Anděl Media Centrum (Karla Engliše)

Areál budov „Anděl Media Centrum“ (Akvamarín Alpha) a „Anděl Park“ (Akvamarín Beta), který byl realizován v letech 2003–2005, projektovala společnost Spojprojekt Praha – Atelier Aulický. V celkovém koncepčním záměru hraje významnou roli celoocelové třípodlažní příčné křídlo, které je řešeno jako zavěšená konstrukce na ocelových táhlech.

Polyfunkční komplex vyrostl na pozemku o rozloze kolem 12 000 m2, který vznikl po demolici bývalého smíchovského areálu Tatry Kopřivnice v Praze. Novostavba vytváří spolu se zbývajícími stávajícími objekty komplexní městský blok vymezený ulicemi Plzeňská, Radlická, Ostrovského a Kováků.

Koncepce areálu

Základní koncepce řešení vycházela z podmínek urbanistické studie ÚRM hl. m. Prahy kompatibilně s celým plánovaným a postupně realizovaným městským centrem. Zástavba je řešená v souladu s těmito podmínkami ve formě uličních podélných pětitraktových bloků propojených čtyřmi třítraktovými příčnými křídly s podélným vnitřním veřejným prostorem (náměstím) a příčnou ulicí Karla Engliše se dvěma výškovými akcenty, při respektování stanoveného základního hmotového členění, rozměrových proporcí, uličních čar, výškových parametrů a počtu podlaží, včetně dislokace vjezdu a výjezdu v ulici Radlické.
Součástí řešení areálu jsou veřejné prostory (ulice Karla Engliše a navazující centrální veřejné náměstí, podloubí podél ulice Radlické) i interní atria. Veřejné prostory jsou pojaty jako obchodně-rekreační zóna s výrazně formovaným městským parterem a drobnou architekturou. Interní atria jsou řešena ve formě plnohodnotného vnitřního parkového prostoru s maximálním rozsahem zejména vzrostlé zeleně.

Konstrukce

Spodní stavba je řešená ve formě konstrukčních milánských stěn a základové desky, konstrukce budov je převážně železobetonová monolitická s použitím filigránových panelů a s betonovými parapety. Část stavby (příčné křídlo nad náměstím), anténní nosič s vřetenovým schodištěm a vnější točité schody jsou ocelové.
Opláštění je řešeno jako lehká zavěšená fasádní konstrukce v kombinaci celoskleněných fasád, pásových oken a plných ploch obložených aluminiovými kazetami.

Příčné křídlo z oceli

V celkovém koncepčním záměru hraje významnou roli uvedené celoocelové třípodlažní příčné křídlo, které je řešeno jako zavěšená konstrukce na ocelových táhlech s celoproskleným opláštěním, kde hlavním výrazovým prvkem je přiznaná vnější visutá ocelová konstrukce.
Ocelová konstrukce třípodlažního traktu je provedena z válcovaných nosníků. Stropní konstrukci tvoří čtyři plechobetonové desky, rozpětí stropnic je 10,8 m + 4,8 m + 10,8 m. Desky jsou spřaženy s nosníky pomocí trnů z důvodu dosažení potřebné únosnosti a tuhosti stropních konstrukcí. Spřažení zároveň přineslo i hospodárnost návrhu. Stabilitu celé konstrukce zajišťují dva příčné víceposchoďové rámy o rozpětí 11,5 m a stropní desky. Rámy mají příčle s obdélníkovými otvory pro vedení médií, jsou mimostyčně osazeny na ložiska a ty na obloukovou rámovou trubkovou konstrukci, která dominuje spodní části traktu. Tato konstrukce je vyvěšena táhly do čtyř hlavních ložisek v úrovni vrchní stropní desky. V této úrovni je umístěna podélná vodorovná trubková rozpěra, která je ve vnitřní části posuvně kotvena ke stropní desce, propojuje ložiska se šikmými táhly a spolu s obloukovou podkonstrukcí tvoří prostorové věšadlo, vynášející konstrukci traktu do hlavních ložisek.
Celá konstrukce působí prostorově staticky určitě. Část nosné konstrukce je umístěna v exteriéru a část v interiéru, takže při oteplení se vnější konstrukce roztahuje, při ochlazení smršťuje, přičemž vnitřní konstrukce je naopak umístěna v teplotně stabilním prostředí. Z důvodu rozdílných deformací obou částí jsou sloupy vnitřních rámů osazeny na mostní ložiska umožňující nezávislý pohyb konstrukce od teplotních změn. Po montáži a vybetonování stropních desek bylo nutné si zatěžovací zkouškou ověřit předpoklady výpočtu.
Zkouška potvrdila předpoklady a zároveň se takto i získaly přesné údaje pro osazení zavěšených fasád. Na první pohled konstrukce vypadá velmi jednoduše, ve skutečnosti její chování není triviální a na její montáž bylo nutné přizvat nejtěžší techniku, s jejíž pomocí a na základě předem připraveného montážního postupu („scénáře“) proběhl celý proces dopravy dílů, jejich montáže a kompletace pro další navazující stavební práce hladce, bez problémů.

Konstrukce jako architektonický prvek

Jak už bylo řečeno, věšadlová konstrukce příčného traktu nejenže umožnila zcela uvolnit vnitřní parter areálu jeho přemostěním, ale vytvořila i jeden ze základních výrazových prvků architektury objektu. Tato okolnost tím také vedla kromě vlastního statickokonstrukčního řešení ke koncipování jejího vzhledu, k jejímu tvarování (designu). Takováto situace znamená, že úspěch designu závisí na vzájemném pochopení, na pochopení inženýra-konstruktéra, oč jde architektovi, a na vnímání problematiky staticko-konstrukčních zákonitostí ze strany architekta. V tomto případě jsme si inženýr i architekt rozuměli, již od prvních konzultací bylo zřejmé, že se návrh povede podle našich představ. Design vnější konstrukce je založen na jednoduchých tvarech v celku i detailu, kdy v celkovém vyznění je sledováno jasné a srozumitelné sdělení, jak celá soustava funguje. K tomu se pak připojuje propracovanost všech částí s použitím strojních detailů doplněných o nerezové prvky. Tvarovému návrhu všech prvků byla věnována velká pozornost. Aby byl výsledek co nejlepší, byl konstrukční návrh několikrát přepracován. Navíc 3D návrhové i konstrukční programy umožnily si výsledek ověřit, a tím předem eliminovat chyby, které by mohly ohrozit návrh. Obecně platí, že je-li nutné zajistit kvalitu detailu i správnou funkci konstrukce, je také nutné, aby projektant připravil i výrobní a montážní dokumentaci a sledoval výrobu i montáž. Tak tomu bylo i zde.

Václav Aulický, absolvent ČVUT – FA, obor architektura a stavba měst. Pracuje ve společnosti Spojprojekt Praha, a. s. – Atelier Aulický 15 let, jako vedoucí atelieru a místopředseda představenstva, později jako ředitel společnosti. Vede též atelier architektonické tvorby Ústavu stavitelství Fakulty architektury. Jaromír Tomek, absolvent ČVUT, AI v oboru pozemní stavby, statika a dynamika konstrukcí. Vlastní ateliér PARS building, s. r. o. Orientuje se na návrh atypických konstrukcí s důrazem na design.