Pocházel ze slezské Hrabyně, kde byl jeho otec řezníkem. Po maturitě na gymnáziu v Opavě vystudoval práva na české univerzitě v Praze; specializoval se na národohospodářskou problematiku (žák Albína Bráfa). Za svých vysokoškolských studií se sám živil kondicemi, přičemž vyučoval i ve šlechtických rodinách. V letech 1904–08 pracoval jako úředník Zemského statistického úřadu v Praze, 1908–11 působil v ministerstvu obchodu ve Vídni. Roku 1910 se habilitoval na české technice v Brně, o rok později zde byl jmenován mimořádným a roku 1917 řádným profesorem národního hospodářství. Proslul jako vynikající pedagog, řečník a diskutér; vedle vědecké a učitelské práce byl činný i publicisticky, především jako stálý spolupracovník Lidových novin, a politicky. Před první světovou válkou se angažoval v moravské lidovo-pokrokové straně a v letech 1913–18 byl za ni poslancem moravského zemského sněmu. Na jaře 1918 se podílel na splynutí této strany s Českou státoprávní demokracií (posléze Československou národní demokracií), kterou pak roku 1918 zastupoval v Národním výboru československém, v letech 1918–20 v Revolučním národním shromáždění a 1920–25 v první volené poslanecké sněmovně Národního shromáždění ČSR; v roce 1925 však z Československé národní demokracie vystoupil v důsledku neshod s jejím vedením a poté již zůstal bez stranické příslušnosti. Po vzniku ČSR se zasloužil o založení Masarykovy univerzity v Brně (15. 11. 1918; předložil spolu s Aloisem Jiráskem v Revolučním národním shromáždění návrh zákona o zřízení druhé české univerzity), stal se profesorem její právnické fakulty a v letech 1919–20 byl jejím prvním rektorem.V letech 1920–1921, 1925–1928 a 1929–1931 zastával funkci ministra financí, od roku 1934 do února 1939 guvernéra Národní banky v Praze. Jako odpůrce Rašínovy politiky měnové deflace a stoupenec politiky měnové stabilizace prosadil v roce 1927 rozpočtovou a daňovou reformu a roku 1934 devalvaci československé koruny. Na jaře 1939 se stal profesorem právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde přednášel do uzavření českých vysokých škol 17. 11. 1939 a znovu po osvobození v letech 1945–1948. Od prosince 1947 do konce února 1948 byl rektorem Univerzity Karlovy; po únorovém převratu 1948 rezignoval 26. 2. 1948 pod nátlakem na tuto funkci. Vzápětí byla násilně ukončena jeho pedagogická, vědecká a publikační činnost a jeho díla vyřazena z veřejných knihoven. V srpnu 1952 byl vypovězen z Prahy a v květnu 1953 mu byl odňat důchod; uchýlil se do rodné Hrabyně, kde vzdor persekuci i stále horšímu zdravotnímu stavu pokračoval až do své smrti ve vědecké práci.

Engliš je považován za tvůrce samostatné české národohospodářské nauky, významné jsou však i jeho práce filozofické. Na počátku své vědecké činnosti se věnoval statistice a sociálně politické problematice (Sociální politika, 1916; Teorie statistiky spotřebního hospodářství, 1917).  Pedagogická činnost ho přivedla ke snaze teoreticky uchopit národohospodářské problémy a vytvořit jednotnou ekonomicko-vědní noetiku. Své koncepce rozvinul v četných vědeckých spisech, z nichž nejvýznamnější jsou Peníze (1918), Národní hospodářství (1924; další vydání 1928, 1940, 1946), Finanční věda (1929), Teorie státního hospodářství (1932), O řízeném hospodářství (1935), Hospodářské soustavy (1946; reedice 1990); syntézu celého jeho díla představuje dvousvazková Soustava národního hospodářství (1938). Ve svém díle Teleologie jako forma vědeckého poznání (1930) formuloval teleologickou teorii národohospodářskou, kladoucí hlavní důraz  na poznávání účelovosti v chování hospodářských subjektů. V posledním období své činnosti rozpracovával teleologickou formu poznání do logické noetiky, částečně obsažené v Malé logice (1947), komplexně pak v dosud nevydaném rukopise Velké logiky. Většina jeho děl, napsaných v době persekuce v padesátých letech, zůstala zatím v rukopise; roku 1992 byly z pozůstalosti vydány Věčné ideály lidstva, v roce 1994 vyšel výběr hlavních statí z jeho ekonomické teorie pod titulem Národní hospodářství. Vybrané kapitoly. Řada Englišových děl byla již v jeho době i v době nedávné vydána v překladu v zahraničí; například 1986 vyšel v USA anglický překlad Hospodářských soustav a 1992 anglický překlad Národního hospodářství.

