Leopolda Dostalová (*23. 1. 1879 Praha, †17. 6. 1972 Praha)

Byla dcerou herečky Marie Horské a sestrou herce a režiséra Karla Dostala a režiséra a spisovatele Adolfa Dostala. Od matky převzala představu o herectví jako službě vlasti a své poslání oddaně plnila celých  šedesát let. Po ochotnických začátcích se školila soukromě u Hany Kvapilové. V roce 1901 debutovala v Národním divadle jako Maryša ve stejnojmenném dramatu bratří Mrštíků. Patřila ke slavné generaci Eduarda Vojana, se kterým vytvořila celou řadu postav, a to zejména po smrti Kvapilové, kdy převzala většinu jejích rolí. Mimo tříletého působení v Městském divadle na Královských Vinohradech, působila v Národním divadle až do odchodu na odpočinek v roce 1959. Pokračovala v odkazu herečky Marie Hübnerové. Byla vynikající představitelkou dívčích a později zralých ženských postav v Shakespearových hrách (Ofélie, Julie, Viola, Porcie, Lady Macbeth). Za své dlouhé kariéry ztělesnila množství velkých tragických ženských postav. Hrála antické hrdinky (Eurípidés: Medea, Sofoklés: Elektra, Antigona), byla první českou Johankou z Arku ze Shawovy historické hry Svatá Jana. V české dramatické tvorbě vytvořila nezapomenutelné postavy v dílech bratří Mrštíků (Lízalka, Horačka), Jaroslava Hilberta (Mína Mařáková ve hře Vina), Julia Zeyera (Mahulena v Radúzovi a Mahuleně), Jaroslava Vrchlického  (Hyppodamie v Námluvách Pelopových). Úspěšně  hrála titulní postavu v Tylově dramatu Krvavé křtiny čili Drahomíra a její synové a Alžbětu ve Vrchlického Noci na Karlštejně.  V letech 1920-1924 sehrála v Městském divadle na Královských Vinohradech velké ženské postavy z her Karla Čapka, vytvořila Emilii Marty (Věc Makropulos), v roce 1938 byla první představitelkou Matky, kterou Čapek napsal právě pro ni. Dostalová ztělesňovala ženy s tragickým osudem, přitom však činorodé, znalé své ceny, které se chtějí postavit mužům po boku jako rovné s rovnými, ženy toužící zvítězit nad životními překážkami. Dostalové ženy měly v sobě cosi monumentálního. Její postavy prožívaly těžké okamžiky, bojovaly, trpěly. Všechny své role vytvářela s patosem, jemuž odpovídala výbušnost drsného hlasu a dynamická gesta. Prošla i obdobími, kdy tragický tón byl režiséry považován za přežitek (zejména v 50. letech v době nadvlády socialistického realismu). Její výjimečné herectví bylo ještě na přelomu 60. a 70. let obrovským zážitkem. Hereckou kariéru končila více jak devadesátiletá v letech 1969-1971 v pražském Divadle Za branou.  Vyzrálé herectví osvědčila i v řadě filmových rolí: Psohlavci (postava Kozinovy matky) v roce 1931; Děvčata, nedejte se! (ředitelka internátu) v roce 1937, Její pastorkyňa (kostelnička Buryjovka) v roce 1938, Bílá jachta ve Splitu (hraběnka) v roce 1939, Kouzelný dům (Hedvika) v roce 1939, Pohádka máje (teta Marta) v roce 1940.

Pražské stopy