Kilián Ignác Dientzenhofer (1. 9. 1689 Praha - Malá Strana, †18. 12. 1751 Praha - Malá Strana)

Dnešní Praha by možná vypadala jinak, kdyby se Kiliánův otec Kryštof se svými osmi sourozenci nevydal z rodného hnízda Guggenpichl u Rossenheimu nedaleko Mnichova do Prahy. V období stavitelského boomu po třicetileté válce vyrazili do Čech za prací. Přes Pasov a klášter Waldsassen se dostali do Chebu, premonstrátského kláštera v Teplé a posléze v roce 1677 do Prahy. Kromě Kryštofa, který se v Praze oženil, se odtud všichni vrátili zpět do Bavorska.  Krištof si vzal vdovu po Janu Jiřím Aichbauerovi a usadil se v malostranské Nostické ulici na pražské Kampě, v domě čp. 465/ III, s výhledem na Čertovku. Zde se  jim narodil i druhorozený syn,  který byl  pokřtěn v kostele sv. Mikuláše jmény Kilián Ignác.

K. I. Dientzenhofer byl jediným ze tří synů, kteří následovali profesní dráhu svého otce. Po ukončení jezuitského gymnasia byl zapsán na pražské univerzitě, kde absolvoval filosofická studia. Jako tovaryš praktikoval v ateliéru proslulého vídeňského  architekta Johana Lukase Hildebrandta. Během vandrovních let absorboval podněty evropské architektonické scény (Itálie, Německo, Francie, Belgie, Holandsko, Anglie). Po návratu v roce 1715 pracoval v huti svého otce a stále více se prosazoval jako tvůrčí architekt. Dílem spolupráce otce a syna tak bylo dokončování kláštera v Břevnově, Lorety, či realizace kostela sv. Jana Nepomuckého na pražských Hradčanech. První samostatnou stavbou Kiliána Ignáce byla v roce 1717 realizace novoměstského letohrádku Jana Václava Michny z Vacínova, známého pod jménem „Amerika“. Po smrti  svého otce v roce 1722 převzal rodinou živnost. Patřil k nejprestižnějším a nejvyhledávanějším architektům své doby a katalog jeho díla (sestavený při příležitosti jubilejní výstavy v roce 1989) čítá více než 200 položek. A jakým byl ve svém soukromí, to nám přiblížil František Martin Pelcl (1775): „ Ve společenském styku byl příjemný. Nikdy nemluvil o svém umění a znalostech před lidmi, kteří je nebyli s to posoudit. Disputoval rád o  peripatetické filozofii. Bibli rozuměl jako mnohý teolog. Své vlasti dával přednost před všemi ostatními zeměmi, které kdy viděl. Jeho vlastenectví se projevilo vynikajícím způsobem v roce 1744, když Prusové při odchodu z Prahy položili na Vyšehradě minu. Dientzenhofer o tom náhodou dostal zprávu, nikoliv bez nebezpečí života minu zneškodnil a zachránil tak své rodné město a mnoho svých spoluobčanů před zánikem.“  Dientzenhofer byl monopolním stavitelem nejbohatších klášterů v zemi: opatů břevnovsko-broumovských, malostranských jezuitů, křížovníků s červenou hvězdou, augustiniánů a dalších. Stejně tak jej zaměstnávali přední šlechtické rody jako Martinicové, Piccolominiové, Thunové a Kinští. Byl zaměstnán jako dvorní stavitel královské komory a Pražského hradu (Hofbaumeister od roku 1730) a jako vrchní pevnostní stavitel v Čechách ( od roku 1737). Příkladem jeho tvůrčí invence je kostel v Karlových Varech. Vedle církevních staveb realizoval i díla světská - s velkým úspěchem například zámek v severočeských Ploskovicích pro bavorskou velkovévodkyni  Marii Annu Karolinu.

