Nádraží Praha-Smíchov

Časopis Květy otiskl dne 1. února 1847 zprávu, že „tyto dny vyměřovati se bude železnice z Prahy přes Plzeň a Cheb do Bavor“ a že „nádraží její přijíti má na Smíchov“ a to k Řetězovému mostu nedaleko Újezdské brány. Přesto, že někteří odborníci  nesouhlasili s vybudováním nového nádraží a dávali přednost Masarykově nádraží jako centrálního železničního uzlu, odkud by trať přes Smíchov jenom vedla, bylo nakonec rozhodnuto o vybudování samostatného nádraží. Zahájení stavby komplikovali vlastníci zdejších pozemků, kteří za ně požadovali vysoké částky. Nakonec tak muselo dojít k jejich vyvlastnění. Dalším problémem bylo pravěké pohřebiště a žároviště (v hloubce 1 m), které se našlo při výkopu základů v únoru roku 1862. Některé předměty zachránil amatérský archeolog páter František Petera Rohoznický, který si stěžoval na rozbíjení nádob ze strany dělníků. Mezi nálezy patřily i bronzové šperky. Na stavbě se podílely tisíce dělníků a tři sta zedníků. O slavnostním zahájení provozu 14. července 1862  píše např. časopis Rodinná kronika: „.. Davy lidu a nepřehledné řady kočárů táhly se k smíchovskému nádraží, jež působí dojem uspokojující, ač dotud ještě nese ráz nedohotovenosti a novoty. V síni na čekání upravené překvapil nás na stěně zavěšený pořádek jízdy v české i německé řeči a v slovanských barvách tištěný. Jinak ale vydala společnost vesměs jen německé vstupné lístky, jména štac jsou po celé dráze taktéž jen německy napsána, konduktéři oznamují po celé dráze štace jen po Německu a vyžadují taktéž fárkarty.“ Dlužno však dodat, že Česká západní dráha byla ryze německým podnikem jako většina železnic na našem území. První vlak vypravený ze Smíchova měl dvě lokomotivy a 24 vozů. Ze Smíchova vyrážel v 8,30, z Plzně se vrátil po sedmé večer. V roce 1872 vyrostlo ještě jedno nádraží patřící společnosti Buštěhradské dráhy. Další trať (pražsko-duchovská) ovšem „dočasně“ bez vlastní nádražní budovy vedla od roku 1873 přes Hlubočepy a Rudnou do Slaného. V roce 1888 byla zaústěna kolej z Pražské spojovací dráhy na nádraží Františka Josefa I., kterou využívala i Pražsko-duchcovská trať, avšak nikoli Česká západní dráha až do svého zestátnění v roce 1894. Možnou příčinou je nechuť platit poplatek za užívání cizích kolejí. Budovy České západní dráhy byly postaveny ve strohém architektonickém stylu s klasicistními a romantickými vlivy. V hlavní jednopatrové budově se nacházel vstupní vestibul, čekárny, restaurace (v konečné podobě jich bylo 6), kanceláře a neveřejné prostory. Severní a jižní strana byly zakončeny pavilony. Sousední služební budova byla situována do mírného oblouku. Byla zde pošta (do roku 1894 zde sídlil přednostenský úřad vlakových pošt) a ubytovna (nocležna) pro zaměstnance. Dále se zde nalézala místnost potravní daně, nákladní pokladna, kanceláře a skladiště pro spěšniny. Tato budova patřila k výraznějším než hlavní a to díky své dominantě – novogotické hranolovité věži. Krytá výtopna pro 6 lokomotiv a velkou točnou byla vybudována na zlíchovské straně. V jednom z přístavků byly byty topírenských zaměstnanců, v druhém kovářská výheň a šest vodojemů pro napájení lokomotiv. Voda do nich byla přiváděna potrubím z vodárny u Vltavy. Prvních větších úprav se nádraží dočkalo v roce 1888 – kryté přístřešky před budovami byly spojeny v nástupištní verandu. Mezi budovami byl vybudován nový přístřešek na litinových sloupech se stěnou se třemi východy uprostřed s boudou pro záchody. K 1. lednu 1894 byla Česká západní dráha zestátněna.Prostor nádraží byl 1929 přemostěn železnou nýtovanou lávkou pro pěší, která umožnila rychlejší spojení mezi Smíchovem a Radlicemi. V roce 1932 je vybudována spojovací chodba z vestibulu na nástupiště. Do té doby čekali cestující v čekárnách a na nástupiště byli vpuštěni portýrem až při příjezdu vlaku. Při bombardování Prahy v únoru roku 1945 se cílem