Jakub Arbes(*12. 6. 1840Smíchov,† 8. 4.1914 Smíchov)

Jako je Malá Strana spojena s Janem Nerudou, patří ke Smíchovu Jakub Arbes. Narodil se na Hlavní ulici, jak se říkalo až do 60. let předminulého století dnešní Štefánikově třídě, směřující od náměstí Kinských ke křižovatce u Anděla. Jeho rodný dům čp. 53 už dávno nestojí. Ještě za spisovatelova života se celý Smíchov podstatně změnil: „Po nynějším rázu velkoměstském, po výstavných budovách nynějších nebylo ani památky. Bylať to pouhá víska s několika továrnami – z větší části zelinářské zahrady, bělidla na kartouny, několik cihelen, dvě tři větší hostinské zahrady, několik letních sídel šlechtických, z nichž některé proměněny byly již v továrny – pak asi 150 domků, ba chatrčí, vesměs šindelem nebo došky krytých; tu a tam nějaký dům jednopatrový…“.  Obraz rodného domu spisovatel zachoval v  románu Štrajchpudlíci: „Byltě to nejstarší jednopatrový domek před Oujezdskou branou vůbec… Byty v tomto baráku byly pravé brlohy. Světničky neměřily víc než pět šest kroků….“ Ještě jako dospělý muž si v paměti vybavoval revoluční události roku 1848, kdy jako pětiletý viděl z okolních kopců od Bertramky hořící staroměstské mlýny. Za studií se stal organizátorem činnosti smíchovské mládeže, studentů, řemeslníků i dělníků, založil zde knihovnu, deklamační spolek a byl horlivým propagátorem divadla. Vzpomínal na kostelík Na prádle: „Když jsem byl sedmiletým klukem, tak jsem k řece chodil s matkou, která zde za pár krejcarů právala prádlo… Když byla hotová a vymyla vany, dovolila mně se vykoupati.. A to bylo v mém dětství a ba mohu říci v celém životě chvíle nejkrásnější…“ . Roku 1862 vyjel ze slavnostně ozdobeného pražského předměstí první vlak nově založené Západní dráhy a Smíchov přestal být de facto předměstím a stal se významnou tepnou průmyslového centra. Ve stejné době si zdejší průmysloví magnáti, hlavně baron Ringhoffer, dobyli významné postavení ve veřejném životě. Sociální protivy mezi průmyslníky a dělnictvem jakož i národní zápas mezi německým patriciátem a národnostně cítícím středním stavem naplnily předměstí bojovnou dynamikou. Národní probuzení po roce 1860 zasáhlo i Smíchov. „Byla to společnost zdejší mládeže, studentů, mladých řemeslníků i dělníků, která se ujala obrodné práce. Nejprve byly pořádány výlety k zádumčivému zlíchovskému kostelíku, do Prokopského údolí, do obory Hvězdy i na smutné bojiště bělohorské, ale i ke krotkým politickým manifestacím… Založili si knihovnu, která se stala základem veřejné smíchovské knihovny, …útočnou satirou rozviřovali lokální život politický, konečně došlo i k  založení ochotnického divadla“. (K. Krejčí) Vyvrcholením kulturních aktivit bylo zřízení divadelního souboru, původně v Košířích, který se přestěhoval do hostince Eggenberg a posléze zakotvil „U zlatého anděla“. Tady poprvé vystoupil Jakub Seifert, Antonín Pudla, Vendelín Budil, barytonista J. Stropnický, spisovatelé Josef Štolba, J. J. Stankovský, malíř Václav Brožík a filolog Josef Zubatý. Smíchovské motivy se Arbes chystal vykreslit  v Galerii smíchovských výtečníků se satirickými portréty lokálních veličin. Znal  místní figurky, žebráky i pražskou honoraci, když viděl v ekvipáži jedoucí dámu, ověšenou šperky, ani si jí nevšiml, ale potkal-li obyčejnou ženu s ošatkou ředkviček, sáhl do kapsy a dal ji poslední, co měl. Místní kolorit se odrážel především  v jeho dílech Ethiopská lilie, Svatý Xaverius, Poslední škamna, Pan Lacek a jeho bouda aj. Jiří Karásek ze Lvovic na  Arbese vzpomínal: „Tak málo uctil Smíchov největšího spisovatele, jenž se v něm zrodil v dobách, kdy Smíchov byl nepatrným předměstím, kde mezi šlechtickými zahradami a pustnoucími letohrádky se krčily malé domky s kostelíkem skoro vesnickým –ale kdy byl nejen sídlem chudiny, z níž se zrodil Arbes, ale kdy byl také malebným, romantickým zákoutím…Nikde jinde nemohla býti napsána na příklad  ‚Ethiopská lilie‘ – než zde. Chlapec stěží desítiletý, dostal jsem od matky k vánocům Ethiopskou lilii. Matka mi řekla při tom: ‚To je knížka o Smíchově od spisovatele, jenž žije na Smíchově…‘. A na Boží hod jsem pospíchal ke kostelíčku, abych se podíval na starou smíchovskou školu…Dům v němž dokonal svůj život, nalézá se na jednom z nejvyšších bodů Smíchova – a tak se mi zdá, jako by symbolicky Arbes vystoupil na tyto výšiny před svým skonem, aby duchovním zrcadlem viděl pod sebou Smíchov, jehož je největším synem…“ (Z proslovu při odhalení pamětní desky na úmrtím domě J. Arbesa 10. 6. 1934)

