Miloš Havel (* 3. 11. 1899 na Zderaze u Prahy, †25. 2. 1968 Mnichov)

 

Život a dílo

Předkové Miloše Havla pocházeli ze známé pražské mlynářské rodiny. Děd Václava Marii a Miloše Havlových Vácslav Julius Havel se narodil 12. dubna 1821 jako prvorozený syn Vácslava Františka Havla (1792–1848), pražského měšťana a mlynáře na Smíchově. Havlův mlýn,na němž předtím hospodařilo několik generací rodu, stál na vltavském břehu mezi dnešním Jiráskovým a Palackého mostem a nesl smíchovské čp. 87. Po smrti svého otce musel sedmadvacetiletý Vácslav Julius vyplatit dědictví své nevlastní matce a věno osmi sestrám, a proto byl nucen mlýn prodat. Vstoupil potom do služby u státní dráhy jako „vážný“. Bydlel nejprve na Újezdě na Malé straně, kde se narodil jeho syn Vácslav (1861–1921), poté na Linhartském náměstí na Starém Městě. Když 18. července 1884 zemřel, byl pochován do rodinné hrobky na Malostranském hřbitově v Košířích, kde předtím spočinuly i ostatky všech jeho předků od 18. století. Ve svých pamětech V. M. Havel vzpomínal: „Rodiče mého otce a jejich předkové byli již od XVIII. století pochováváni v rodinné hrobce na košířském hřbitově, kam jsem ještě za druhé světové války docházel o Dušičkách s rodinou položit kytičku. Tuto hrobku i pomník, ležící při ohradní zdi do Plzeňské třídy, jsem tehdy vyfotografoval a moje manželka Božena zařadila obrázek do alba fotografií, které mým synům pečlivě ilustrovala. Jednoho dne, po válce, jsme tam hrobku již nenašli. Ohradní zeď byla za účelem rozšíření ulice zbořena a pozůstatky z hrobů ležících při zdi byly prý přeneseny do společného hrobu...“  (Václav Maria Havel) Dědeček Václav Julius Havel se snažil svým dětem zabezpečit lepší budoucnost. Jeho syn, budoucí stavitel Ing.Václav Miloš Havel (1861–1921) pokračoval po studiích na reálce v Ječné ulici na pražské technice, avšak z finančních důvodů školu přerušil. O jeho nedobré situaci svědčila i skutečnost, že si na otcův pohřeb vypůjčil. Podnikal ve stavebnictví. Problémy s pražským magistrátem, který mu dlouho odpíral získání inženýrského diplomu (titul obdržel až v roce 1917), řešil tím, že se spojil s několika zavedenými staviteli, (především s Josefem Čenským), kteří jeho firmu zastupovali na veřejnosti. Obchodní úspěchy Ing.Václava M. Havla zanedlouho rodinu zařadily mezi pražskou společenskou smetánku. Podílela se na hospodářském vedení Národního divadla a měla úzké styky s řadou osobností kulturního života. Jeho nejvýznamnější stavbou byl palác Lucerna.Vznikl v letech 1907-1921 za účasti Stanislava Bechyně a V. Prokopa, jako první železobetonová stavba Prahy. Součástí Lucerny měla být i malá scéna Národního divadla. Záměr se nerealizoval a stavebník zde zřídil biograf. Tím zásadně ovlivnil život svého prvorozeného syna Miloše Havla. V době, kdy kino slavnostně zahájilo svůj provoz, bylo jeho prvorozenému synovi devět let a již tehdy projevoval zájem o „pohyblivé obrázky“. V roce 1913 se stal ještě ne osmnáctiletý Miloš Havel spolumajitelem Lucernafilmu, který převzal Kinofilm a stal se první společností pro půjčování a výrobu filmů. V té době stál Miloš Havel u zrodu dvou prvních českých filmů -Zlatého srdéčka se Švábem Malostranským v roce 1916 a Pražských adamitů o rok později. Některé filmy natáčel na dvoře Švandova divadla na Smíchově. Pro komedii Pražští