Karel Hašler (* 31. 10. 1879 Praha Zlíchov, † 22. 12. 1941 Mauthausen, Rakousko)

 

Narodil se v činžovním domě  čp. 242/33 v ulici Na Zlíchově v Hlubočepích. Rodiče pracovali v nedaleké sklárně Josefa Inwalda, která patřila k největším sklářským podnikům v Čechách. Při sklárně na Zlíchově tehdy byl vedle brusíren, malíren a ryteckých dílen i provoz na leptání skla. Dnes jsou všechny budovy v důsledku výstavby tunelu Mrázovka a jeho napojení na Barrandovský most již zcela zničeny. Měl se stát rukavičkářem, ale před vyučením se rozhodl pro jinou dráhu. Lákalo ho divadlo a kabaret. Nejprve ochotničil po pražských hostincích, poté působil u smíchovské Švandovy společnosti, prošel řadou dalších venkovských štací, krátce hostoval v Brně a ve Slovinském zemském divadle v Lublani. Rozhodujícím pro jeho budoucnost bylo setkání s hudebním skladatelem Rudolfem Frimlem (1879-1972), který od  roku 1906 žil v USA.  Nejen že se zahleděl do jeho sestry Zdeny, kterou si vzal, ale Friml v něm vyvolal touhu komponovat písničky. V roce 1903 mu Jaroslav Kvapil nabídl angažmá v Národním divadle (Romeo, Chlestakov, Vocílka aj.), kde působil až do roku 1915, kdy dostal výpověď pro zmeškané představení. Zároveň působil  jako ředitel kabaretu Lucerna, posléze hrál a zpíval v Rokoku a ve Varieté. Poprvé s vlastními písničkami vystoupil v roce 1908 v restauraci U Slona: Večer za Strahovskou bránou se zpívá dodnes. A pak následovaly další skladby: Ty petřínské stráně, Když nad Prahou se večer uklání, Strahováček, U svatého Matěje, Staré Zámecké schody. Hašler geniálně rozezvučel lidový tón, který bavil i dojímal, a ke zpěvu uměl strhnout celé hlediště, celý lokál. Jeden popěvek vypustil do světa s refrénem Kampak na nás, bolševici... a znectil v něm Šmerala i Lenina, což po roce 1948 vedlo k zákazu jeho tvorby. Údajně pro maloměšťácké vlastenčení, sentimentalitu a vyjadřování  protisovětských a protikomunistických nálad. Hašlerův soukromý život nebyl příliš šťastný, jeho bohémský život se manželce Zdeně nezamlouval, hádali se o výchovu synů Karla a Gina, manželství se rozpadalo a od poloviny 30. let žili odděleně. V období protektorátu sice pokračoval u filmu, ale jeho starý přítel František Spurný ho přesvědčil, aby obnovil „kabaretní zájezdy po vlastech českých a písničkami těšili i posilovali“.  Hašler souhlasil, jenže se v něm ozval starý zvyk vyřizovat si  účty s politickou mocí, a jeho parodie na období protektorátu Bőhmen und Mähren gestapo nemohlo přeslechnout. Poprvé si pro něj přijeli na natáčení filmových exteriérů Drdova Městečka na dlani. U výslechů ho drželi tři dny, pak ho pustili s varováním, aby si dal pozor. Nedal. Vrátil se na natáčení a po večerech v hospodě všechny bavil dalšími ostrými parodiemi. Rudolf Deyl starší, Hašlerův dlouholetý přítel, některé zaznamenal. Stačí ocitovat aspoň sloku jedné z nich, zpívané na melodii Hochů od Zborova:

Odpoledne 2. září 1941 přijelo na natáčení filmu v Železných horách gestapo znovu. Ze štábu odvezlo čtyři lidi - mezi nimi i Hašlera. Prošel výslechy v Pečkárně, věznicí v Drážďanech, v polovině října ho odvezli do koncentračního tábora Mauthausenu. Zde složil poslední písničku, jejíž text i nástin melodie se dochovaly v ústním podání:

Hlava mi klesá uprostřed boje,
dech poslední patří jen vám,
vy Čechy krásné, vy Čechy krásné; ty Praho moje!
Budete žít, já umírám...

Konec největšího české písničkáře byl krutý. O bezprostřední příčině Hašlerovy smrti spoluvězni vyprávěli, že byl přivázaný pod sprchu a tak dlouho poléván ledovou vodou, až dokonal.

