže Olomuce, nazvav jej údolím Jozafat, a l. 1398 mnichy Tržecké do Dolan převedl. Štěpán za jich převora vyvolen byl. Že pak papež Bonifac IX. l. 1397 byl rozkázal, aby kostel i klášter v Tržku potud byl opatrován, dokud by dobrodinci nějakými zase mniši do něho nebyli uvedeni, Pavel převor, dožádav se od Jošta náhrady za statky Tržecké na Moravě, koupil něco zboží pozemského v sousedství kláštera a s několika mnichy v Tržku zůstal. Převor Jakub, od l. 1411 připomínaný, dočkal se nejspíše vyvrácení kláštera Tržeckého za počátku bojů husitských.

Z převorů „Zahrady P. Marie“ vynikl Michal († 1401), při podacím právu kláštera již dotčený. L. 1381 složil spis o vládě panovníků (De regimine principum), jejž připsal Rupertovi mladšímu vojvodě Bavorskému. Kněz Štěpán, správce velkého oltáře P. Marie na Louži (na Marianském plácku), přestoupiv l. 1391 ku Kartusianům, převorem v Dolanech se stal. Proti učení Viklefovu a Husovu s jinými řeholníky zřejmě vystupoval a spisem se ozval, tak že Hus přátelsky jej žádal, aby nechal podezřívaní, dokud by o podstatě jeho nepřesvědčil se. Vůbec pak Kartusiani, jako vynikali učeností, tak zřejmo bylo smýšlení jich nečeské ve věcech národních i náboženských, tak že lid Pražský velikou nechutí k nim zanevřel.

Když ve středu po na nebe vzetí P. Marie (16. srpna) l. 1419 král Václav IV. na hradu Kunratickém byl skonal, vyplnily se hrozby Kartusianům činěné hrozným způsobem. Hned zajisté ve čtvrtek dne 17. srpna jal se drancovati lid Pražský chrámy kněží sobě nemilých, k večeru pak v 22. hodinu na celém orloji přivalil se zástup nepřehledný s meči a kyji do Zahrady P. Marie. Vlámavše se do sklepů a do špíží, čeho nepojedli, nevypili, neodnesli, roztočili a zašlapali. V kostele rozbili oltáře, obrazy, rozházeli sv. ostatky, roztloukli náhrobky, zotvírali hroby, pobrali nábytek, roucha a nádoby, mnichy pak strachem trnoucí a v kůru shromážděné, týrajíce je láním a výčitkami, sebrali a s sebou vlekli, aby s nimi šli se hádat na radnici Staroměstskou před konšely o přijímaní pod obojí. Přišedše ku Kartouské (Újezdské bráně), zavřeli ji a zastavili, až písní hanlivých mnichům do chuti se nazpívali. Odtud hnuli se Malou stranou až k Saskému domu blíže mostu, kdež opět zastavili se, zavřeli bránu k mostu a jako dříve do zpívaní se dali. V prostřed mostu opět chvíli ustáli, hrozíce mnichům, že je ve Vltavě pochovají. Vedeni jsouce od mostu k radnici, viděli posměch i útrpnost v tvářích, ze střech i z oken vyhlédajících. Na těle ani jednomu mnichu nebylo ublíženo. Radnice byla zavřena. Když pak slyšán byl hlas: „Veďme je zase k mostu!“ sestoupli konšelé s radnice, mnichy brankou do síně konšelské vyvedli, slovy upřímnými soustrast jim ohlašujíce. Když mniši jakžtakž na radnici byli pospali a ráno se pomodlili, nabízel se konšel Strubach, že jich bezpečně do kláštera doprovodí. Ale došla zpráva, že jest v Kartousích mnoho lidu vínem spilého, který v drancování pokračuje, klášter i kostel zapálil. Byli tedy  vedeni mniši do Jeruzalema řádu cistercienského (nedaleko nynějšího Konviktu). Nemohouce tu míti pokoje, převedeni byli do domu Saského blíže Uhelného trhu, v němž zůstali dva dni, majíce tu hojné návštěvy, jimiž dostalo se jim útěch i některých kněh i dražších věcí (mezi nimiž i schránka na velebnou svátost) navrácení. Avšak pro pobouření mysli lidu Pražského nejsouce ani tu déle bezpečni, vyvedeni byli Strubachem z Prahy dne 20. srpna, odtud pak brali se bezpečným průvodem přes Kolín do kláštera Sedleckého, kamž dne 22. srpna o polednách zavítali. Přijati byli s největší laskavostí i opatřováni všelikými potřebami dokud jim král Zikmund vlastními xxxxxxxxxx pomoci. V Sedlci očekávali na krále, až by přijel z Uher, kojíce se nadějí, že jim chrám a klášter, z něhož již lidé kámen roznášeli, vystaví zase. Škod loupeží chátry učiněných, vyjmouc vypálená stavení, Kartusiani tuze neželeli. „Vnuknutím božím vytříháni jsouce, věci své vůbec lepší, totiž knihy a klénoty, dříve jsme odstranili, poslavše je v opatrování bezpečnější. Něco nám také bylo navráceno po drancování, tak že, zachová-li dále Bůh, věcí takových posud máme větší dostatek nežli některé jiné jité domy řádu našeho, i poněkud proslulé.“ Jiných věcí, ačkoli drahých, nebyl prý taký žel, protože by s pomocí boží během času mohly býti koupeny zase. Tolik dle zprávy převora kartouského, poslané dne 21. října 1419 ze Sedlce Kartusianům Normberským, který sám lepší všeho zkušenost měl, nežli Hájek kronikář po 120 létech. Nač ji tedy šířiti výmysly nejapnými?