adamité, první český film prodaný se ziskem do zahraničí, byla sehrána řada scén na plovárnách v Podolí, Na Mlejnku a pod Zlíchovem. Snímky vznikly v období kolem první světové války, v době naprostého nedostatku základních životních potřeb a také materiálu nutného k výrobě filmů. Mladý podnikatel si věděl rady a odjel do Vídně do Kriegsfürsorgeamtu, který měl na starosti zásobování, a potřebné suroviny dovezl. Navenek se zde vyráběly propagandistické filmy, ale kromě toho se podařilo na filmový pás zachytit i události, jež se staly nedílnou součástí zápasu o samostatný československý stát (Oslavy Národního divadla, Dubnová přísaha poslanců a Praha je bez potravin). Po vzniku Československé republiky bylo nutné odstranit monopol německých filmů a odpoutat se od Vídně. Znamenalo to navázat přímé kontakty s výrobci nebo půjčovnami v Paříži, Londýně či New Yorku. Potíž spočívala v tom, že pro zástupce francouzských, britských a především amerických společností, kteří vždy obchodovali s vídeňskými nebo berlínskými firmami, byla střední Evropa terra incognita. Po vypuknutí války byl dovoz filmů ze znepřátelených států zakázán a tuto bariéru se podařilo prolomit jen nemnoha titulům, jež byly získány přes neutrální země, především přes Švýcarsko. Na obchodní cestu do zahraničí se M. Havel vydal spolu s Juliem Schmittem. Poprvé dojeli do Terstu, podruhé je zadrželi již v Innsbrucku a až napotřetí se dostali v lednu 1919 do Paříže a brzy nato i do Londýna. V témže roce prodal společnost Lucernafilm bratřím Deglům. O rok později navázal obchodní kontakty s firmami ve Spojených státech amerických, uzavřel dohodu se společností Universal Film Manufacturing Company a založil  firmu pro půjčovní filmů American Film Company. Využil tak vlny „amerikánství“, která v té době doslova zachvátila Prahu, přesto že se většinou jednalo o filmy předválečné, o něž již v zemích jejich vzniku nikdo nejevil zájem.  Havel nakoupil pro svou společnost mimo jiné filmy Dvacet tisíc mil pod mořem či Červené eso, s nimiž měl velký úspěch. Majitelé kin za ně dobře platili a vyhrazovali pro ně nejlepší  promítací termíny. V roce 1929 byly do ČSR dovezeny první zvukové filmy, které ihned ovládly přední pražská kina. Němé filmy se dostaly na okraj zájmu a byly promítány pouze v menších kinech, jejichž majitelé neměli prostředky na nákup zvukové aparatury. První okouzlení však záhy pominulo, neboť rozvoji zvukového filmu se postavila do cesty jazyková bariéra. Zatímco pro velké národy bylo ekonomické vytvořit zvláštní jazykové verze, filmy pro české publikum byly opatřeny pouze mezititulky. Zvukový film se tak stal mohutným impulsem pro rozvoj domácí filmové výroby. Premiérový film Když struny lkají německého režiséra Fridricha Féhera byl přijat ještě s rozpaky, ale hned následující – Lamačův C. a k. polní maršálek s Vlastou Burianem v hlavní roli – měl obrovský úspěch a prokázal, že i český film může být obchodně úspěšný a přinést zisk. M. Havel ihned docenil význam zvukového filmu. Již na podzim 1928 jednal se společnosti Western Electric o zakoupení prvního zvukového zařízení a 13. srpna 1929 mohli návštěvníci bia Lucerna zhlédnout první zvukový film u nás Loď komediantů. Téhož roku  získal i aparaturu na výrobu zvukových filmů,  v následujícím roce již natáčel vlastní zvukové filmy.  