Klub přátel starého Smíchova
Dnešní datum: 21. 08. 2019   


Anketa
Kterou z níže uvedených památek Prahy 5 považujete za nejohroženější?

Malostranský hřbitov (36202 hl.)
 
Usedlost Cibulka včetně přilehlého parku (32015 hl.)
 
Kaple sv. Trojice (U Nesypky) (31075 hl.)
 
Kaple Panny Marie Bolestné (Barr. most) (31124 hl.)
 
Terasy Barrandov (31646 hl.)
 
Lihovar Zlíchov (31348 hl.)
 
Usedlost Skalka (2822 hl.)
 
Usedlost Turbová (2576 hl.)
 

Celkem hlasovalo: 198808

* Kartouzský klášter na Smíchově

Vydáno dne 16. 04. 2008 (5926 přečtení)



Kartouzský klášter na Smíchově byl dle smíchovské kroniky z roku 1882 založen králem Janem Lucemburským roku 1341 jako pokání nad svým dosavadním válečnickým životem. Podle Dějin Smíchova od Vojtěcha Sedláčka tak však učinil na základě výčitek svědomí nad hrobem své dcery Markéty, kterou chtěl provdat za polského krále Kazimíra. Ačkoli prý byla Markéta poslušnou dcerou, polský král v ní vzbuzoval odpor a se sňatkem i přes trvalý velký nátlak otce nesouhlasila. Nakonec se roznemohla a zemřela. Pozemek pro výstavbu s polnostmi, sady, loukami a mlýny připomínanými již r. 1178 zakoupil od pana Temla z Hory za 400 grošů. Klášter s nádherným gotickým chrámem panny Marie stál jižně od nynějšího kostela sv. Filipa a Jakuba v oplocené zahradě, sahající téměř k Vltavě (přívozní ulice) do míst, kde byl před tím poplužní dvůr s ovocnými sady a s mlýny po obou stranách řeky (spojené s mlýny na Zderaze), a proto se nazýval též Zahradou panny Marie na Újezdě nebo též Dům zahrady sv. Máří řádu Kartuziánského. Velikost kláštera je v knize Posvátná místa král. hlavního města Prahy od Františka Ekerta líčena následovně: „Místnosti kláštera zaujímaly prostoru mezi nynější třídu Komenského, Hlavní třídou, náměstím kostelním a Vltavou tak, že nynější botanická zahrada rozkládá se na jeho území. Při straně obrácené nyní k Hlavní třídě stál nádherný chrám Panny Marie, a tam byly i klášterní budovy.“ Zahrada u chrámu se stala významným duchovním centrem předhusitských Čech. K majetku kláštera náležely též chmelnice a pole, a ležící od přívozní ulice dále k jihu. U silnice vedoucí na Zbraslav stála klášterní kovárna. Dva mlýny odkoupili v roce 1377 pražští mlynáři Mařík a Vavřinec. U mlýna stálo kryté skladiště dřeva pro strahovský klášter (platili klášteru 12 grošů ročně). Vinici nalevo od Plzeňské silnice klášter pronajímal a v roce 1404 jí velmi výhodně prodal za 400 grošů. Klášteru kromě vinic (v okolí Konvářky, na Zlíchově, u Kinského zahrady) klášteru patřilo také jeden a půl lánu v Butovicích, Hanovský dvůr (Butovice),  dvůr v Drevníkách, dvůr v Dřínově u Veltrus, Jindice u Zásmuk, Liběšovice na Žatecku, Mokrsko s dvorem za Knínem, Brodec, vinice v Hlubočepích, půl háje Daleje u jeskyně sv. Prokopa, polovice Počapel při Labi naproti Štětí, Vlčice, Vrbice na Žatecku, Záhornice blíže Králova Městce a Zlechov se dvorem. Klášter měl právo podací v Jindicích, Počaplích a v Záhornici, čehož převor Michal (1356-1360) skutečně využíval.

 

Klášter se stal sídlem řádu Kartuziánů, který byl založen svatým Brunem r. 1170 v Grenoblu. Tento velmi přísný řád odvozuje své jméno od pustiny Chartreuse (latinsky Cartusia), drží se benediktýnských zvyklostí a v Čechách do té doby žádný klášter neměl. Mniši pocházeli zřejmě z rakouského Mauerbachu a jejich počet činil původně dvacet pět i s převorem. Z představených je možné kromě převora Michala jmenovat též Jana (1374 – 1379), Alberta (1388), Heřmana (1404), Markvarta (1410) a z ostatních řeholníků pouze Štěpána, bývalého oltářníka u Panny Marie na Louži, který do řehole vstoupil jako kněz. Podle smíchovské kroniky byli mniši dobře zaopatřeni. Kromě peněžního platu měli též knihy, mešní roucha a klenoty. Veškerý jejich život však byl velmi skromný. Bydlili v jednotlivých celách a shromažďovat se mohli jen za slavností či pohřbu u společného oběda. Běžnou stravu si připravovali sami (třikrát v týdnu měli jen chléb). Svůj život zasvětili vědě a rozjímání. Nosili bílý talár, škapulíř a kápi. Za vlády Karla IV. začínají pronajímat část pozemků, zejména mlýny. Později rozparcelovali a pronajali i své polnosti od kostelíka sv. Jakuba až k vyšehradskému přívozu na 24 stejných dílů po 6,5 hektaru.
 

