Marina Ivanovna Cvetajevová (* 26. 9. nebo 8.10. 1892 Moskva, † 31. 8. 1941 Jelabuze v Tatarské autonomní oblasti)

Život a dílo

Narodila se v intelektuální rodině profesora  Lomonosovi univerzity v Moskvě a ředitele Rumjancevova muzea. Jako osmnáctiletá vydala sbírku básní Večernij albom (1910,Večerní album), záhy další sbírku Volšebnyj fonar (1912, Kouzelná lucerna). V roce 1912 se provdala za S. Efrona, za nímž po bolševické revoluci emigrovala v roce 1922 do Československa. Od roku 1925 žila ve Francii. Její sympatie k revolučním básníkům a veřejné uvítání Majakovského v Paříži ji však zde uvedlo do společenské izolace.V listopadu roku 1928, po setkání s Majakovským v Paříži, si do deníku napsala: „28. dubna 1922 před odjezdem z Ruska jsem časně ráno na úplně vylidněném Kuzněckém potkala Majakovského. ´Co mám od vás vyřídit Evropě, Majakovskij?´ ´Že pravda je tady´. Když jsme pak 7. listopadu 1928 pozdě večer vyšli z Café Voltaire, zeptal se: ´Co řeknete o Rusku po vystoupení Majakovského?´ Odpověděla jsem bez rozmyšlení:´Že síla je tam´ “.  Za  pobytu v Čechách vznikly její nejvýznamnější díla Poema gory (1926, Poéma hory, česky 1967) a Poema konca (1926, Poéma konce, česky 1969). Později vydala: Poema lestnicy (1928, Poéma zadního schodiště), Krysolov (1925, Krysař), Tězej  (1927,Theseus). Vřelý vztah k Československu vyjádřila cyklem veršů K Čechii (1938, Čechám). Strach z nacismu i smutek z obsazení českých zemí německou armádou básnířku nakonec vedly v roce 1939 k návratu do Sovětského svazu.

 

Od 1. srpna 1922 bydlela v Mokropsech a do Prahy dojížděla: „Do Prahy se dostanu málokdy – jednou – dvakrát za měsíc.Trpím jakýmsi orientačním idiotismem, doteď si nepamatuji jedinou ulici. Kromě toho mám panický strach z aut. Na náměstí se měním v ubohé hovádko, v ovci, která zabloudila do New Yorku“ (z dopisu A. Bachrachovi). Záhy se sblížila s Annou Teskovou (1872–1954), překladatelkou z ruštiny. Ta připravovala literárně hudební večery, na jednom vystoupila na její pozvání i M. Cvetajevová. Ze vzájemného přátelství vznikla významná korespondence, která zachovala obraz života básnířky v její pražské a později francouzské emigraci.  Ve své vzpomínce o ní napsal František Kubka: „Prahu si Marina  Cvetajevová zamilovala pro její zelená návrší  – pro „naši horu“ – jak říkala Petřínu –, pro slunce i přítmí, a hlavně pro ticho, které tu mohla zřetelně slyšet“.  Z jeho pera je i její obraz z roku 1924: „Měla oválnou tvář, olivové, neruské pleti.Velké hnědé oči, které málokdo viděl, poněvadž je schovávala pod věčně sklopená víčka. Byla krátkozraká a už jako moskevská gymnazistka prý nosila brýle. Nikdy jsem ji však s brýlemi neviděl. Měla vážná bledá ústa, a usmála-li se, byl to úsměv velmi dívčí, důvěřivý a přitom přísný. Nosila vlasy sčesané do čela a přistřižené blízko nad obočím. Skrývala své mužsky vysoké čelo. Často nervózně pohazovala hlavou a krátká hříva – jako u poníka – jí zastřela půl tváře. Nebyla to koketérie. Ani koketovat neuměla.“  Na sklonku roku 1923 a po větší část roku 1924 básnířka žila v Praze. Bohumír Lifka v drobné práci o F. X. Šaldovi se zmiňuje, že v domácnosti Šaldovy přítelkyně Anny Navrátilové (pseud. Eva Jurčinová), resp. její matky Marie, v Bubenči (v domě architekta Majera) bydlila básnířka Marina Cvetajevová. Její glosy se však vztahují k jejímu dalšímu pražskému bydlišti, ke Smíchovu, kde žila v domě čp. 1373 ve Švédské ulici: „U mne v Praze je pěkně: obrovské okno přes celé město a přes celé nebe, žebříky ulice, dálka, vlaky, oblaka. – Město je odtud jako moře...“ Mezi 1. lednem a 1. únorem 1924 zde vznikla její Poema Hory, která se váže nejúžeji k Praze a k Petřínu. Koncem roku 1924 volila pro svůj pobyt opět blízké pražské okolí: Všenory č. 23 a A. Teskovou zvala na návštěvu: „Velmi ráda Vás uvidím – bude-li pěkné počasí, projdeme se (tady je nádherné okolí), bude-li pršet nebo padat sníh, posedíme doma, popovídáme si, přečtu Vám verše... Své obydlí popsala:„Náš dům je téměř na konci vesnice, napravo od silnice, na vršku, poznáte ho podle jasně modrého plotu...“. O devět let později z Francie vzpomínala: „U nás je špinavo a chladno (z uhlí a jeho nedostatku).Ve Všenorech byla také nečistota, ale měla jsem tam velká domácká kamna, za okny les, byla tam útulnost chudoby, duše mohla unikat do skutečné přírody. Pamatuji se na každý kout, na každou procházku, na každý chodníček. Mám na Čechy dobré vzpomínky...“.   Ze dne  28. října 1925 je datován její poslední dopis z Čech. Dne 7. prosince se již ohlašuje z Paříže, kde se jí stýskalo po Praze:  „…ne z vděčnosti, nýbrž ze sympatie. Přála bych si chodit po Praze, dokud je na stromech ještě listí. Není to projev milovnice starobylostí, ne, chtěla bych do ticha.Vášnivě bych si přála mít obrázek toho pražského chlapeckého rytíře na Karlově mostě, správněji pod ním, který hlídá řeku, tak, jakou krásnou povídku by bylo možno napsat na pozadí Prahy...“. V dopise z 12. června 1939 již z vlaku na cestě do Sovětského svazu se dočteme: „A nejšťastnější doba mého života – to si zapamatujte – byly Mokropsy,Všenory a ještě – ta moje rodná Hora.“