V období velké hospodářské krize v rámci úsporných opatření byl dovoz filmů přeřazen do tzv. povolovacího řízení, aby se zabránilo velkému odlivu deviz. V dubnu 1932 bylo povolovací řízení nahrazeno kontingentním, na jeden vyrobený film bylo možno dovézt sedm filmů (později se podmínky ještě zpřísnily až na poměr 1:5). Celoroční  import zahraničních filmů byl snížen z 210 na 160 a hodnota jednoho oprávnění dosáhla 20 tisíc korun. Právě v této době dokončovala společnost A-B filmové ateliéry na Barrandově (1931-1933). Na stavbu získala úvěr se státní zárukou a stát měl zájem na tom, aby se zde co nejdříve točily filmy. Obchodní politiku tehdy určovalo filmové oddělení ministerstva průmyslu, obchodu a živností, které zcela ovládla společnost A-B, jež de facto rozhodovala o veřejných filmových zakázkách. Se systémem kontingentů nesouhlasily především americké společnosti. Když se jej nepodařilo odstranit, začaly český trh bojkotovat. To přimělo M. Havla, který se předtím stavěl na odpor jakýmkoli ústupkům vůči Američanům, k nabídce, že jim umožní dovézt 80 až 100 filmů, když na Barrandově vyrobí 20 filmů. Američané však tuto nabídku odmítli. O dva roky později, v listopadu 1934, byl vytvořen nový tzv. registrační systém, který zavedl jednotný dovozní poplatek za každý hraný zvukový film a odstranil vazbu na natáčení českých filmů. Období první republiky se díky dokončení filmových ateliérů na Barrandově společností A-B stalo zlatým obdobím českého zvukového filmu. Po obsazení Československa německou armádou a vyhlášením protektorátu Čechy a Morava v roce 1939 se filmová společnost A-B stala vítanou válečnou kořistí. Němci využili skutečnosti, že jeden ze členů správní rady společnosti, Oskar Kosek, byl židovského původu a firma podle nich podléhala zákonům o arizaci. Když neuspěli, zvýšili svůj podíl ve společnosti z 4,5 miliónů korun na 30 miliónů, čímž dosáhli naprosté majority.  Její místo zaujala nová firma Pragfilm, která vyráběla také propagandistické filmy. Němci na Barrandově provedli rozsáhlé investice, ke dvěma existujícím ateliérům přistavěli další tři. Komplex staveb na Barrandově přečkal bez větší újmy celou válku i květnové povstání v roce 1945. Svým majitelům však nebyl vrácen. Vztahoval se na něj prezidentský dekret o znárodnění a na Miloše Havla, který se během okupace ocitl v exponovaném postavení, tzv. malý dekret za „spolupráci s okupanty“. Vypovídal osmkrát před disciplinární radou Svazu českých filmových pracovníků. Byl obviněn z nepřístojného chování v době okupace a z toho, že vyrobil film Jan Cimbura s antisemitskou scénou. V prosinci 1947 bylo řízení pro nedostatek důkazů zastaveno. M. Havel však přišel o Lucernafilm, který existoval od roku 1912 do roku 1949. V červenci 1949 byl zadržen při pokusu o útěk do Rakouska v sovětské zóně rakouskými četníky a v Československu odsouzen k dvěma letům vězení. Byl dokonce získán jako spolupracovník StB:  "…úkoly však řádně neplnil". V roce 1952 se mu podařilo uprchnout do Mnichova, kde založil obchodní společnost Lucernafilm a v letech 1961–1962 byl spolumajitelem restaurace Goldene Stadt a v letech 1963–1967 vlastního podniku Zur Stadt Prag. V 60. letech se hojně stýkal s Čechy, kteří vyjeli na Západ. Pražského jara se však nedočkal. Zemřel v únoru 1968 jako majitel obchodu s květinami.

