Postavit továrnu v lese, a to v lese chráněném, rozlehlém, jehož historie na dně strmých úbočích sahá až do pravěku, mohlo se jevit jako donebevolající neúcta k přírodě. Hlubočepská továrna Hydroxygen v dolní části
Prokopského údolí však díky architektonickému umu Františka Alberta Libry a skutečnosti, že kromě svářecího plynu acetylenu (tzv. dissous plynu) vyráběla kyslík, stala se symbolickým chráněncem i zprostředkovatelem čistého ovzduší.Tvůrčí oblast architekta Františka A. Libry byla takřka nezměrná a průmyslové stavby nebyly v jeho plánech a návrzích jevem ojedinělým. Naopak. Vedle peněžních ústavů a staveb pro bydlení představují výraznou část jeho díla a navíc patří k vrcholům meziválečného funkcionalismu vůbec. O Librově osobní přízni k architektonickému průmyslovému fenoménu svědčí i jeho stať Architekt a průmyslové stavby, kterou v roce 1940 otiskl časopis Architektura. Článek je z hlediska uváděných principů dodnes aktuální a vyzařuje z něj nadčasová moudrost autorova: „...jest přímo morální povinností architektů, aby v každém případě, kdy budou přizváni k spolupráci na některé průmyslové stavbě, postupovali s hlubokým vědomím práce skoro bych řekl průkopnické, po velmi důkladném prostudování daného problému a s nejpřísnější poctivostí po stránce dispoziční, konstruktivní a v největší míře rozpočtové, aby prokázali, že spolupráce architektů znamená i v tomto odvětví pro stavebníka kladný přínos.“ František A. Libra šel sám příkladem – při navrhování průmyslových staveb uvažoval v širším sociálním kontextu. Byla pro něj důležitá jednak plynulost provozu (firmě AGA, jejíž vysočanský objekt na výrobu technických plynů stavěl ve stejném čase jako továrnu Hydroxygen, dokonce přeorganizoval výrobní linku, aby byla méně ztrátová), jednak důstojnost pracovního prostředí pro člověka, neboť tušil, že mnohý prožije v továrních prostorách podstatnou část svého života. „Oblast sociální nelze ve stavbě vyjádřiti matematickými formulkami neb výpočty, jest to otázka hlubokého chápání potřeb člověka, jeho životních radostí a strastí a dobré řešení sociální stránky stavby jest otázkou vřelého vztahu člověka k člověku bez ohledu na třídní rozdíly.“ Podle Libry musí tento aspekt sledovat všechny složky stavby, „byť by byly na úkor hospodárnosti ve smyslu podnikatelském“.
Továrna Hydroxygen byla postavena v pražských Hlubočepích roku 1939. Libra ji situoval do ústí Prokopského údolí tak citlivě, že pranic nerušila malebnost okolní krajiny. Architekt navrhoval i přestavbu sousední továrny Technoplyn – z tohoto záměru však byla realizována jen trafostanice.
Továrna Hydroxygen sestávala z přízemní haly se světlíky a převýšeného dvoupatrového prostoru v severní části, kde byl umístěn vyvíječ s plynojemem a technologická galerie.Jako surovina se používal karbid (sloučenina uhlíku s vápníkem), který reakcí s vodou ve vyvíječích tvoří acetylen. Ten se vymýval a přes odlučovač vody přecházel do plynojemu. Plyn nebylo možné v tomto stavu ještě použít – byl vysoušen a čištěn ve vysušovací nádobě a čističích. Čistý plyn pak byl převáděn do kompresoru a stlačený se posílal potrubím přes rozdělovač k jednotlivým plnicím rampám umístěným v hale. Zde se ocelové lahve plnily přívodními trubkami zvláštní hmotou prosáklou acetonem. Při nižších teplotách se daly naplnit větším množstvím plynu, proto se chladily vodou. Na prostor plnírny, která měla speciální asfaltovou podlahu a byla osvětlená šedovými světlíky navazoval sklad lahví s rampou pro expedici. V objektu se nacházel i vodojem a šatny zaměstnanců.
V březnu roku 1942 byl k druhému patru přistaven nový sklad materiálu. Místnost je nad skladem čistící hmoty a odtud tam také vedlo schodiště. Stavitelem byl architekt Karel Pelíšek. Svému původnímu účelu, sloužila továrna do roku 1948, kdy byl provoz zastaven. Od té doby budova postupně chátrala. Čas od času byla využívána jako sklad sousedního Technoplynu a v oné době byly provedeny některé menší úpravy, např. probourání nového hlavního vstupu do plnírny lahví nebo stavba přístavku v jihovýchodní části objektu. V roce 1982 byl na Hydroxygen a okolní objekty vydán demoliční výměr. Z iniciativy občanů a Sekce ochrany průmyslového dědictví byl podán návrh na zapsání továrny Hydroxygen do seznamu kulturních památek, k čemuž došlo roku 1989.
V letech 1999–2000 proběhla adaptace objektu pro firmu PROMI, v. o. s., která je výrobcem samolepicích materiálů. Autory tohoto projektu jsou architekti František Prajer a Karel Hron. V objektu se nedochovalo žádné technické vybavení. V současné době slouží technická památka administrativním účelům.
Literatura: Dýchající továrna v prastarých Hvozdech. Pražská pětka č. 7/2007.
Továrna Hydroxygen (č. p. 418, Hlubočepská)