Praha 5 je s životem Karla Hašlerka svázána nejen místem narození, ale umělec v době své největší slávy bydlel ve zdejších  luxusních bytech, například ve smíchovské vile U Nesypky. Oblíbený byl i na  druhé straně řeky, v Podskalí. V roce 1930 zde poprvé zazněla Hašlerova tklivá písnička o starém Podskalí, která zde zdomácněla, když typická rybářská čtvrť vorařů a plavců začala mizet. Jeho Podskalák navazoval na někdejší Podskalskou J. B. Pichla, ale místo bojovného předbřeznového vlastenectví je v ní mnoho slzavého sentimentu, oplakávajícího „staré zlaté časy“.

 

Kolik písniček vlastně legendární muzikant vytvořil? Podle seznamu, který doplňuje vzpomínkovou knihu Rudolfa Deyla: Písničkář Karel Hašler, napsal víc než tři stovky skladeb. Z nichž určitě nejméně stovka se zařadila mezi evergreeny. Z hlediska dnešní terminologie byl Hašler úspěšným hitmakerem, v historii nemá konkurenci. Jeho talent se šťastně sešel s dobou, zvláště za první světové války a v prvních letech poválečných, kdy mu bouřlivý politický život, soupeření stran o moc v novém státě a první korupční skandály nabízely dost materiálu. Řada z tehdejších písniček byla tak konkrétní, že nám už moc neřekne. Kdo dnes ví co o básníku Josefu Svatoplukovi Macharovi coby kontroverzním generálním inspektorovi armády? Kdo ví o vagónové či lihové aféře víc, než jen že byly?  Řada z jeho skladeb zlidověla. I mezi mladou generací se těžko najde někdo, kdo by jich aspoň  několik neznal. Dlouho se nevědělo o  Hašlerových potomcích. První syn Karel se mu narodil v roce 1909 v domě u Karlových lázní. Jen náhoda přivedla členy Českého noneta na jeho americkou stopu. Plavil se z Hamburku do Ameriky, kde zakotvil jako farmář. Měl syna a dvě dcery, kteří nikdy v dědově vlasti nebyli. Druhý Hašlerův syn Gino se po roce 1948 jen krátce do Čech z Ameriky navrátil. Ginovi potomci Prahu navštívili v roce 1991.

„Karel Hašler byl rozhodně akcentovanou, svým způsobem geniální osobnost. Byl to výborný herec, zahrál veselého šaška v Králi Václavu IV. stejně dobře jako zakřiknutého, astenického Tesmana v Heddě Gablerové. Při jedné slavnosti jel po Praze na velbloudu a zpíval písničky při kytaře. Vyvolalo to debaty na téma, zda je to důstojné člena činohry Národního divadla.  V Národním divadle byl od roku 1903 do roku 1915. Pak se plně věnoval kabaretnímu umění. Složil ohromné množství nesmírné populárních písniček; jeden cyklus tvořily staropražské písničky, jiné byly časové, vojenské, ironické. Měl chraplavý hlas, ale šťastnou figuru a gesta, byl úplně plešatý, vysoké postavy, hubený, měl zvláštní kouzlo, kterým si dovedl podmanit obecenstvo. Za války si dovoloval odvážné vtipy. Napříkla: Po smrti Franze Josefa I. nastoupil poměrně mladý Karel, jemuž se dostalo přízviska Poslední. Zdědil prohrávající a hroutící se monarchii. Říkalo se o něm, že mnoho pije. Za mlada sloužil u dragounského pluku v Brandýse n. Labem, kde měl mezi důstojníky kamarády. Když mu bylo těžko, rozjel se tajně do Brandýsa, kde celou noc pil s důstojníky a plakal, jak mi sdělil jeden účastník této hostiny. Výlet byla tajen, ale utajit se ho přece jen nepodařilo, a tak Karel Hašler večer vystoupil na scénu kabaretu, rozhlédl se po divácích a řekl: ´Já jsem Karel-hopsa hejsa do Brandejsa´. Hašler prý také úspěšně sázel v Chuchli  na koně. Před závodem sezval žokeje, pohostil je šampaňským a dověděl se pravděpodobné výsledky… Když v roce 1919 táhla československá armáda proti Maďarské republice rad, jel na Slovensko i poddůstojník Karel Hašler, aby podněcoval náladu ve vojsku. Při vojenské přehlídce u Lučence jsem ho viděl natřásat se na malém koníku…“(V. Vondráček)

L: Vladimír Vondráček: Lékař vzpomíná – 1895/1920, Praha 1978; Rudolf Deyl: Písničkář Karel Hašler, Praha