Roku 1920 se Miloš Havel spojil se společností Biografia a založil filmovou akciovou společnost A-B. Jejím hlavním cílem byla výroba českých filmů, společnost však také pronajímala své ateliéry či laboratoře jiným firmám. Její akciový kapitál činil čtyři milióny korun, rozdělené do 10 tisíc akcií po 400 Kč nominale. Dva milióny upsaly obě společnosti, 1,2 miliónu ostatní zakládající členové a zbývající akcie sloužily pro krytí běžného účtu u banky. K zakladatelům patřili například Jan Reiter, Julius Schmitt a Osvald Kosek. Společnost hodlala vybudovat nové ateliéry nad Podolím (dnes se zde rozkládá areál Kavčích hor), kde zakoupila rozsáhlé pozemky. Velkorysé plány však nebyly, zřejmě z finančních důvodů, realizovány. Své první filmy natáčeli v zahradě Vinohradského pivovaru, v dřevěném restauračním pavilóně, který původně stál ve Stromovce u příležitosti Jubilejní výstavy, a to do roku 1932, kdy končilo z požárně provozních důvodů povolení provozovat natáčení v prostorách pavilonu. Posledním filmem vyrobeným v ateliérech A-B na Vinohradech byl film Pobočník jeho Výsosti s Vlastou Burianem. Natáčelo se i v bývalém výstavním pavilonu spolku Mánes, který stával pod Kinského sady na Smíchově. V roce 1924 byl převezen na Kavalírku v Košířích a přebudován na filmový ateliér. Svatopluk Inneman zde například natočil Falešnou kočku, Josef Rovenský Dům ztraceného štěstí, Přemysl Pražský Batalion, Gustav Machatý Erotikon, Martin Frič Varhaníka od svatého Víta, Jan W. Speerger Bludné duše, a následovaly další filmy. Pavilon v roce 1929 při  realizaci filmu Tonka Šibenice vyhořel. Společnost A-B zachránilo před krachem to, že pořizovala titulky k filmům cizí produkce, a silné finanční zázemí M. Havla, který  ztráty sanoval díky prosperující Lucerně. Nedokázal však odvrátit krach společnosti American Film Company (společnost A-B byla nucena převzít veškerá její pasiva); finanční ztráta byla odhadována na 10 miliónů korun. I přes zastavení poklesu filmového průmyslu musela společnost AB snížit kapitál nejprve na tři milióny korun a zanedlouho poté na 1,5 miliónu korun okolkováním akcií na hodnotu 200 Kč. Situace ve filmovém průmyslu se začala postupně lepšit až v polovině 20. let. Příznivý vliv mělo zřízení filmové agentury na výrobu propagačních filmů, která vykazovala nejvyšší zisky, i celková hospodářská konjunktura. V roce 1929 tak společnost AB dosáhla nejlepších výsledků v éře němého filmu za celou dobu své existence. Vlastní výstavba barrandovský ateliérů začala v jarních měsících roku 1931 na holé pláni životně důležitou stavbou drobné budovy transformační stanice, kam byly podle plánu instalovány tři konvertory, umožňující přeměnu proudu střídavého na stejnosměrný proud. Po zaměření základů stavitelem Václavem Černým  na jaře 1931 byl proveden slavnostní výkop ateliérové budovy A- B akciových továren na Barrandově. Železobetonová konstrukce naznačovala, že půjde o budovu neobvyklých rozměrů (105x72 m). Výběrové řízení na realizaci stavby vyhrál Dr. Ing. Karel Skorkovský, který prováděl veškeré práce. Investiční náklady na budovu s dvěma ateliéry byly vypočteny na 13 milionů Kč, ve skutečnosti dosáhly 16, 7 milionu Kč. Veškeré prostředky pro stavbu byly zajištěny půjčkou od Národní banky s přesným splátkovým kalendářem, za který ručila společnost A-B a především majoritní vlastní Miloš Havel. Funkcionalistická stavba architekta Maxe Urbana tvořila dva symetrické ateliéry, které bylo možné propojit:  „Měl jsem na zřeteli jakéhosi bájného ptáka Fénixe, který chce vzlétnout k dokonalosti a k výšinám. Vždyť přece film je mladá múza a dá se předpokládat její rozvoj, zdokonalení a vzestup…“  V červu roku 1933 pozval předseda společnosti A-B Miloš Havel na Barrandov význačné osobnosti, novináře a Československý rozhlas k prohlídce nových filmových ateliérů. Součástí ateliéru byly i hotelové pokoje, kadeřnictví a herecké šatny. Bistro na střeše hlavní budovy sloužilo  jako významné místo k odpočinku a osvěžení zaměstnanců, herců, ale i hostů a zákazníku společnosti A-B.