 Život a dílo K. I. Dientzenhofera jsou spjaty s Prahou. Z rodného domu na Kampě se po svatbě v roce 1719 přestěhoval do domu U Petružilků, který stál na rohu  Karmelitské a Hellichovy ulice na místě dnešního čp. 452/III. Zde, jak připomíná deska, žil až do své smrti. Jako geniální stavitel doplnil panorama Prahy vznosnými kupolemi obou sv. Mikulášů i dalšími  architektonickými šperky typu kostela sv. Jana Nepomuckého na Skalce, průčelím Lorety, dostavbou Klementinské koleje či přestavbou gotického kostela sv. Tomáše na Malé Straně. Ojedinělými zakázkami v jeho tvorbě byly například výstavba císařského špitálu sv. Karla Boromejského na Hradčanech či nikdy nedokončený velkolepý projekt karlínské Invalidovny jako speciálního sociálního ústavu pro válečné vysloužilce. Symbolem Dientzenhoferových aktivit v Praze jsou však především dvě rozsáhlé stavby – komplex benediktinského kláštera v Břevnově a dokončení malostranského jezuitského kostela sv. Mikuláše. Další stavby souvisí úzce s Prahou 5, konkrétně se Smíchovem. Jde o jeho rodinný letohrádek zvaný dnes Portheimka, postavený v roce 1725. Vznikl na pozemcích, které získal  za své služby od jezuitského řádu. Letohrádek mu nesloužil pouze k potřebám rekreace, ale pro jeho obchodních jednání a reprezentaci: zde hostil své četné přátele. Proto nepřekvapí mimořádná zdobnost stavby, která je jakousi miniaturizací šlechtického sídla. Výjimečnou kvalitu stavby s charakteristickými mansardovými střechami a malebnými vikýři dotváří i umělecká výzdoba. Ferdinand Maxmilián Brokoff  umístil dvě busty na průčelí, malíř Václav Vavřinec Reiner vymaloval  centrální oválný sál s námětem  Bakchanálií, oslav antického boha vína. Od roku 1758 vlastnil objekt francouzský hrabě František Leopold Buquoy de Longueval (proto pojmenování Bukvojka), který zahradu vybavil skleníky. V 19. století letohrádek připadl známým smíchovským továrníkům Porgesům z Portheimu, majitelům zdejší kartounky. Ti k zámečku  přistavěli dvě postranní křídla, levé křídlo bylo ubouráno roku 1884, aby uvolnilo místo pro vznik arciděkanského kostela sv. Václava. Další pavilon nedaleko odtud postavil pro malostranské jezuity, v zahradě, rozprostírající se až k Vltavě. Stavba sloužila jako útočiště v době morových epidemií, kdy se hermeticky uzavíraly pražské brány. Jezuitský dispenzář stával v sousedství zaniklé zahrady Slavatovské, zřízené koncem 17. století na místě vinice někdejšího kartouzského kláštera, kde měl letohrádek s medvědí fontánou (postavený 1673-1689) Jan Jiří Slavata. Zahrada, dlouho nazývaná Jezuitská, byla po roce 1773 proměněna na univerzitní botanickou zahradu. V roce 1902 byla rozparcelována pro stavební účely. Půvabný barokní objekt dispenzáře byl zbořen až ve třicátých létech 20. století, při stavbě Jiráskova mostu. Před demolicí, o jejíž nevyhnutelnosti se vedly dlouhé debaty, byla pořízena jeho kompletní dokumentace. Na území Prahy 5 je i další, méně známé Dientzenhoferovo dílo,  kaple sv. Kříže v Motole- Stodůlkách. Vznikla na zakázku nejvyššího purkrabího Pražského hradu mezi léty 1743 – 1755. Při položení základního kamene osobně asistovala císařovna Marie Terezie.  Kilián Ignác navrhoval  i další stavby na území  Prahy 5, které však nedošly realizace: objekt malostranského lazaretu za Újezdskou branou či návrh na rozšíření kostela na Malostranském hřbitově.        