 Englišova literární pozůstalost, obsahující rukopisy ekonomicko-filozofických i memoárových děl, byla kompletně uchována péčí jeho žáka Františka Vencovského a posléze uložena v Archivu Národního muzea v Praze. Roku 1990 byla v Praze založena Společnost Karla Engliše a roku 1994 v Brně při Masarykově univerzitě zřízena Cena Karla Engliše, udílená každoročně vybranému vynikajícímu ekonomovi.  V říjnu 1991 byl Karel Engliš posmrtně vyznamenán Řádem T. G. Masaryka a v listopadu 1992 mu v rodné Hrabyni odhalili pomník

 

 

 

Osudy Karla Engliše jsou spojeny se třemi místy: s Hrabyní, kde se narodil, prožil dětství a závěr života, s Brnem, kde začala a vyvrcholila jeho vědecká kariéra, a s Prahou, kde studoval na univerzitě a poté čtyři roky působil v Zemském statistickém úřadě, kam byl ve dvacátých a třicátých letech opakovaně povolán z Brna do vysokých státních funkcí. A kde posléze prožil dramatická léta německé okupace, tříleté poválečné působení na Karlově univerzitě a nástup komunistické diktatury. V době svých přechodných pražských pobytů v letech 1919–25 byl podle policejní evidence hlášen v Hybernské ulici čp. 1011/30, v letech 1934–39, jako guvernér Národní banky,bydlel ve Vlašské ulici čp. 347/19. Odtud se 13. dubna 1939  přestěhoval do vlastní vily v tehdejší Praze XVI-Smíchově, v ulici Nad Buďánkami čp. 2085/16, kde se svou rodinou obýval pětipokojový byt. Dne 28. srpna 1952 obdržel výměr Ústředního národního výboru hlavního města Prahy, jímž mu bylo přikázáno opustit svůj pražský byt a nastěhovat se do opuštěné chalupy (bez vody a elektřiny) v severočeském pohraničí poblíž Kadaně. (Podobně postiženy byly tenkrát stovky tzv. prominentů první republiky.) Toto rozhodnutí se nakonec podařilo zmírnit v tom smyslu, že se Karel Engliš mohl odstěhovat do malého domku své sestry v Hrabyni čp. 79, kde pak žil až do své smrti.

S Englišovým pražským působením je kromě jeho vily (restituované jeho potomky po roce 1989) spjat Clam-Gallasův palác v Husově ulici na Starém Městě, kde bylo v době, kdy byl ministrem, sídlo ministerstva financí, budova Národní banky v Bredovské ulici (dnešní ulici Politických vězňů), palác českého zemského sněmu (dnes sídlo Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR) na Malé Straně, kde zahájilo svou činnost Revoluční národní shromáždění, Rudolfinum jako sídlo meziválečné poslanecké sněmovny  a konečně budova právnické fakulty Univerzity Karlovy (kde v době jeho rektorství sídlil i rektorát).

 

Karel Engliš pocházel z chudých poměrů  a jeho cesta k vědecké kariéře nebyla lehká. Patřil ovšem k lidem, kteří spojují mimořádné nadání a schopnosti s houževnatostí a energií, kteří se dovedou prosadit. Tyto své vlastnosti šťastně uplatnil jak v soustavné vědecké práci, kterou si získal mezinárodní renomé, tak ve veřejné a politické činnosti. Úspěch, kterého dosáhl, nijak nezměnil jeho lidský profil: jeho přátelé i žáci ho shodně charakterizují jako skromného člověka, přívětivého hostitele, vášnivého debatéra, ale také ctitele dobrého vína, moravského zelí, klobás a zelných koláčů. Jako liberální ekonom, spjatý s hospodářským a politickým životem první republiky, a nadto muž výrazné ideové i mravní integrity se Engliš netěšil přízni komunistů. Když byl v roce 1947 navržen na funkci rektora Karlovy univerzity pro rok oslav šestistého výročí jejího založení, spustila komunistická propaganda proti němu nenávistnou kampaň. Přesto byl rektorem zvolen a jeho volba se tehdy považovala za jeden ze signálů postupného posunu společenského vědomí od poválečných radikálně levicových nálad k tradičním demokratickým hodnotám. Při své instalaci pronesl jednak rektorskou přednášku Nástin hospodářských soustav, jednak aktuálně zahrocené Poselství akademické mládeži, kde mj. řekl: „Stejně jako vzdělání – potřebujeme silných a přímých charakterů. Charakter vyjadřuje poměr člověka k pravdivosti a poctivosti, sílu proti svodům, aby jednal proti nim. ,Nebát se a nekrást´, říkal Masaryk. Kdo pro výhody nebo ze strachu před škodou opouští své přesvědčení, není charakter. Kdo se točí jako slunečnice za sluncem moci a bohatství, není charakter. Kdo nemluví pravdu anebo říká polopravdy, aby získal, není charakter. Charakter se může vytvořiti jen ve svobodě. Nevolnictví, nesvoboda národní a strach není ovzduším pro tvoření přímých páteří a charakterů. Prodělali jsme v minulosti útisk náboženský i politický po staletí. Tím více musíme pečovati o to, aby byl vytvořen a zocelen český charakter, protože ten pak je ochranou v době národního neštěstí, jehož nás Bůh uvaruj. Není vzdělání nebo chytrost všechno. Bez charakteru se nedá ani ve vědě, ani v politice nic velkého a trvalého provésti, a velcí mužové vědy i dějin byli i velkými charaktery. Cením si výše vzácného charakteru nežli chytrosti nebo vědění, které se stávají bez charakteru nebezpečným nástrojem. Uvažujte o tom.“  (Řeč, kterou pronesl J. M. rektor University Karlovy profesor doktor Karel Engliš při své instalaci dne 9. prosince 1947, Praha 1947, str. 20–21)

