Vojtěch Alberto Frič (٭ 8. 9. 1882 Praha, † 4. 12. 1944 Praha)

Život a dílo

Narodil se v zámožné pražské právnické rodině, otec byl náměstkem pražského primátora, matka pocházela z Roudnice nad Labem. Za strýce měl významné osobnosti: známého revolucionáře z roku 1848 J. V. Friče (1829 - 1890), politika, spisovatele, básníka a žurnalistu, který byl za účast na barikádách vězněn a poté žil v emigraci. Dále zoologa a ředitele Národního muzea Antonína Friče a majitele velkého pražského obchodu s přírodninami Václava Friče. Jeho příbuzní, Jan a Josef Fričovi, založili Ondřejovskou hvězdárnu. Rodina obhajovala Rukopisy. Josef František Frič (otec revolucionáře  J. V. Friče, 1804-1876), právník, vedl spor Václava Hanky v procesu s Davidem Kuhem. V. A. Friče od dětství lákaly přírodní vědy. Byl okouzlen kaktusy a toto zaujetí se stalo určujícím faktorem  jeho života. Jeho učitelem se stal František Seitz, jenž vlastnil jednu z nejvýznamnějších sbírek kaktusů v Evropě. Frič se ucházel o účast v expedici do Jižní Ameriky, ale rodiče (rozčarovaní z jeho odmítání právnické kariéry) mu nechtěli dát svolení. Vzbouřil se a jako devatenáctiletý odjel v roce 1901 do Jižní Ameriky, s malými přestávkami tady žil až do roku 1912. Pohyboval se především v oblasti Grand Chaco, plavil se po řece Pilcomayo, zúčastňoval se loveckých i válečných výprav. Dostal se do indiánských osad a pobýval s Indiány jako jeden z nich. Žil u obávaných kmenů Bororo, Sanapa, Anagaité, Čamakoko, Pilagá a dalších. Navštívil Patagonii a kmeny Puelčé, Pikunčé a jiné. Nafotografoval tisíce unikátních snímků Indiánů, jejich zvyků, sestavoval slovníky domorodých jazyků. Prováděl archeologické vykopávky, do Evropy dovezl obrovské množství unikátních předmětů, které jsou dnes uloženy ve světových muzeích. V letech 1908 a 1912 se zúčastnil amerikanistických kongresů ve Vídni a v Londýně. V roce 1913 vystavil ve své nově zbudované vile Božínce v Praze-Košířích rozsáhlou sbírku etnografik. Své sbírky, určené původně pro Náprstkovo muzeum v Praze, postoupil muzeím v Berlíně, Vídni, Petrohradě, New Yorku apod. První světová válka znamenala pro Friče nedobrovolný pobyt v Evropě. Rakousko-uherská armáda nezapomněla na svého odvedence, ale nakonec se mu podařilo vojenské služby zprostit. Po válce se oženil s Dragou Janáčkovou a v roce 1922 se jim narodil syn Ivan. Po osvobození (1918) krátce působil v diplomatických službách Československé republiky. Vedl kulturní misi v Uruguay a Argentině, navrátil se roku 1920 pro neshody s ministrem zahraničních věcí Edvardem Benešem. V roku 1923 opět odejel do Ameriky, ale tentokrát výhradně za kaktusy. Procestoval USA, delší dobu bydlel v Texasu u E. Klabocha (synovce Benedikta Roezla), s nímž konal rozsáhlé expedice. Poté navštívil Mexiko. Do Evropy odeslal obrovské množství rostlin. Popsal desítky nových druhů kaktusů a způsobil pravou kaktusářskou horečku, která trvala až do druhé světové války. Frič přispěl k rozvoji kaktusářství nejen pěstováním rostlin, ale i širokou publicitou v odborném a populárním tisku. Roku 1935 navrhl revizi doposud používané systematiky kaktusů na základě vlastního unikátního herbáře. Odmítal mezinárodně závazná pravidla, a tak byla z jeho objevů uznána jen nepatrná část. Zejména během 2. světové války se zabýval praktickými genetickými výzkumy exotických i užitkových rostlin. Objevil způsob, jak pěstovat sóju ve středoevropských podmínkách. Dělal i farmakologické pokusy se zvířaty, avšak jednal s nimi citlivě, jako s  myslícími tvory. Zkoušky prováděl i na sobě.V roce 1940, kdy neobdržel příděl uhlí, prožil jednu z nejhorších katastrof: ve sklenících mu zmrzlo 30 000 kaktusů a několika set tisíc semenáčků. V Jandově nakladatelství Sfinx na Smíchově vydal knihu O kaktusech a jejich narkotických účincích (1924). V roce 1926 navštívil Brazílii, Bolívii, Uruguay, Paraguay, Argentinu. Jeho návrat v r. 1929 byl velkou senzací. Poté již zůstal v Praze a věnoval se pěstování kaktusů, botanickým experimentům a  hodně publikoval. Z  Fričových populárních cestopisných knih, které nazýval „londonovky“, určených především mládeži, a z nichž mnohé ilustroval Zdeněk Burian, vynikly Zákon pralesa ( 1921), Mezi indiány (1918), Strýček Indián (1935), Dlouhý lovec ( 1935), Hadí ostrov (1947), Čerwuiš aneb Indiánský lovec objevuje Evropu (1993).  Velmi rezolutně odmítl okupaci  Československa v roce 1939. Jeho stanovisko k expanzivní politice Německa bylo jednoznačné, stavěl se proti nacismu: „Již před válkou byl u nás roku1935 zavražděn německý emigrant Formis, bojující proti nacistům. Frič na to reagoval tím, že zveřejnil pojmenování jedné své rostliny jako Rebucia Adolf Hitler. Když se na Božínce zastavil Formisův vrah spolu s německým velvyslancem a chtěli rostlinu vidět, Frič prohlásil: ‚Tak pánové by se rádi podívali na Rebucii Adolf Hitler? Tak to je pěknej šour pánové. Podívejte se, tady ho mám, nekvete to, jen to krní. To není nijak zajímavá rostlina, asi mně co nejdřív chcípne‘." ( K. Crkal).  Ke konci života začal na četné žádosti svých přátel literárně zpracovávat paměti. Zemřel na následky tetanu. Věděl, že jej Indiáni léčí pomocí kurare. Lékaři mu však jed nedovolili použít. Jeho hrob se nachází na lesním hřbitově u krematoria v Motole.