Však neuplynulo ani 80 let existence kláštera, když byl r. 1419 napaden husity, kteří jej srovnali se zemí tak, že po něm ani po chrámu panny Marie nezůstalo ani stopy kromě názvu Kartouzská ulice. Příčinou napadení byla zřejmě nechuť kartuziánů k jakýmkoli náboženským reformám a otevřená kritika učení Jana Husa a Jana Viclefa mnichem Štěpánem. Hus jej měl žádat, aby nepodezříval, dokud by se řádně nepřesvědčil, avšak zcela bez účinku. Husovi přívrženi klášteru několikráte hrozili, proto Kartuziáni své klenoty a knihy předem ukryli. Po smrti Václava IV. začal lid 17. srpna 1419 útočit na církevní stavby. Kolem páté dorazil dav ozbrojený sudlicemi, oštěpy, meči, sekerami a samostříly ke kartouzskému klášteru. Kartuziáni vyděšeni velikostí davu se uchýlili na chor v kostele. Po té husité vnikli do chrámu, káceli sochy a rozbíjeli oltáře, rozhazovali ostatky svatých, otevíral hrobky vznešených osob a dokonce házel monstrancí. Poté se dav stále hrozící mnichům na choru smrtí odebral do spižíren a sklepů, odkud si odnesl šatstvo, knihy, jídlo a nápoje. Co nemohlo být odnešeno bylo na místě zničeno. Po té mnichy svázali a vedli je přes Karlův most ke Staroměstské radnici. Tam je přijal purkmistr Jan Bradatý s příslibem ochrany. Druhého dne ráno se dostavil konšel Václav Štraboch, který chtěl mnichy odvést zpátky do kláštera. Vzápětí však dostává zprávu, že lid jej stále ještě rabuje. Mniši odešli do Jeruzaléma k cisterciákům, následně se přesunuli do domu saského vévody. Poté definitivně opouští Prahu ve Štrabochově doprovodu přes Kolín do kláštera v Sedlci, kde čekají na krále Zikmunda s nadějí, že jim klášter opět postaví, což jim v prosinci 1419 Zikmund přislibuje. Když svůj slib nesplní, přesunují se mniši do kláštera v Gaminku (Rakousko). Právě tam byla nalezena Karlova zakládací listina.

