František Xaver Dušek (*8. prosince 1731 Chotěborky (okr. Trutnov), †12. února 1799 Praha)

Český hudební skladatel, pedagog a pianista, manžel zpěvačky Josefiny Duškové, přítel Leopolda a Wolfganga Amadea Mozartových. Ačkoliv jeho dílo stylově původně vycházelo z raného vídeňského hudebního klasicismu 18. století, generaci svých žáků naznačil další směr stylového a kompozičního vývoje hudby v duchu Mozartovy tvorby. Patřil  k předním osobnostem hudební Prahy na konci 18. století a je považován za zakladatele české klavírní školy. Jeho obsáhlé symfonické a komorní dílo ho řadí mezi významné české hudební skladatele druhé poloviny 18. století.

F. X. Dušek se narodil v rodině sedláka-svobodníka, tj. majitele gruntu, který nepodléhal robotě. Hudební základy získal u místního kantora z muzikantské rodiny Ulíků. Duškův talent neunikl pozornosti hraběte Jana Karla Sporcka, majitele panství Hoříněves, který  se stal jeho mecenášem. Byl poslán na studia do jesuitského gymnázia v Hradci Králové, pro úraz (pravděpodobně nešťastný pád ze schodů) však studium nedokončil a hrabě Sporck mu umožnil studium v Praze, kde byl žákem skladatele Františka Václava Habermanna. Z Prahy, snad opět se Sporckovou podporou, odjel do Vídně, kde studoval u Georga Christopha Wagenseila. Z Vídně se Dušek vracel do Prahy před rokem 1770, kdy jeho osobu a jeho zdejší bydliště „U černého slunce“ (v Celetné ulici č. 9/556) zaznamenává Popis obyvatelstva Prahy: „Fr. Dušek, muzicus z Hradce Králové – hrbatý, není vojenské služby schopen“. Vzhledem k tomu, že Duškovy skladby jsou většinou dodnes dochovány v Pachtově sbírce hudebnin, zřejmě po návratu z Vídně vstoupil do služeb hraběcí rodiny Pachtů z Rájova. Významným okamžikem Duškova života byl jeho sňatek s dcerou majitele malostranské lékárny Antonína Adama Hambachera, Josefinou, kterou vyučoval zpěvu a hře na klavír. Sňatek vzbuzuje pozornost zejména tím, že si Dušek jako pětačtyřicetiletý starý mládenec vzal teprve dvaadvacetiletou půvabnou dívku. Skutečnost je však asi možné vysvětlit jako důsledek řadu let trvajícího přátelství a styků s Hambacherovou rodinou. Společná návštěva Josefiných příbuzných v Salcburku asi rok po svatbě, mu pak umožnila seznámit se s rodinou houslisty salcburské hraběcí arcibiskupské dvorní kapely, Leopolda Mozarta, s nímž a jeho synem Wolfgangem Amadeem pak zůstal v trvalém přátelském a korespondenčním kontaktu. Jako nezávislý umělec pořádal se svou manželkou ve svém malostranském bytě a především zřejmě na Bertramce, pravidelné hudební akademie. Umělecké úspěchy Josefiny mu také nabízely možnost doprovázet ji při jejích vystoupeních mimo Prahu, například u saského kurfiřtského dvora v Drážďanech, ve Vídni i v dalších místech. F. X. Dušek byl velmi plodným skladatelem. Jeho dílo obsahuje téměř 200 dochovaných skladeb, z nich 31 děl pro klavír, 5 klavírních koncertů, 89 komorních skladeb s různým obsazením, 37 symfonií, dále serenády, ouvertury, menuety a pochod pro dechový orchestr, dětské písně, 4 mše, rekviem, a  7 menších chrámových skladeb. Je také autorem školy pro violoncello. Mezi Duškovy významné žáky patřili například Leopold Koželuh, Jan August Vitásek, Vincenc Mašek aj. V ročence Jahrbuch der Tonkünstler von Wien und Prag z roku 1796 je Dušek již výslovně označen „velkým virtuosem na fortepiano“. K jeho klidnému a spokojenému životu jistě nepřispěla postupně se zhoršující choroba, která podle matričního zápisu vedla k jeho smrti, způsobené plicní vodnatelností, s nemocí spojené výlohy a současný pokles finančních prostředků. Zemřel v poměrně vysokém věku 68 let a jeho smrt byla pietně připomenuta uznalými nekrology v tehdejších novinách.

