Alois Elhenický *7. 6. 1844 Lhenice u Netolic, † 23. 10. 1915 Praha - Smíchov

Život a dílo

Pocházel z malého jihočeského městečka Lhenice u Netolic. Navštěvoval reálku, pak studoval na pražské technice inženýrské stavitelství, které absolvoval roku 1869. Vstoupil do podnikatelské firmy E. Muzika a spol., která se zabývala výstavbou železničních drah, kde zůstal do roku 1879. Podrobil se stavitelské zkoušce a roku 1879 získal koncesi stavitele a civilního geometra na Smíchově, kde byl od roku 1887 členem obecního zastupitelstva a v letech 1888-1906 starostou. Stoupenec staročeské strany, kterou v letech 1883-1886 zastupoval jako poslanec v českém zemském sněmu. V roce 1907 byl jmenován stavebním radou, dne 23. května 1888 vstoupil mezi členy Spolku inženýrů a architektů (SIA), byl zakládajícím členem České matice technické. V roce 1898 získal na výstavě architektury a inženýrství stříbrnou medaili hl. města Prahy. V  roce 1901 si vybudoval vlastní továrnu na hliněné a cihelné  zboží v Ornicích u Mostu, a vyráběl glasované střešní tašky.Většinu svých stavebních projektů realizoval v tehdy módních historizujících slozích, především ve stylu novorenesance, která mu umožňovala co nejracionálnější využití zastavěného prostoru.

 

Pražské stopy

V roce 1879 se usadil na Smíchově, bydlel na Smíchově v čp. 208, kde si zřídil stavitelskou firmu a vyvíjel rozsáhlou veřejnou činnost. Jeho nejvýznamnější veřejnou stavbou byly ústřední jatky v Praze - Holešovicích (1893), pod technickým vedením Josefa Srdínka, vrchního městského inženýra; jatky  byly otevřeny roku 1895. Asi do roku 1894 Alois Elhenický uskutečnil plány Achilla Wolfa z roku 1890 na stavbu Hypoteční banky na Senovážném náměstí v Praze 1. V roce  1902 se účastnil dostavby Pražského soukromého ústavu pro hluchoněmé v Holečkově ulici čp. 104. Základní kámen byl položen v roce 1901za přítomnosti císaře Františka Josefa I; v roce 1908 se podílel na přístavbě jižního a severního křídla kláštera beuronských benediktinek u sv. Gabriela. Dále na Smíchově  v roce 1904 realizoval neobarokní kanceláře pro Schwarzenberský sklad dřeva v Nádražní ulici  čp. 1122/ 28, který navazoval na vorový přístav. Projektoval budovu ústavu slepců na Horní Palatě v Košířích, zřízeného Českou spořitelnou pod názvem „Francisco-Josephinum“; stavbu provedl v letech 1891-1893 Leonard Řepka, neboť Elhenický ji sám nemohl realizovat, musel se po zvolení starostou Smíchova v místě svého působení vzdát stavitelské koncese. František Endler o slepeckém ústavu napsal:  „Na návrší Švédské ulice, která se táhne od Smíchova k památné Bílé Hoře, se uprostřed dobře udržovaného parku zvedá budova velkého humanitárního zařízení, slepeckého pečovatelského ústavu Francisco-Josephinum.Vlevo a vpravo ze zahrad a polí shlížejí do údolí malé usedlosti Hybšmanka, Fialka, Pernikářka, Plátenice a Hřebenka, zatímco přívětivá Palata se svými věžičkami přečnívá novou budovu vzniklou na jejím území a tvoří jakýsi její štít. Na proti ní, od jihu jako by kynula z dálky věž kostela na Malvazinkách, v jejímž stínu nacházejí chovanci ústavu místo svého posledního odpočinku. Vpravo od ní spatří oči hospodářskou budovu Šalamounky, pod úpatím skal Na Vidouli malebnou Šmukýřku a v bezprostřední blízkosti trochu více dopředu táhlý hřbet kopce s ovocnými sady a květinovými zahradami, za nimiž se rozprostírá osada Košíře. Na severu se na obzoru tyčí vápencové skály a staré hradební příkopy Strahovského pískovcového kopce. “ (F. Endler). Budova sloužila osmdesáti šesti chovancům a byla obklopena rozsáhlou zahradou. První obyvatelé se  sem nastěhovali roku 1893, celé zařízení bylo zprovozněno v roce 1903. Česká spořitelna tak  naplnila  myšlenku Klárova slepeckého ústavu: zřídit důstojný domov pro staré a práce neschopné slepé lidi. V roce 1895 Palatu navštívili velkovévodové Karl Ludwig a Ferdinand Karel, dne 16. června 1901 sem zavítal sám císař František Josef I.  Po vzniku samostatného československého státu došlo ke změně názvu instituce a od roku 1920 se zařízení jmenovalo Ústav pro zaopatřování slepců na Smíchově.V současnosti je zde umístěn Ústav pro mládež s vadami zraku. Do funkčního období starosty Elhenického spadalo vybudování přístavu na Císařském ostrově, který postavila v letech 1899-1903 firma Lanna, a především nového kulturního a společenského centra Smíchova: Národního  domu s přilehlou tržnicí. Secesní komplex vyrostl na pozemcích bývalé univerzitní botanické zahrady. Obě budovy v letech 1906 - 1908  realizoval architekt Alois Čenský. V roce 1901 A. Elhenický přispěl k rozdělení III. měšťanské školy chlapecké, na školy dvě.  Původní obecná škola pro chlapce byla umístěna na Plzeňské třídě v č. p. 243. S přibývajícím obyvatelstvem na Smíchově se neustále rozšiřovala, a to až do konce školního roku 1892/93, kdy se od Měšťanské školy oddělila III. škola obecná chlapecká. Brzy na to bylo započato se stavebními pracemi na nové školní budově v tehdejší Resslově ulici (dnešní ulice Grafická).