Jakub Arbes proslul typickým a zvláštním způsobem života: byla to denní práce u psacího stolu a pak jeho pověstné noční toulky Prahou. Arbesovou stolní společností byla „Mahábhárata“, scházející se v malostranském pivovaru u Sv. Tomáše. Docházel sem J. V. Frič, Rudolf Pokorný, Karel Krejčík, Ladislav Stroupežnický, Josef S. Machar aj. V Balbínově ulici zasedala společnost Arbesáků, v Libni „U Deutschů“ navštěvoval Frýdovo divadlo, při nočních návratech se zastavoval za strahovskou branou v hospůdce „Kosárna“, kde visel jeho portrét. Zasedal v hostinci „U zlatého litru“ na Vinohradech, kde ve stejné době u vedlejšího stolu zakládal stranu mírného pokroku v mezích zákona Jaroslav Hašek. Stárnoucí Arbes jen stěží chápal, že z nadšeného vlasteneckého ducha jeho mládí zbyla jen Haškova parodie. Tady se scházel s Milošem Martenem, Otakarem Therem, Františkem Gellnerem, s Emanuelem z Lešehradu, malířem Jožkou Úprkou, sochařem Bohumilem Kafkou aj. Byl milovníkem jízdy vlakem a pro studium literárních postav využíval volnou jízdenku na trati Praha – Brod nad Lesy. Byly to často jízdy pro jízdu. Arbesovo stáří bylo smutné. Stále častěji se ozývaly hlasy, vyslovující pochybnosti o jeho díle: „Nebyl dost silný k boji se svým osudem ne vnějším, nýbrž vnitřním, to je pravé slovo pro tragiku Arbesovu. Ale to všechno nemůže umenšit naši lásku k němu, jakož vůbec ti, kdož byli poraženi na poli života a umění zasluhují si jí víc, než ti, kdo zvítězili. Jen když jejich zápas byl opravdový a čestný; a tomu bylo u Arbesa v míře značné.“ (F. X. Šalda). Když pak v roce 1912 zemřela Arbesova manželka, zůstal jen s dcerou Olgou. Ta ho věrně opatrovala, psala podle jeho diktátu, když mu zeslábl zrak až skoro k slepotě. Smrt ho zastihla ve smíchovském bytě 8. dubna 1914. Dožil se 74 let a byl pochován na Malvazinkách, kde leží jeho rodiče a milovaný syn Edgar (†1886). Nad hrobem rozpíná křídla socha Anděla míru, kterou podle Arbesova návrhu vytvořil jeho přítel sochař Josef Strachovský. K padesátému výročí Arbesova úmrtí (1964) byla odhalena na smíchovském náměstí, které nese jeho jméno, poblíž domu č. 13 (U Libuše), kde  Arbes žil, v r. 1964 monumentální bronzová socha od Jana Černého.

v jednom ses zrodil, v jiném usnul navždy,

a v těch jsi strádal v těžkém žití boji

a bojem o chléb – to byl den tvůj každý.

a tak dnes v rakvi prvně lehko je ti.

o tolik musí v srdci víc mít zlata.

a pomoc teprve až po smrti až chvátá!

tvůj nebyl dům – leč jak jej fantast tuší,

kdo živ dal za něj mozek, krev i duši!

Jakubu Arbesovi byl v roce 1964 zřízen na stejnojmenném náměstí (jeho jméno nese od roku 1920) pomník. Stojící Arbesova socha je provedena v bronzu, přes pravou ruku má přehozený svrchník, v téže ruce drží klobouk. Stupňovitý sokl má čtvercový půdorys. Autorem sochy se Jan Černý, architektury pomníku pan ing. Arch. Jaroslav Koreček. K slavnostnímu odhalení došlo 8. dubna 1964 v den 50. výročí spisovatelova úmrtí. S projevy vystoupili ředitel Galerie hl. m. Prahy Dobroslav Kotek, předseda školské a kulturní komise hl. m. Prahy František Budský a univ. Prof. Dr. Julius Solanský. Slavnosti se zúčastnil i vnuk Jakuba Arbesa a strážce jeho odkazu Karel Gruber.