Košíře dlouho připomínaly venkovskou obec. Od 19. září 1896 se staly  samostatným městem, v roce 1922 byly včleněny do velké Prahy jako Praha XVII. Tehdy vznikl zárodek košířského náměstí, na kterém  vyrostl podle návrhu architekta Jana Čermáka kostel sv. Jana Nepomuckého (1938). V současnosti náležejí Košíře k Městské části Praha 5. I když oproti nedalekému Smíchovu nemají žádné  významné historické památky, mohou se pochlubit mimořádnými přírodními hodnotami. Není proto divu, že se zde nalézá bohatá zástavba, jejichž majitelé se stali vášnivými zahrádkáři. K nejslavnějším košířským „zahrádkářům“ náležel cestovatel A. V. Frič. V rozsáhlých sklenících a na zahradě své vily se věnoval pěstování a rozmnožování tropických rostlin. Původní usedlost Božínka (č.p.766) v dnešní Jinonické ulici vznikla na pozemcích někdejšího vinohradu. Roku 1666 se jejím majitelem stal Dominik di Bossi z italské stavitelské rodiny. Počeštěné zkomolení jeho jména dalo vzniknout dnešnímu názvu. Skutečný věhlas Božínce přinesl až A. V. Frič (1882-1944). Podle vlastních plánů si zde nechal roku 1911 postavit vilu, která se stala centrem společenského života, botanickou zahradou i etnografickým muzeem. S konečnou podobou budovy ale prý moc spokojený nebyl a se stavitelem se dlouho soudil. V roce 1913 vystavil v Božínce rozsáhlou sbírku etnografik kmenů Čamakoko, Angaité, Pilagá, Toba a Kaďuveo.
Ve Fričově pracovně na Božínce visel veliký portrét mladičké indiánské dívky Loray, který namaloval podle fotografií Fričův přítel Fridrich. Častým hostem  zde byl malíř Zdeněk Burian, který ilustroval Fričovy knihy Strýček indián (1935), Dlouhý lovec (1941) a Hadí ostrov (1947). Vášnivě se dohadovali o všech detailech pro kresby a předávali si své zkušenosti. Pracovní vztah přerostl ve velké přátelství a Frič prý dokonce nabídl Burianovi, aby s ním absolvoval další plánovanou výpravu. V tom jim však zabránila válka. Burian je také autorem dvou portrétů Friče. Maloval je možná až po jeho smrti na základě starších skic. V roce 2005 byla Božínka bez jakéhokoliv zájmu veřejnosti srovnána se zemí. Společnost Satra Picek Architects spol. s r.o. vyprojektovala na uvolněném pozemku Rezidenci Božínka - dvě terasovitě uspořádané vily s zasazené do příkré jižní stráně pokryté bujnou vegetací.