stalo i Smíchovské nádraží. Do jeho prostru spadlo asi 50 zápalných a tříštivých bomb. Nádraží zasáhlo také do událostí Pražského povstání v roce 1945, kdy v jeho prostoru operovaly tři obrněné vlaky. První byl Němcům sebrán již 5. května a byl použit k ostřelování prostoru od nádraží až po železniční most k Výtoni. Druhý vlak byl zajištěn také na Smíchovském nádraží, zbylý pak na nádraží v Jinonicích. Posádky z vlaků doplnili i bojovníci z dělostřeleckého oddílu ze Štefánikových kasáren.Vlaky se zúčastnily bojů zejména u Zlíchova a u Chuchle. Na okraji nádraží byly připraveny roztopené lokomotivy pro případy, že by Němci chtěli na nádraží proniknout tanky. Po celou dobu povstání bylo nádraží ostřelováno z prostoru Dívčích hradů a Žvahova. Neuplynulo ani celých 100 let a nádraží bylo naprosto nedostačujícím. Proto bylo bez většího zájmu veřejnosti zbouráno a v letech 1953 - 56 bylo vybudováno nádraží nové podle projektu arch. Jana Zázvorky a arch. Ladislava Žáka ve stylu poválečného klasicizujícího funkcionalismu. Výtvarnou výzdobu interiéru vytvořil akad. malíř Richard Wiesner. Tvoří jí čtyřicetimetrové sgrafito s téměř osmdesáti postavami symbolizující československý lid v práci, při výstavbě země. Kompozice začíná motivem Stráž hranic (pohraničník se psem a člen lidových milicí), následuje stařenka vyprávějící chlapci české dějiny, mladá rodina se raduje nad krásami české země, motiv česání chmele doplňuje harmonikář a tančící pár. Uprostřed sgrafita je scéna znázorňující skupinu postav – svazek dělníků a rolníků. Ve scéně výstavby země jsou zastoupeni pracovníci na stavbě, dělníci, zedníci i projektant. Jako protějšek česání chmele následuje vinobraní. Výjev končí západem slunce za typickou českou krajinou s chalupou a ženou vítající muže jdoucího z práce. Posledním stavebním zásahem do budovy nádraží byla výstavba metra a její tehdy konečné stanice na trase B. Projektantem přestavby byl Ing. Pavel Černý, architektem Josef David. Stanice o celkové délce 500 m leží v ose Nádražní ulice, má dva vestibuly propojené galerií. Severní vestibul je podchodem spojen s odjezdovou halou Smíchovského nádraží, jižní propojuje příjezdovou halu se stanovišti městských i regionálních autobusů. Do provozu byla stanice uvedena 2. listopadu 1985.Na halu navazuje restaurace v prvním poschodí. Nádraží je vybaveno krytými nástupišti a podchody. Má přímou návaznost kromě metra trasy B i na tramvajovou a autobusovou dopravu. Kromě příměstské dopravy a rychlíků směr Plzeň a Písek obstarává zejména v létě silnou rekreační dopravu směr Beroun přes Rudnou i Karlštejn a ve směru do Kladna přes Hostivice. Vzadu na kolejišti smíchovského nádraží je malá stanice s názvem Smíchov - severní nástupiště, odkud jezdí malý motorový vláček na kopcovitou trať zvanou Pražský Semmering. K místním pro dopravu důležitým stavbám patřily zájezdní hostince Jeden z typických předměstských zájezdních hostinců zvaný Na Knížecí se nalézal na rohu Nádražní a Ostrovského. Byl zbořen v roce 1912, aby uvolnil místo činžovnímu domu. Až do asanace se na jeho dvoře nacházel původní přístřešek pro koně. Dochoval se inzerát z roku 1892: Dovoluji si pánům sládkům zdvořile oznámiti otevření znovu zřízeného hostince. Pokoje hostinské. Kuchyně výborná, pivo třeboňské a jinonické, hojně zásobený sklep vinný, obzvláště dobré víno italské (Lacrimae Christi), mírné ceny. O dobrotivou návštěvu prosí V. L. Fáček.

 

Literatura: Pražský industriál: technické stavby a průmyslová architektura Prahy. Praha: Výzkumné centrum průmyslového dědictví ČVUT v Praze, 2005. Pchálek, Václav. Vývoj železničních výpravních budov. Architekt SIA XLIII. 1944. Hons, Jiří. Šťastnou cestu : čtení o pražských nádražích. Praha, 1961. Musil, Stanislav. Vůně pražských nádraží. Praha: Plot, 2005. Hrubeš, Josef. Hrubešová, Eva. Pražské domy vyprávějí 1. vyd. Roztoky u Prahy: Orion, 1997.