Zajímavosti

Barrandovské filmové ateliéry představovaly svět uzavřený do sebe. Miloš Havel si potrpěl na okolí typické pro hollywoodské samovládce, na kamarilu přitakávačů a podkuřovačů.  Mnohdy lidé nekvalifikovaní, ale snaživí a loajální měli velkou šanci zaujmout v přísné hierarchii Lucernafilmu významné místo. V období války pobíral  M. Havel ve společnosti Lucernafilm mnohem nižší měsíční gáži než jeho špičkoví zaměstnanci. Oženil se až v roce 1934 s Marií Weyrovou, ale "spíše ze starého přátelství než z touhy po ženě" . Pamětníci často připomínali jeho homosexualitu. Nacisté se na homosexualitu dívali prizmatem ideologie, která jakékoli odchylky brutálně potlačovala. V Havlově případě to mohlo znamenat hrozbu zatčení či koncentračního tábora. Měl štěstí, že byl pro německé úřady důležitou osobou ve vysoce ceněném oboru. Režisér Otakar Vávra tvrdil, že Havlova orientace ovlivňovala i chod firmy včetně natáčení filmů, protože na něho měli největší vliv intimní přátelé, jako například režisér František Čáp. Jiří Brdečka něco podobného zpochybnil: „Zaměstnanci poctění jeho důvěrnější přízní neovlivňovali - jak tomu někdy bývá v podobných případech - chod podniku. Takové vměšování pan předseda nepřipustil. Především byl vždycky big boss."  Nejproblematičtější byly  Havlovy večírky v období protektorátu,  jichž se účastnili kromě českých filmařů, především hereček Nataši Gollové, Ediny Mandlové či Zity Kabátové, i zaměstnanci Úřadu říšského protektora a významní členové SD a gestapa, jako Horst Böhme či Werner Dress. Havlovy styky ovšem měly i své pozitivní stránky. Intervencemi dosáhl propuštění mnoha ohrožených obětí. Jeho přičiněním nenastoupily stovky českých kulturních pracovníků na nucené práce do říše. V říjnu 1944 ho navštívili spisovatelé Václav Řezáč a Jan Drda se žádostí, aby u sebe zaměstnal spisovatele, kteří mají být nasazeni do práce. Havel jim vyhověl. V posledním údobí války angažoval  mnohem více herců, než bylo ve skutečnosti třeba. Díky němu se oba vůdčí režiséři Lucernafilmu -Otakar Vávra a František Čáp- mohli vyhnout spolupráci s německým filmem. Zasadil se i o zastavení stíhání několika svých blízkých přátel, mezi nimiž i Vítězslava Nezvala. Lucernafilm natáčel snímek Jenom krok s Oldřichem Novým jen proto, aby herce uchránil před pracovním táborem, což se nezdařilo. Havlovi se však podařilo zmařit natáčení proněmeckého filmu Kníže Václav, a naopak obhajoval produkci českých vlastenecky laděných filmů, jako byla například v té době veleúspěšná Čápova Babička. Sám řekl, že s Němci se muselo bojovat takřka o každý metr filmu, který vyjadřoval českou myšlenku. Podle něj bylo zastavení filmové výroby cílem okupantů, ale český film pokládal za natolik významný projev  národní kultury, že jej musel zachránit za každou cenu: „A toho nebylo lze docílit jinak než vhodnou taktikou a stykem s Němci, jelikož český film byl přímo podřízen Němcům. S jinými Němci než filmovými jsem za války nepromluvil."  Pozoruhodné byly jeho styky s německou zpravodajskou službou. V roce 1939 se seznámil s informátorem československé zpravodajské služby a agentem SD Paulem Thümmelem, který prosazoval Havlovy zájmy při prodeji  barrandovských ateliérů. Agentovo zatčení v březnu 1942 nahnalo Havlovi hodně strachu. Předtím mu totiž půjčoval kromě peněz i svůj vůz se řidičem, z něhož Thümmel vysílal tajné zprávy do Londýna. Za  uvedené služby agent vymohl například propuštění režiséra Jaroslava Kvapila z vězení a osvobození náčelníka ­Československé obce sokolské Josefa Scheinera z koncentračního tábora. I když  se M. Havel po válce příliš vděku nedočkal -Jan Drda dokonce prohlásil: „…vždy mi bylo  jasno, že Havel je typický kapitalista, který pro své hospodářské zájmy korumpuje všechny strany, jak Němce, tak Čechy" -  nic to neubírá  na  jeho podnikatelské velikosti.   

 

Reflexe

 

Společnost AB usilovala od svého vzniku o postavení vlastních ateliérů. Na počátku 30. let padla volba na tehdy pustý vápencový kopec Barrandov. Možná, že o tom rozhodla i náhoda. Jeden z majitelů firmy -Spojené pražské továrny na staviva-,  Ing. Rudolf Bárta vzpomínal, že Miloš Havel, jeho bývalý spolužák, jej o vyhledání vhodné lokality požádal. Nabídl mu prohlídku Barrandova a  producent napoprvé pochopil, že je to pravé místo pro realizaci jeho záměru. Krásná vyhlídka na Prahu, nedotčená příroda a rozsáhlé nezastavěné pozemky ležící v bezprostřední blízkosti  velkoměsta, díky své poloze na náhorní planině izolované od okolního světa. Navíc zde převažují severozápadní větry a území tak chrání před škodlivými exhalacemi a kouřem z průmyslových závodů  pražské aglomerace.  Není pochyb o tom, že Miloši Havlovi se podařilo vybudovat na Barrandově v duchu Hollywoodu, moderní filmové ateliéry, které ve své době neměly v Evropě obdoby.

 

 

L: Havel V. M.: Mé vzpomínky, Praha 1995; Miloš Havel. In: časopis Úspěch (V), Praha 1936, Vývoj společnosti AB, akc. filmové továrny, v Praze-Barrandově. In: Úspěch (V), Praha 1936; Kniha o Praze (V); Zbyněk Handl, Filmová akciová společnost AB ve dvacátých letech. Filmový sborník historický 3, s. 49–67; Zdeněk Šťábla: Vývoj filmového obchodu za Rakousko-Uherska a Československé republiky (1906–1939). Filmový sborník historický 3, s. 5–48