František Bakule (*18. 5. 1877 Lidmovice u Vodňan,†2. 6. 1957 Praha) - 3. osobnost ze seriálu Slavné osobnosti v dějinách Prahy 5

V roce 1897 nastoupil jako učitel ve Vrapicích u Kladna. Ačkoli odsuzoval výprask jako výchovný prostředek, dělal to, co všichni učitelé té doby: bil rákoskou žáky přes ruce. Dokonce zranil jednoho žáka do krve. Pochopil, že jako pedagog zcela selhal, a vyvodil z toho závěry pro svoji další pedagogickou činnost. Následujícího roku  byl přeložen do hornické vísky Družec u Kladna. Ve své třídě, kterou vyzdobil reprodukcemi soudobého umění, vyhlásil žákovskou samosprávu. Přednášel žákům o sexualitě a chodil s nimi na politické manifestace. Žáci založili vlastní časopis a čtyřhlasně zpívali ve sboru. Když se zjistilo, že sympatizuje se stávkujícími havíři,  byl přeložen do zapadlé vesničky Kozly. Zde založil divadlo, pro spolupráci získal mladé lidi. Místo pozdravu „Pochválen Pán Ježíš Kristus“ se s dětmi zdravil „Dobrý den“. Následující desetiletí působil (od roku 1900), v Malé Skále, kde si prověřoval své hlavní pedagogické principy. Před první světovou válkou se stal ředitelem Jedličkova ústavu pro zmrzačené v Praze. Prof. Rudolfu Jedličkovi (1869- 1926) byl doporučen J. V. Klímou,  přední osobností prvorepublikové pedagogiky. Na vystoupení do Prahy byl se svým pěveckým sborem z Malé Skály cíleně pozván. Profesor Jedlička pochopil, že Bakule by mohl být člověkem, kterého potřebuje do ústavu pro mrzáčky. Jako předseda Zemského spolku pro léčbu a výchovu mrzáků se krátce po vzplanutí 1. světové války stal také šéfem 3. záložní vojenské nemocnice u sv. Bartoloměje, takže z titulu obou funkcí mohl instituce propojit a zajistit pro české  invalidy to, co ve Vídni dělal prof. Spitzy. Bakule jako tehdejší ředitel Jedličkova ústavu a ředitel Školy pro vojíny-invalidy mu přispěl mnoha nápady, které Jedlička učinil součástí systému rodící se komplexní rehabilitační péče.  Pro rozpory ve vedení odešel Bakule po první světové válce  z Jedličkova ústavu s dvanácti mrzáčky a založil si samostatný Bakulův ústav. František Bakule  byl silná pedagogická individualita, založená umělecky. Ve smyslu L. N. Tolstého děti učil,  jak mají pozorovat okolní svět. Podněcoval jejich fantazii k volnému, někdy až uměleckému tvoření. Školským předmětům neučil systematicky, nýbrž příležitostně: „… když nutnost toho vyplyne ze životní situace“.  Z hlediska dosavadní školy je to přímo pedagogický anarchismus. Jeho poměr k dítěti  byl bratrský, snad až změkčilý. Ponechával dětem volnost, aby se samy spravovaly. Ale ukládal jim i povinnost, aby se takřka samy z výtěžku své práce živily. V roce 1927  založil dětské výrobní družstvo.  Časem vytvořil pěvecký sbor, „Bakulovy zpěváčky",  a pronikl s nimi do evropských zemí, ba i do Ameriky. K jeho nejznámějším chovancům patřil světoznámý „bezruký Frantík“. Zápas o hmotné potřeby ústavu však oslaboval Bakulův rozlet pedagogický, zvláště v poslední letech jeho profesní kariéry.

 Pražské stopy