O Fričově velmi odvážné, nepoddajné a bouřlivé povaze kolují nesčetné až neuvěřitelné, ale skutečné historky. Zastával se vždy lidí, kterým bylo ublíženo. Proto měl i mnoho nepřátel. Je   však třeba přiznat, že mnohá nepřátelství si zavinil sám svou svéráznou povahou. Donedávna se nevědělo, že v roce 1904 se za dramatických okolností katastrofické povodně na horním toku řeky Paraguaye sblížil během boje o holý život s indiány kmene Chamacoco-Yshir a dívka jménem Lora-y (Černá kachna) se stala jeho ženou. V následujících letech zavítal opakovaně do Paraguay a pravděpodobně se shledal se svou dcerou Hermínou. Před odjezdem do Evropy ustanovil pro dítě opatrovníka, svého přítele náčelníka Magpiotu. Pro nedostupnost oblasti a zdravotní problémy se Frič po roce 1913 už do oblasti Alto Paraguay nedostal. O existenci Hermíny Ferreira Fric se Fričovi čeští příbuzní dozvěděli až téměř po sto letech. Na rodinu, která používá jméno Fric (čte se frik), byli v roce 2000 upozorněni filmaři Alicí Růžičkovou a Martinem Čihákem, kteří se ke kmeni Chamacoco vypravili po stopách hrdiny Fričovy knihy Čerwuiš aneb z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu (Praha 2000). Název kmene vymyslel Fričův vnuk Rodolfo Fedeira smíšením starého názvu s označením Čechů "checo". Přes misionáře organizace New Tribes Mission se Yvonně a Pavlu Fričovým podařilo vstoupit do kontaktu s Rodolfem Ferreirou Fric, nejstarším žijícím synem doni Hermíny. V roce 2002 a 2005 se pak s ní osobně v Paraguayi setkali a i s její její rozvětvenou rodinou, která čítá na 160 lidí. Samotné Hermíně bylo v té době sto let a podobou připomínala svého otce.

„Šestnáctý amerikánský kongres ve Vídni se stal tribunou, z níž byl zásluhou Fričovou rozvířen pramen vášnivých sporů… Z počátku probíhaly přednášky klidně. Teprve třetí téma bylo bouřlivé. Jednalo se o moderní historii násilné kolonizace Jižní Ameriky…Frič vylíčil způsoby, jimiž se kolonisté zmocňují území, dříve obývaných indiány. Tím byla napadena celá tak zvaná evropská civilizace… Nebylo novin, které by se s požitkem nepustily do mladého cestovatele. Kromě toho již ve Vídni začaly potíže s Čerwuišem. (S indiánem, kterého si Frič přivezl sebou do Evropy, aby jej vyléčil z nemoci, která decimoval celý jeho kmen.) Indián chodil za bílým přítelem jako stín... Nepřátele tvrdili, že Frič si dělá s Čerwuišem nezřízenou reklamu a přirovnávali ho k pověstnému cirkusovému podnikateli Barnumovi… Po kongresu odjel Frič do Prahy. Nejdříve zajeli do uličky ve Smečkách, kde ve starém otlučeném domě skomírala advokátní kancelář zchudlého cestovatelova otce. Byl v té době výjimkou mezi veřejnými činiteli, že při hájení zájmů obce jako funkcionář městské správy přicházel o prostředky k životu… Čerwuiš se v Praze uzdravil. Nepomohly mu sice kliniky, ani vídeňská ani pražská, ale student, pracující na doktorské práci o parazitech lidského těla. U Čerwuše objevil nový druh škrkavky, kterou chtěl z vděčnosti pojmenovat po Fričovi…Čerwuiš si v Praze po vzoru svého bílého přítele začal pořádat sbírky. Omezil se jen na knoflíky. Sehnal si někde nůžky a v pražských elektrikách odstřihoval svým obětem nepozorovaně knoflíky, především železničářům, průvodčím a důstojníkům…Tragicky mohlo skončit jeho setkání s kominíkem. Popadl kamennou sekeru a hnal se ven na chodbu, aby se s duchem utkal…“ (V. Deyl)

L: Václav Deyl: Lovec života. Životní osudy A. V. Friče, cestovatele, národopisce, kaktusáře, spisovatele a tvůrce nových rostlin. Praha 1954; A. V. Frič: Dlouhý lovec, SNDL Praha 1955, doslov Otakar Nahodil; Karel Crkal: Lovec kaktusů, Praha