 

Po návratu z Vídně byla Praha pro F. X. Duška jediným a stálým uměleckým a pedagogickým působištěm. Zdrojem jeho příjmů byly především honoráře za vyučování hře na klavír v předních pražských aristokratických a měšťanských rodinách. Výsledky svého pedagogického umění pak bezpochyby prezentoval jako důležitou náplň uměleckých salonů, které pravidelně se svou manželkou Josefou pořádal zejména v létě a na podzim, zdá se pravidelně, každý týden, na Smíchově v usedlosti Bertramka. Vždyť jejich hosty, jak uvádí autor Duškovy monografie, V. J. Sýkora, byli kromě hudebníků Nosticova Stavovského divadla a ředitelů kůrů významných pražských chrámů, údajně i klementinský bibliotekář Rafael Ungar, Václav Thám, Jan Theobald Held, Josef Jungmann, právníci otec a syn Kaňkové a další. Duškova symfonická a instrumentální díla je možné najít v nejedné archivní notové sbírce. Z nejdůležitějších pražských je to však sbírka, která vznikla z  působení hudebníků ve službách české šlechtické rodiny Pachtů z Rájova. Dušek je pochován na Smíchově na Malostranském hřbitově spolu se svou manželkou Josefou.

 

 

V jednom z dochovaných dopisů známému  mecenáši umění a vědy, hraběti Františku Sternbergovi-Manderscheidovi, Dušek například doporučuje zhlédnutí kreseb německého malíře Johanna Heinricha Ramberga, který asi v roce 1788 projížděl Prahou do Itálie. Například otec Jána Nepomuka Hummela, o pražské návštěvě se synem, který zde vystupoval jako zázračné dítě, poznamenává ve svém deníku: „Několik dní jsme musili bydlet u pan Duška. Měli jsme tu všechno potřebné a užili tu velmi mnoho dobrého.“ Nejvýznamnějším dokladem toho jsou zejména Mozartovy pobyty na Bertramce, které například Neue Prager Zeitung z roku 1799 komentuje slovy: „Velký Mozart ho ctil a přicházel k němu jako do otcovského domu.“  I jeho otec, Leopold Mozart, charakterizuje Duška v dopise dceři ze dne 26. ledna 1787 slovy „Dobrý muž!“ Své osobní přátelství a přízeň projevoval také vůči pražským hudebníkům a jejich rodinám, zejména tím, že - jak zaznamenávají pražské matriky -, býval i vícenásobným kmotrem při křtu jejich dětí. U Duška však nemůžeme přehlédnout ani to, že se zjevně, což bylo v jeho době dosti vzácné, přiznává ke svému českému původu. V dopise z 1. října 1789 píše zmíněnému říšskému hraběti Sternbergovi-Manderscheinovi: „Mějte strpení s mým stylem! Vždyť víte ostatně, jaké jsem národnosti, a že nikterak nemohu zapřít svou mateřskou řeč, která se projevuje i v mé hře.“

 

Prager Kinderzeitung z 25. 2. 1789 ve zprávě o vystoupení devítiletého pianisty Jána Nepomuka Hummela se zmiňuje i o Duškově zásluze na jeho úspěchu: „Jak velká je asi zásluha pana Duška jako podporovatele úspěchu jiných, prokázal také tentokrát. Jeho úsilí děkuje pan Hummel za velký počet posluchačů a nadto u něho požívá bytu a stolu.“ Také Schillingova Encyclopädie zdůrazňuje Duškovu mimořádnou pohostinnost: „Duška těšilo když u sebe mohl vídat všechny cizí umělce,  kteří mohli být ujištěni, že se jim dostane  jeho nejliberálnějšího přijetí. Také Mozart, který měl Duška dětinsky rád, pokud prodléval v Praze, býval jeho společníkem jak v domě, tak i u stolu.“ Také Mozartův syn Carl, kterého po smrti otce Konstance Mozartová ponechala v letech 1792-97 v péči prof. Františka Němečka, ve svém dopise ze dne 4. března 1856 pozdějšímu majiteli Bertramky Adolfu Popelkovi vzpomíná: „U výše zmíněného pana Duška, který bydlel právě jako my naproti mikulášskému kostelu v Lichtensteinském paláci, dostával jsem stravu a lekce v klavíru“.

 

L: Gottfried Johann Dlabač [Dlabacz]: Allgemeines historisches Künstlerlexikon, Praha 1815; Dr. Gustav Schilling: Encyclopädie der gesamten musikalischen Wissenschaften, oder Universal-Lexikon der Tonkunst, II. Bd., F. H. Köhler Leipzig 1835; Jan Bušek, F. X. Dušek: Hudební výchova IX, str. 100 an.; Dr. Alois Hnilička: Profily české hudby, Fr. Borový, Praha 1924; Otakar Kamper: Hudební Praha v XVIII. věku, Melantrich Praha, 1936; Jan Němeček: Nástin České hudby XVIII. století, KLHU Praha 1955; Slavná minulost české hudby. Panton, Praha 1959; Zdeňka Böhmová-Zahradníčková: Slavní čeští klavíristé a klavírní pedagogové z 18. a 19. století. Supraphon, Praha 1986; Jiří Borkovec: Musicalia v pražském periodickém tisku 18. století. Slovanská knihovna ČSR, Praha 1989