 

Zajímavosti

V době starostování Aloise Elhenického náležely do samostatné působnosti obce následující správní záležitosti:

1.      spravovati jmění obecní a záležitosti vztahující se ke svazku obecnímu;

2.      přihlížeti k bezpečnosti osoby a jmění;

3.      péči míti o zachování obecních silnic, cest, ulic, též o bezpečné a snadné jezdění po silnicích i konati policii polní;

4.      přihlížeti k věcem potravním, k prodeji na trhu, pak k míře a váze;

5.      vykonávati policii v příčině zdraví;

6.      konati policii, týkající se čeledi a dělníků;

7.      konati policii mravnosti;

8.      pečovati o chudé a dobročinné ústavy obecní;

9.      konati policii v příčině staveb a ohně;

10.  míti účastenství ve správě škol;

11.  činiti narovnání mezi stranami spor vedoucími skrze důvěrníky z obce volené;

 (Josef Böhm)

 

Reflexe

„Když obcím dostalo se samosprávy, byla dne 10. října roku 1848 na Smíchově vykonána první volba výboru obecního. A bývalý rychtář Josef Ulman zvolen za purkmistra. Když roku 1849 nabyl platnosti zákon obecní, provedeny nové volby, a purkmistrem zvolen byl stavitel Josef Barth, který stál v čele města až do roku 1861. Roku 1862 nastoupil na jeho místo továrník František Ringhoffer, roku 1865 MUDr. František King, roku 1867 Petr Fišer, obchodník s dřívím a majitel domu, který setrval v tomto úřadě až do roku 1874, kdy zvolen za purkmistra Karel Sommer, kupec, nynější císařský rada. Když purkmistr Sommer roku 1887 se poděkoval, zvolil výbor za purkmistra JUDr. Antonína Štěpničku, zemského advokáta, který však po desíti měsících roku 1888 zřekl se této hodnosti, a na jeho místo nastoupil stavitel Alois Elhenický, který setrval v této hodnosti až do dneška. Za jeho úřadování vykonán byl velký kus práce ve prospěch města. Zvláště jeho snaze přičísti dlužno, že v bazilice sv. Václava provedeny nákladné a umělecké malby; a on to byl, který všemožně se přičiňoval, aby postaven byl pěkný románský chrám na Malvazinkách, za něho zřízena byla kaple pro české gymnázium, pro obecné školy v Mlýnské ulici, vystavěny budovy školní, zřízena infekční nemocnice, provedeno elektrické osvětlení města, učiněny kroky k imposantnímu osvětlení basiliky sv. Václava, upraveny ulice a rozšířen hřbitov. Za tyto zásluhy vyznamenán byl roku 1893 rytířským řádem císaře Františka Josefa. Svého času zastupoval též město na zemském sněmu, ale později pro neutěšené poměry vzdal se této hodnosti. Na sněmě zemském zastupuje nyní město JUDr. Alois Koldínský a na říšské radě Dr. Josef Kaizel, nynější ministr financí.“ (Jan Pauly)

L: ThC. Jan Pauly: Památník města Smíchova, Praha 1898; Josef Böhm: Monografie Města Smíchova s dvěma polohopisnými plány, V. Neubert na Smíchově 1882; Prof.dr.Franz Endler: Palata před sto lety. Slepecký pečovatelský ústav Francisco-Josephinum na Smíchově, 1893 – 1903, jubilejní spis; P. Vlček (editor): Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, Academia 2004