Před 89 lety porota osvobodila vraha bulharského vyslance v Praze. Napodruhé dostal 20 let. České dějiny jsou na atentáty chudé. Až do prvorepublikové Prahy však dosáhla národností nenávist z Balkánu. Rajka Daskalova to stálo život. Makedonec Jordan Ciconkov bloumal 26. srpna 1923 od rána po pražském Smíchově. Před jedenáctou narazil v Holečkově ulici na tři muže bavící se bulharsky. Nakoukl do obrázkového časopisu, aby se ujistil, že zabije toho pravého – někdejšího bulharského ministra vnitra (a na pár týdnů i bulharského vyslance v Praze) Rajka Daskalova.
Poté, jak psala Národní politika, "předběhl civilního agenta Malinu a ráz na ráz střelil Daskalova třikrát do zad". Vrah pateticky vykřikl cosi v tom smyslu, že "tisíc macedonských matek pláče pro děti, které jsi dal povražditi", pak ho "bodyguard" Josef Malina odzbrojil. Daskalov měl sice prostřelené ledviny, přesto ještě vytáhl pistoli, vystřelit však už nedokázal. Odpoledne zemřel v podolském sanatoriu. Zraněn byl i jeden z Daskalovových společníků Ivan Bojadžiev.
Makedonská černá díra Daskalov byl blízkým spolupracovníkem Alexandara Stambolijského, který v čele agrárníků (Bulharský zemědělský lidový svaz – BZNS) vládl Bulharsku v letech 1918 až 1923. Stambolijského vláda, označovaná za "zemědělskou diktaturu", se orientovala na Francii a usilovala o dobré vztahy s Jugoslávci. Stambolijski, který rád řečnil o federaci balkánských slovanských národů, rezignoval na znovuzískání těch částí Makedonie, které po druhé balkánské a první světové válce připadly Srbům (Jugoslávii), a pokoušel se pro Bulharsko zajistit (neúspěšně) aspoň přístup k Egejskému moři. Dostal se tímdo smrtelného konfliktu s armádou a Vnitřní makedonskou revoluční organizací (VMRO vznikla v roce 1893 jako tajný spolek namířený proti Turkům, po roce 1918 se jedno z křídel VMRO přeorientovalo na srbské a řecké "utlačovatele" a vysílalo z Bulharska za hranice přepadové "čety").
V červnu 1923 smetl agrárníky vojenský puč. Stambolijski byl sadisticky zavražděn a nová vláda rozjela spolu s VMRO hon na odpůrce. Daskalov byl zpočátku z dosahu, protože ho Stabolijski vyslal již v květnu 1923 (až do února byl ministrem vnitra a vůdcem agrárnických "oranžových gard", které bojovaly mimo jiné s VMRO) do Prahy jako vyslance. Po puči vyhlásil Daskalov vládu BZNS v emigraci, ovšem nikdo ji neuznal, a hned v červenci se proto musel z bulharské ambasády stěhovat do soukromé smíchovské vily. VMRO "odsoudilo" Daskalova k smrti již v době Stambolijského vlády (v prosinci 1922 přežil v Sofii se štěstím pumový atentát), nyní se stal prvořadým cílem.
48 hodin v Praze První proces s dvaadvacetiletým vrahem – nikdo tenkrát ještě netušil, že se ve skutečnosti jmenuje Ciconkov, protože se sám prohlásil za šestadvacetiletého Atanase Nikolova a předložil na toto jméno i falešný pas – proběhl u pražského zemského soudu 13. října 1923. Ciconkov/Atanasov, podle Národní politiky "hezký mladík slabší postavy, černovlasý a na horejším rtu má jen knírek", naservíroval užaslé pražské porotě vrchovatou porci balkánského šarmu a horské romantiky.
Atentátem se nijak netajil, v jednu chvíli nazval mrtvého "zlodějem", a dokonce prý bylo vidět, "že si tuto vraždu přičítá za velikou zásluhu". Dlouho líčil truchlivé makedonské poměry, ale o svém původu odmítl cokoli konkrétního prozradit – aby prý ochránil rodinu. Narodil se v srbské části Makedonie a do legální makedonské organizace ho prý "matka dala zapsati hned při narození". K VMRO se podle svých slov přidal v roce 1921, když, aby se vyhnul nástupu na vojnu, utekl do Bulharska. Potkal prý tehdy spolu s několika dalšími hochy charismatického vůdce VMRO – učitele Todora Alexandrova a ten je "plamennou řečí" přiměl ke vstupu.