A právě na  Malostranském hřbitově v Košířích  spočívají i ostatky Kliána Ignáce Dientzenhofera a jeho otce. Paradoxně bez označení místa a jediné připomínky těchto mimořádných osobností. Oba byli původně pohřbeni v kostele sv. Maří Magdalény v Karmelitské ulici, v těsném sousedství  svého bydliště.  Tento klášterní chrám dominikánek, který Kryštof mimo jiné dokončoval, byl Josefem II. zrušen a proměněn na četnická kasárna ( dnes zde sídlí Muzeum české hudby). Kosterní pozůstatky byly převezeny do neoznačeného společného hrobu na Malostranském hřbitově, který vznikl v roce 1680 jako morový hřbitov malostranské obce. Architekt, který byl současníky nazýván „ peritus et famosus“ ( zkušený a slavný), tak skončil tři desetiletí po své smrti v zapomenutí. Nabízí se stručná  poznámka o těžkém údělu barokních stavitelů, kteří nebyli hýčkanými a privilegovanými umělci. Stavitel, neboli Baumeister,  spojoval ve své profesi roli řemeslníka, podnikatele, technického experta, uměleckého poradce a organizátora. V době své činnosti pro břevnovský klášter, zde působil i jako expert pro nákup starožitností a  jako poradce pro zajišťování vybraných lahůdek ke slavnostním tabulím. Součástí stavitelské živnosti bývala často i cihelna, vápenka a stavební dvůr s veškerým potřebným nářadím, protože tehdejší architekt nebyl jenom autorem projektu, ale zároveň i garantem jeho realizace. Honosné tituly vrchnostenských, klášterních či dvorních stavitelů s sebou nesly břemeno se za paušální roční poplatek starat o veškeré stavební akce, včetně výstavby hospodářských objektů a jejich běžnou údržbu. Náročnost povolání násobilo cestování v primitivních podmínkách koňských potahů a dezolátních cest. Uvědomíme-li si, že cesta do Broumova trvala dva dny a známe-li počet staveb, na které musel Kilián Ignác pravidelně dohlížet, pak dospějeme k závěru, že na cestách strávil skoro polovinu svého života. Ani finanční ohodnocení nebylo nijak mimořádné. Slavný architekt nebyl schopen zabezpečit adekvátně svoji početnou rodinu. S dvěma manželkami zplodil  18 dětí, z nichž 11 přežilo dětský věk. Čtyři ze svých synů umístil z existenčních důvodů (a někdy i přes jejich protesty) do klášterů, pro které pracoval. Dva roky po jeho smrti žádala jeho vdova Dvorský stavební úřad o poskytnutí penze a zaplacení dlužných částek.

Ve své tvorbě geniálním způsobem spojil tvůrčí invenci všestranného architekta s proměnlivým terénním reliéfem pražské kotliny. Svými četnými realizacemi vtiskl městu nový řád i nové panoramatické dominanty, které ustálily jeho zažitý obraz až do dnešní doby. Platí to zejména o proměnlivé siluetě dvojzvuku štíhlé zvonice a robustní kopule malostranského chrámu sv. Mikuláše. Jejich vrcholy ( z důvodů korekce optického vnímání je štíhlá věž zhruba o 60 cm nižší)  leží v polovině výškového rozdílu mezi nejnižším a nejvyšším bodem pražského panoramatu, tj. hladinou Vltavy a špičkou zvonice sv. Víta.  Jeho role v rozvoji Prahy je souměřitelná s architekty jako byl Giovanni Lorenzo Bernini v Římě, J. H. Mansart v Paříži či sir Christopher Wren v Londýně.  Patřil ve své době k evropské avantgardě a k osobnostem, které reflektovaly aktuální dobové trendy a usměrňovaly další architektonický vývoj. Na jeho odkaz navázal pozdní historismus v mohutné vlně pražského neobaroka a je zcela přirozené , že i počátky pražské secese, zejména v tvorbě Friedricha Ohmanna či Antonína Balšánka, byly výrazně ovlivněny jeho odkazem.

L: Milada Vilímková: Stavitelé paláců a chrámů, Praha 1986;  Kilián Ignác Dientzenhofer a umělci  jeho okruhu, katalog výstavy v Národní galerii, Praha 1989 ; Mojmír Horyna: Dientzenhoferové, Praha 1989