Julius Fučík (* 23. 2. 1903 Praha Smíchov, † 8. 9. 1943 věznice Berlín-Pötzensee)

Dětství prožil na Smíchově, kde jeho otec pracoval jako soustružník v Ringhofferových závodech a zároveň ochotnicky vystupoval ve Švandově smíchovském divadle. V roce 1913 se jeho rodina přestěhovala do Plzně, kde byl otec angažován v Městském divadle jako herec a zpěvák, později jako inspicient. J. Fučík v Plzni vystudoval reálku (maturoval 1921), od roku 1919 se účastnil politického a veřejného života, stal se členem kroužku sociálně demokratické levice a přispíval do plzeňské Pravdy. V roce 1921 vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ), v letech 1921-1928 byl mimořádným posluchačem pražské filozofické fakulty. Spolupracoval s  řadou časopisů (Avantgarda, 1925; Tvorba, 1927-1929); s F. X. Šaldou, Bohumilem Mathesiem aj.). Po zákazu komunistického tisku mu Šalda na podzim roku 1928 předal Tvorbu, kterou řídil do roku 1938 a vytvořil z ní levicově orientovaný kulturně politický týdeník. Po roce 1928 se stal redaktorem Rudého práva. Postavil se za gottwaldovské vedení KSČ, v době hospodářské krize se účastnil stávkových bojů. V roce 1933 se podílel na vzniku Haló-novin a stal se jejich šéfredaktorem. V roce 1934 navštívil Moskvu a různá místa v tehdejším Sovětském svazu, dvakrát byl ve Střední Asii, politicky působil v Kominterně. Od roku 1936 byl v Praze. Významný podíl na jeho levicovém smýšlení měli Jiří Wolker, F. X. Šalda a Zdeněk Nejedlý. Napsal řadu reportáží a esejí: V zemi, kde zítra již znamená včera (1932), Božena Němcová bojující (1940), esej, kterou ještě pod vlastním jménem vydal u smíchovského nakladatele Otto Girgala. Stať O Sabinově zradě, vyšla jako doslov k Sabinově knize Počátky českého divadla aj. V době protektorátu vydával ilegální levicové noviny (Rudé právo, Dělnické noviny, Tábor, Česká žena aj.). Stal se členem druhého ilegálního  ústředního vedení KSČ,  řídil publikační činnost komunistického odboje a podílel se na vzniku Národního revolučního výboru inteligence. Dne 24. dubna 1942 byl v Praze zatčen gestapem a více než rok vězněn v pankrácké věznici; poté převezen do soudní vazby v Berlíně. Na Pankráci napsal Reportáž psanou na oprátce. Motáky s jejím textem vynášel vězeňský dozorce Adolf Kolínský a český strážník Josef Hora. Francouzský filozof Jean Paul Sartre o Reportáži psané na oprátce řekl: Tato kniha není román; velmi skromně ji Fučík nazval reportáž a v jistém smyslu měl pravdu: všechno je tam pravda…Jeho kniha vypráví, jak víte, o životě bojovníka ve vězení v Čechách mezi dubnem 1942 a dubnem 1943: v roce mučení vyvrcholujícího smrtí.. Co vnuká obdiv, když čteme Reportáž psanou na oprátce, je skutečnost, že Fučík nemá nikdy strach ze sebe...Hrdinství není absolutní cíl, ani vnitřní povolání. Ale stáváme se hrdiny, vyžaduje-li toho příležitost, když se prostě naučíme plnit své povolání člověka…  (Projev k dělníkům Renaultových závodů ve Francii v květnu 1954). V srpnu 1943 byl J. Fučík odsouzen k trestu smrti a ve věznici Berlín-Plötzensee popraven.

V Duškově ulici č. 20 na Smíchově mezi Bertramkou a Plzeňskou třídou se narodil Julius Fučík. Jeho rodným domem byl třípatrový činžák, obývaný většinou dělníky ze smíchovských továren. Také Julkův otec byl soustružník v továrně Ringhofferově a matka, vyučená švadlena, byla dcerou benešovského ševce… Jeho žena Gusta Fučíková o jeho smíchovském dětství v knize Život s Juliem Fučíkem  vyprávěla: ´Běhal společně se smíchovskými dětmi po nedaleké stráni, hrával s nimi kuličky, honil káču, pral se s nimi, společně s nimi válčil proti klukům z protějšího pravého břehu Vltavy, z Podskalí…´ Dokonce ani ve škole nevynikal nad průměr. Jenom v jednom byl jiný. Po otci, horlivém herci a zpěvákovi, zdědil divadelní talent, a tatínkovi velice lichotilo, že smíchovská divadla projevila zájem o malého chlapce, který bez bázně vystupoval na jeviště a hrál v oblíbených operetách, později dokonce v hlavní roli zdramatizovaného dětského románu F. Burnettové: Malý lord. Bylo mu devět roků a už měl za sebou i pohostinské vystoupení pro krajany  v Berlíně. Divadlo a pohádkové knížky byl druhý svět jeho dětství, a tak žil jednak všední realitě, jednak ´ve světě neskutečném´, v záři světel na scéně…  (V. Kovařík). J. Fučík se navrátil do Prahy při svých univerzitních studiích, bydlel v Blanské ul. č. 9 ve Strašnicích a na Smíchov denně dojížděl do Státního úřadu statistického, kde byl zaměstnán jako mimořádný výpomocný kancelářský pomocník. V Praze vystřídal řadu bytů. Ve 40. letech bydlel se svou ženou Gustou Fučíkovou v tehdejší Letecké ul. č. 11(dnes Jugoslávských partyzánů) v Praze 6 - Dejvicích. Jednalo se o dvoupokojovou mansardu bez kuchyně, kde měl Fučík bohatou knihovnu. Sem za ním docházeli jeho spolupracovníci Eduard Urx, Jaroslav Kratochvíl aj. Gestapem byl zatčen pod jménem „prof. Horák“ v bytě Jožky Baxové v Praze 2 na Vinohradech.