Když byl převor s několika bratry v čas vánoční 1419 v Brně u krále Zikmunda, slíbil jim, že vypálený klášter a kostel vystaví zase. Ale dějiny jiným braly se během, nežli Zikmund tušil. A tak ten „klášter krásný, kterýž byl král Jan s velikým nákladem velmi slavně ustavil“, jakž dí souvěký letopisec český, na vždy za své vzal. Bojuje Zikmund za víru katolickou, jak předstíral, odral církev ze statků pozemských více, nežli nejúhlavnější nepřítel, tak že jich nenabyla více nikdy. Zboží kláštera Kartouského rozptýleno bylo nadobro. Ves Brodec zapsal (zastavil) Zikmund Václavu Cordovi a dědicům jeho (1436); Petrovi ze Slúpnice, Dorotě manželce i dětem a dědicům „dvuor řečený Hanovský v Butovicích se dvěma poplužíma s podsedky a městišti osedlými i neosedlými, což jich jest tudiež v Butovicích, kněží Kartúských“ v 70 kopách grošů (1437); Janovi z Prětova, dětem a dědicům dvůr menší v Butovicích xxxx druhé strany potoka, polovice háje v Daleji“ ve 100 kopách (1437). Jan ten psával se odtud z Butovic, jsa svědkem v listinách l 1432 a 1445. Týž Zikmund zapsal Václavu řečenému Duchcovskému „ves Černoč s dvorem a se vším příslušenstvím kláštera kartúského svatomarského (Marianského) na Malé straně“ ve 100 kopách (1437); Vavřinci Tonišovi, měšťanu Pražskému, vinici Kartouskou na Zlechově proti kostelu (l. 1454 drželi ji synové jeho Pavel a Bohuslav); v Hlubočerpích, vsi klášterů Kartouského a Strahovského, 4 kopy platu ročního Mikuláši z Chotče, aby za to sloužil s jedním koněm po 2 léta ku Karlšteinu (1436). Jiné statky jinak byly odcizeny.

Během válek husitských utekli Kartusiani ze Sedlce přes Moravu snad do Dolních Rakous, do kláštera v Gammingu, kdež i Karlova ztvrzovací listina založení našeho kláštera Kartouského byla uložena. nyní po klášteře ani po kostele nad zemí ani nejmenší stopy; počkáme-li se stavby nového kostela Smíchova, snad v zemi nějaké stopy budou objeveny.[1]

 

 

 

 

---