„I Praha je, bytostně, to město, kde jenom duše váží. Miluji ji nejvíc po Moskvě, nikoli z rodného slovanství. Pro

její pokrevnost se mnou; je spletitá, a má tak mnoho duší. Z Paříže, zdá se mi, napíšu o Praze – ne abych jí vzdala dík, ale protože neodolám. Z daleka vidím všecko líp. A vy mi snad můžete předat pár skutečných záchytných bodů, aby mi všecko navždycky neuplavalo do mlh.Tak se mi s vámi chce potoulat po Praze, dokud je ještě listí! Ne, nemluví ze mne milovník pamětihodností, v těch je těsno a úzko – jenom mě přitahuje ticho. Tolik bych chtěla poznat původ – přibližné stáří a symbol – toho pražského rytíře, na, vlastně pod Karlovým mostem, chlapce, co hlídá řeku. Pro mne je symbolem věrnosti (sobě! ne ostatním!)...Ach, jaké zázraky by se daly psát na pozadí

Prahy! Bez fabule a bez těl. Román Duše... “ (Z dopisů A. Teskové).  Z Francie korespondence pokračovala: „Meuden, 28. listopadu 1927 ...Praha! Praha! Nikdy mě to netáhlo z ní a vždycky mě to do ní táhne. Chce se mi k Vám, pro mne jedinému a nejlepšímu vtělení Prahy, k Vám a k Rytíři. Neexistuje nějaké jeho větší a jasnější vyobrazení, na způsob rytiny? Pověsila bych si je nad stůl. Mám-li anděla strážného, má jeho tvář, jeho lva a jeho meč. Říkají mi (vy ne, ostatní): „Vaše Praha“, a já, lstivě a se zcela čistým srdcem odpovídám: „Ano, má.“ „….Jak já chci do Prahy! – Uskuteční se to? I když ne, řekněte: ano! V životě jsem nechtěla zpátky do žádného města, vůbec nechci do Moskvy (kamkoli do Ruska, jen do ní ne!) a do Prahy chci jako uhranutá. Chci sebe, tu nešťastně šťastnou, -sebe- Poémy konce a Hory, sebe – duši bez těla všech těch mostů a míst…“ (Přeložila Jana Štroblová).

Rozsáhlá lyrickoepická báseň Poéma konce (1926) představuje jedno z vrcholných děl ruské milostné poezie, zároveň tvoří vrchol autorčina pražského pobytu. Dílo tematicky navazuje na Poému hory (1926), líčí historii poslední schůzky a rozchodu hrdinů. Je situována do Prahy. Městská scenérie se však v díle objevuje pouze náznakově. Jsou zde obrazy ulic, kaváren, mostu, řeky, hory (Petřína) a periférie. Rozchod hrdinů je bolestně prožíván během poslední společné cesty Prahou. Společné zážitky se nyní začínají jevit jako vzdálené a cizí, a vše vrcholí v očistném pláči. Poéma konce byla poprvé publikována v Praze v ruském almanachu Kovčeg; v Rusku vyšla až v roce 1961. K tematice Čech se básnířka vrátila ještě jednou; a to v roce 1938 po Mnichovu, kdy odsoudila zbabělost Francie, v březnu 1939 vášnivými verši protestovala proti okupaci Prahy německou armádou.

L: Pravoslav Kneidl: Setkání s Prahou, Perseus 2005; Slovník světových literárních děl, Odeon 1988