Nazítří po únorovém převratu si akční výbor univerzity v čele s Jiřím Pelikánem povolal rektora k pohovoru, zda a jak chce podporovat novou vládu Klementa Gottwalda. Profesor Engliš nikam nešel a na svůj úřad rezignoval.

 

 

 „Engliš  spojoval v sobě zcela výjimečným způsobem talent teoretický s praktickým…byl vždy člověk samorostlý, zcela svůj, který se nepřizpůsoboval žádné situaci a zůstával po celý svůj život stejný. Nezjistil jsem během dlouhých let svého styku s ním žádný podstatný rozdíl mezi bývalým nuzným studentem, všelijak životem se protloukajícím, a pozdějším ministrem financí a guvernérem naší Národní banky. Byl to týž venkovský synek, nabitý energií a nadšením pro práci, skromný ve vystupování, ale přitom vědomý si svých schopností, který dobře věděl, že se může na svou hlavu spolehnout v každé sebeobtížnější situaci Nedovedl lichotit a každá demagogie se mu protivila; proto nehodil se vlastně pro vulgární politickou činnost v demokracii. Logika byla jeho nejvěrnějším a někdy i jediným spojencem v pohnutých debatách a polemikách, ale byla také jeho neúprosnou vládkyní, kterou byl ochoten kdykoliv dáti se poraziti…. Byl to debatér stejně náruživý jako neúmorný, ale předmětů, o nichž byl ochoten pouštět se do debaty, bylo poměrně málo. Kdo se s ním chtěl bavit, musel se mu v tomto směru podřídit a mluvit  o tématech národohospodářských nebo politických, později i filosofických. …Engliš měl vyvinutý smysl pro rodinný život. Svůj volný čas – a to byly zpravidla jen večery – nerad trávil mimo svou domácnost. Nebyl myslím nikdy členem nějaké stálé stolní společnosti v hostinci, tak zvaného „Stammtische“, a byl by se svou letorou a svými zájmy do málokteré hodil. Kdo z jeho známých a kamarádů (kterých měl hodně, ale které  často střídal) chtěl se s ním stýkati, musel ho vyhledávati v jeho domácnosti, kde byl vždy veselým a spokojeným hostitelem. …V  mém bytě na Hřebenkách navštěvoval mne pravidelně jednou týdně přítel Karel Engliš, který bydlel nedaleko v ulici Nad Buďánkami č. 16 ve své vilce. I já jsem ho občas navštěvoval, pokud to dovoloval můj zdravotní stav. Probírali jsme jeho tehdy vznikající spis o logice, jehož rukopis mně po částech přinášel k nahlédnutí a kritice. Naše rozhovory o tomto tématě byly obyčejně tak živé a rušné, že jednou dotazovali se zedníci, kteří upravovali vedlejší byt, naší služebné, proč já přesto, že jsem přece už profesorem, ještě „beru hodiny“. Z toho lze usouditi, kdo z obou debatérů v našich rozhovorech zpravidla vévodil. Při jedné takové vědecké schůzce s kolegou Englišem překvapilo mne z čista jasna gestapo, vyzbrojené psacím strojem, a podrobilo mne dlouho trvajícímu výslechu o všem možném i nemožném. Kolega Engliš byl nucen opustit pokoj a čekal pak, jak jsem se dozvěděl, dlouho, ale marně, před naší vilou na odchod těchto pánů…“  (František Setr: viz Weyer - Paměti)

 

L: František Weyr: Paměti 1–3, Brno 1999–2002; Řeč, kterou pronesl J. M. rektor University Karlovy profesor doktor Karel Engliš při své instalaci dne 9. prosince 1947, Praha 1947; František Vencovský: Karel Engliš, Brno1994