S historií kláštera je spojena také legenda o Tismické Madonně, soše umístěné v románském kostele nedaleko Českého Brodu. Vzácná socha Panny Marie vznikla kolem roku 1420 a byla prý umístěna v kartuziánském klášteře v Praze na Smíchově. Když se po hlavním městě království rozhořel plamen husitské revoluce a duchovní stánky katolické církve padaly jeden po druhém za oběť drancování lůzy a plamenům, pobrali zdejší mniši nejcennější předměty a prchali z Prahy do bezpečí východočeských měst. S sebou nesli i onu dřevěnou, pestrými barvami zkrášlenou, sochu Panny Marie. Cestou se zastavili v Tismicích na nocleh a tehdy se prý jednomu z nich zdál podivný sen. V něm se mu zjevila Boží rodička a pravila, že když zůstane její socha ve zdejší bazilice, zachrání jim životy. Mniši poslechli a madonu zde zanechali. Farář ji umístil na hlavní oltář a od té doby se začaly Tismicím vyhýbat všechny katastrofy, a to hned vzápětí, když na jaře 1421 všeničivý proud husitských bojovníků, kteří vypálili Klášterní Skalici, Český Brod i proboštství v Kouřimi a klášter v Kolíně, tismickou baziliku shodou šťastných náhod minul. Milosrdné byly ale i pozdější roky. Přestože se na zdejší faře vystřídalo několik utrakvistických farářů, zůstala madona neporušeně stát na hlavním oltáři. Během třicetileté války vydrancovali Tismice nejprve Sasové a později i Švédové, ale kostelu se jejich kroky vyhnuly. Při požáru, který založila švédská soldateska, vyhořela celá ves, ale bazilice ukrývající vzácnou madonu se oheň jako zázrakem vyhnul. V 17. a 18. století se začaly objevovat další nadpřirozené úkazy. Řada farníků přísahala, že se na ně madona z oltáře usmívá, nebo naopak mračí, jiní potvrzovali fakt, že se barevná socha nemusela nikdy opravovat, a přesto stále vypadala jako nová. V 18. století začali do Tismic proudit poutníci, kteří chtěli od zázračné madony vyprosit pomoc v nouzi. Majitelka černokosteleckého panství, kněžna Marie Terezie Savojská, nechala proto kolem kostela vystavět pro tyto poutníky bohatě zdobené ambity. Lidé z daleka přinášeli madoně bohaté dary a socha jimi prý byla ověšena jako úrodný ovocný strom. Nechyběly mezi nimi i ze stříbra vyrobené napodobeniny částí těl, o jejichž uzdravení poutníci madonu prosili. Pohroma přišla až za vlády osvíceného Josefa II., který nechal tyto dary zabavit a roztavit. A tím skončily i zaznamenané zázraky Tismické madony.Vzácná socha Panny Marie vznikla kolem roku 1420 a byla prý umístěna v kartuziánském klášteře v Praze na Smíchově. Když se po hlavním městě království rozhořel plamen husitské revoluce a duchovní stánky katolické církve padaly jeden po druhém za oběť drancování lůzy a plamenům, pobrali zdejší mniši nejcennější předměty a prchali z Prahy do bezpečí východočeských měst. S sebou nesli i onu dřevěnou, pestrými barvami zkrášlenou, sochu Panny Marie. Cestou se zastavili v Tismicích na nocleh a tehdy se prý jednomu z nich zdál podivný sen. V něm se mu zjevila Boží rodička a pravila, že když zůstane její socha ve zdejší bazilice, zachrání jim životy. Mniši poslechli a madonu zde zanechali. Farář ji umístil na hlavní oltář a od té doby se začaly Tismicím vyhýbat všechny katastrofy, a to hned vzápětí, když na jaře 1421 všeničivý proud husitských bojovníků, kteří vypálili Klášterní Skalici, Český Brod i proboštství v Kouřimi a klášter v Kolíně, tismickou baziliku shodou šťastných náhod minul. Milosrdné byly ale i pozdější roky. Přestože se na zdejší faře vystřídalo několik utrakvistických farářů, zůstala madona neporušeně stát na hlavním oltáři. Během třicetileté války vydrancovali Tismice nejprve Sasové a později i Švédové, ale kostelu se jejich kroky vyhnuly. Při požáru, který založila švédská soldateska, vyhořela celá ves, ale bazilice ukrývající vzácnou madonu se oheň jako zázrakem vyhnul. V 17. a 18. století se začaly objevovat další nadpřirozené úkazy. Řada farníků přísahala, že se na ně madona z oltáře usmívá, nebo naopak mračí, jiní potvrzovali fakt, že se barevná socha nemusela nikdy opravovat, a přesto stále vypadala jako nová. V 18. století začali do Tismic proudit poutníci, kteří chtěli od zázračné madony vyprosit pomoc v nouzi. Majitelka černokosteleckého panství, kněžna Marie Terezie Savojská, nechala proto kolem kostela vystavět pro tyto poutníky bohatě zdobené ambity. Lidé z daleka přinášeli madoně bohaté dary a socha jimi prý byla ověšena jako úrodný ovocný strom. Nechyběly mezi nimi i ze stříbra vyrobené napodobeniny částí těl, o jejichž uzdravení poutníci madonu prosili. Pohroma přišla až za vlády osvíceného Josefa II., který nechal tyto dary zabavit a roztavit. A tím skončily i zaznamenané zázraky Tismické madony. Její fotografii naleznete zde: http://www.cestyapamatky.cz/kolinsko/tismice/tismicka-madona.


Literatura: Böhm, Josef. Monografie města Smíchova. Praha: Neubert, 1882. Příchod kartuziánů [el. dokument]. Citováno dne 8. 4. 2008. Dostupné z: http://smichov.blog.cz. 


Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek

E-mail servis
Pro zasílání aktuálních informací vyplňte Vaši
e-mailovou adresu

Malostranský hřbitov
Malostranský hřbitov

Muzeum hl. m. Prahy
Muzeum Prahy

PIS
Pražská informační služba

Partner webu

Partner webu Česká spořitelna a.s.
Partner webu PRAHA

Partner webu Národní muzeum

Partner webu Městská část Praha 5


TOPlist

Copyright© Klub přátel starého Smíchova 2006 - 2016 / Webmaster Tomáš Křivánek / Redakční systém: phpRS
„Kdyby se mužům dostávalo manželek, jakých si zasluhují, měli by zatraceně těžký život.“ Oscar Wilde