Až do května 1923 sloužil v jedné z čet, pak si ho prý nechal Alexandrov spolu s dalšími bojovníky předvolat. Nejdřív vůdce řečnil o srbském útlaku Makedonců, pak přešel ke kolaborantské bulharské vládě a prohlásil, že nad Daskalovem byl vynesen ortel smrti. Poté údajně přečetl Ciconkovovo jméno a řekl, že katem bude on. Ciconkov se podle svých slov bránil – v Praze nikoho nezná, neumí jazyk, je mladý, nezkušený – ovšem nebylo zbytí, když Alexandrov prý jen nechal suše přečíst část stanov VMRO: "Každý, komu se něco uloží vykonati a odřekne, bude do 24 hodin zastřelen! Zastřelen bude i ten, kdo vyzradí po vraždě makedonskou organizaci."
Když se Ciconkova předseda senátu Kratochvíl zeptal, jak tože tedy o VMRO nyní mluví, dostal hrdou odpověď: "Já stojím mezi dvěma smrtmi. Jedna je zde v Praze, druhá tam." Na další dotaz, proč z VMRO včas nevystoupil, odvětil Ciconkov, že by to pro něj bylo "potupou a každý by mi mohl naplíti do očí". Odmítl, že by byl vrahem, jednal prý jen "podle přesného rozkazu".
Před soudem vystoupilo pár svědků včetně Maliny a obou Daskalovových průvodců, nic zajímavého však neřekli. Návladní Tomsa připomenul lednový atentát na ministra financí Aloise Rašína a žádal přísný trest. Celé dvě další hodiny řečnil Ciconkův mimořádně schopný obhájce (a paralelně člen vedení Národní demokracie) Jan Renner. Mluvil o otřesných makedonských poměrech – plných útlaku, ukrutností a vražd. Líčil, že jeho klient vraždil jednak pod vlivem fanatismu, jednak pod hrozbou smrti. Na závěr prohlásil, že šlo o "neodolatelné přinucení", a poprosil porotu o shovívavost.
Porota se odešla poradit a ve čtvrt na tři v noci (jednalo se od devíti od rána) přednesla její předsedkyně – žena účetního rady Františka Karolusová – verdikt. Porotci rozhodli (osmi hlasy z 12), že Ciconkov nemá být trestán za vraždu ani za zranění Bojadžieva (dokonce devíti hlasy z 12). Jediné, čím se vrah provinil, tak bylo nedovolené ozbrojování, za což dostal 48 hodin vězení.
Mezinárodní skandál I z dnešního pohledu jde o překvapivě pitomé rozhodnutí. Ve své době vyvolal výrok poroty podle knihy Dušana Uhlíře Anály ze Spálené ulice bouři nevole. Lidové noviny zpochybňovaly smysl porot, levicový tisk pohrdlivě psal o "paničkách z lepších rodin" (v porotě sedělo sedm žen) a Národní politika se hrozila, že nájemná vražda se stane "obyčejným argumentem v politice". Skandálního verdiktu si všimlo i zahraničí a jugoslávská diplomacie si velmi důrazně stěžovala.
A československá justice "vyměkla". Zemský soud nejdřív na základě různých formálních nedostatků – neseděly třeba ty části Ciconkova líčení, ve kterých popisoval, kdy a kde dostal úkol provést atentát, navíc teprve po rozsudku vrah přiznal, že se jmenuje Ciconkov, nikoli Nikolov – svůj rozsudek zrušil a proces obnovil. Nejvyšší soud potom, aby případ vzdálil od dojmům náchylné pražské poroty, přesunul proces do Tábora. Nyní si naopak stěžovala VMRO a její vůdce Alexandrov dokonce podle Uhlíře napsal Masarykovi dopis, že jde o "dílo jugoslávské politiky".
Obnovený proces proběhl v Táboře mezi 22. a 27. říjnem 1924. Soud kromě dosavadních svědků vyslechl také několik znalců makedonských poměrů, kteří vesměs Ciconkovovo romantické vyprávění zpochybňovali. Verdikt táborské poroty byl tentokrát diametrálně odlišný, když jednomyslně uznala, že se Makedonec provinil vraždou. Senát v čele s radou Skuhrou ho poté potrestal 20 lety tvrdého žaláře a Nejvyšší soud verdikt 29. května 1925 potvrdil.
Ciconkov však ve vězení dlouho nepobyl. Už 23. ledna 1926 se v Kartouzích (Valdicích) oběsil.
VMRO postupně vyrostla v jednu z nejobávanějších a nejhnusnějších teroristických organizací v Evropě (v říjnu 1934 zavraždil její člen Vlado Černozemski v Marseille jugoslávského krále Alexandra I. a francouzského ministra zahraničí Louise Barthoua).
Daskalovovy ostatky byly v roce 1946 slavnostně převezeny do Bulharska. Jeho dcera Světla Daskalovová se stala rovněž političkou a za agrární stranu léta (1966–1990) seděla na postu ministryně spravedlnosti socialistického Bulharska.
---
Ciconkov, "hezký mladík slabší postavy", dal ženské porotě plnou porci balkánského šarmu a horské romantiky