 Julius Fučík: Židé v české literatuře

Jaká je účast židů v české literatuře? …tak například soudobé německé čítanky otiskují slavnou báseň Lorelei jako lidovou píseň od neznámého autora; kterýžto autor byl ještě před šesti lety znám jako slavný německý básník Heinrich Heine. Ačkoliv naší literatuře nehrozí takové problémy, přece není lehko odpovědět na otázku židů v ní…Souvisí to vůbec s duchem české literatury, která dosud neznala takové rasové otázky. Jen vzácně kdy v ní najdeš stopy antisemitismu, zato však projevy bojující přímo a výslovně proti němu: například u Tyla, u Havlíčka, u Jiráska, u Svatopluka Čech i u mnoha jiných…Českým spisovatelům nebylo ničím neobvyklým spolupracovat v českožidovských časopisech a ve starých svazcích Českožidovského kalendáře nalezneme mnoho příspěvků od Jakuba Arbesa, Ladislava Stroupežnického, F. A. Šuberta, Zikmunda Wintra, F. X. Svobody, J. S. Machara, Gabriely Preissové, Turnovského, Lešehrada, Opočenského. V literatuře, která se vyvíjela tak bezpředsudečně, nebylo ovšem dbáno arijského a nearijského původu, a proto je nám dnes tak těžko přesně určit, kdo podle rasových teorií do ní patří a kdo nikoliv…Je-li například znám židovský původ Otokara Fischera, není již tak obecně známo, že se z židovské matky narodil i velký český básník Julius Zeyer…Není třeba neznám židovský původ malíře Alfreda Justitze, ale před Babiččiným pomníkem u Starého bělidla si sotva kdo uvědomí, že jeho tvůrce, jeden z nejznamenitějších a nejpůvodnějších českých sochařů, Gutfreund, je žid; a tím i méně si to uvědomí u autora sochy svatého Václava – Myslbeka…Mezi nimi nalézáme básníka Františka Gellnera, Richarda Weinera, dramatika Františka Langra, který vedle Karla Čapka nejúspěšněji pomohl české divadelní tvorbě proniknout na světová jeviště, jednoho z nejlepších českých humoristů Karla Poláčka, z mladých  romanopisců Egona Hostovského…, nalézáme také, že i muž, který svým obrovským dílem pro českou poesii „dohnal Evropu“ -Jaroslav Vrchlický- patří do této skupiny, protože byl synem židovského otce…Myslím, že již tento osud nám vysvětluje, proč se čeští kritikové a literární historici až dosud nestarali o tak zvaný rasový původ spisovatelů, kteří českou literaturu tvořili a tvoří.

Pankrác, místo hrůzy a lidského utrpení…Už to jméno přivádělo před zatčením mnoho lidí k sebevraždám… On na cele, já za dveřmi, na svobodě… Zítra to může být opačně. Konečně náš cíl je stejný, bojujeme nerovný boj. Nemáme jednotného vedení a lidé na celách nemají zkušenosti s gestapáckými intrikami…Jednoho dne jsem měl noční službu na přízemní chodbě. Bylo to tak kolem jedné hodiny, když zavolala služba od hlavní brány, abych tam poslal chodbaře s nosítky. Za chvíli přinesli muže v plnovousu a v černém obleku, který nejevil známky života. Byl celý zkrvavený, oblek měl umazaný  a roztrhaný, byl přes něj přehozený kabát a na něm ležel velký černý klobouk… Na lístku bylo jméno Horák…Druhého dne přišli k němu na celu 267 dva komisaři gestapa. Ptal jsem se jich, co ten člověk udělal a oni: -To byl pěknej gauner, hlavní vůdce ilegální kompartaje. Teď už bude pokoj!-  Snad Fučík?...dlouho mi nedůvěřoval. Nabízel jsem mu papír a tužku dávno. On mě nejdříve musel pořádně prozkoumat. Jednou mi řekl: -Kolínský, budeme psát. Záleží jen na vás, aby to nikdo nedostal do ruky. Vy víte, že mně se už víc nemůže stát, že mám provaz jistý… (V.Andrijanov, Z.Hrabica).

L: V. Kovařík: Literární toulky Prahou,  Albatros 1980; Viktor Andrijanov, Zdenek Hrabica: Lidé z reportáže. Praha 1981. Ze vzpomínek Adolfa Kolínského; Julius Fučík: Židé v české literatuře. Pod pseudonymem Karel Strnad, Nová svoboda, 16. 2. 1939