Malostranský hřbitov v literatuře

 

Zakoupila´s místo, otcova kde hlava na sedmé již léto věčný sen vyspává.

Hrob ten otcův, matčin mým též hrobem bude, povedeme spolu hospodářství chudé.

Malý domek z hlíny, vlhké čtyry stěny, v něm však lásky, že jí v širém světě není.

Na Malostranském hřbitově se odehrává i povídka Psáno o letošních Dušičkách z Povídek malostranských.

Pro smíchovského rodáka Jakuba Arbesa (1840 – 1914) byl Malostranský hřbitov přitažlivým romantickým zákoutím. Podle romaneta Vymírající hřbitov býval syn hrobníka v dětství Arbesův kamarád. Odehrává se zde část romaneta Etiopská lilie, je jím inspirováno i romaneto Sivooký démon. Na hřbitově je pohřbena spisovatelova sestra a první dcera Marie Magdalena, která zemřela krátce po narození (1867).

Další smíchovský rodák Jiří Karásek ze Lvovic (1871 – 1951) použil Malostranský hřbitov jako dějiště svého románu Zastřený obraz a inspiroval se jím i v sonetu Květiny na Malostranském hřbitově:

Bez černý tmí se nad hrobem, kde tělo Před lety bůhvíkoho zpráchnivělo. Predikát s erbem vyhlodaly deště. Bez černý kvete poloshnilý ještě.

A růže zdivočelá lístky zbledlé Nad hrobem dívky trousí z jara vedle. Tak žila jak ty neduživé květy. Spí spánek beze snů zde půlstaletý.

Fialky bázlivé, jež rosou studí, Na hrobě dítěte vždy jako vzbudí. V kolébce vůně snad spí pokojněji.

Kus mrtvé Prahy miz, tma ji halí V těch křovinách, kde dávní lidé tlejí. Cos chtěli kdys a též se nedočkali.

Legenda o náhrobku pasovského biskupa Thuna-Hohensteina inspirovala Evu Vrchlickou (1888-1969) k básnickému zpracování v baladě Hřbitov v Košířích. Vypravuje se o pyšné a zpupné paní Terezii, že jednou za noci jedouc kolem přikázala svému kočímu, aby vstoupil na hřbitov a biskupovi obrátil list v knize.

V měsíční noci jela krásná dáma na svoji vinici. Před hřbitovním portálem zastavit dala smíchem se dusící. „Sestup hned, Jene,“ kočímu děla, „a obrať kamenný list starému Thunovi tam na tom náhrobku, ať nemusí vždy totéž číst.“

Kočí rozkaz neuposlechl, a tak paní Terezie sama vystoupila k pomníku, v tom však:

v měsíci a parách biskup zdál se živý. Teď pohnul levicí – list bronzový obrátil a kynul hlavou ženě se chvějící.

Paní vystoupila na pomník a nahlédla do biskupovi knihy. S hrůzou shledala, že biskup se modlí rekviem. Za koho? Právě za ni, za paní Terezii. Vylekaná paní se hnala zpět k vozu, sama uchopila opratě a uháněla pryč. Hrůza ji pronásledovala, ulehla a umírala. Ale zpupnost jí neopustila:

V týdnu umírala. Na lkající pyšně pohlédla úkosem. Janovi šeptala: „Dík vyřiď a knihu zavři mu před nosem.“

Paní Terezie zemřela a puklý náhrobek nad jejím hrobem nese jen jediné slovo: Terezie.

Svatá holčička zase inspirovala spisovatele Františka Kožíka (1909 – 1997) ve stejnojmené knize z roku 1943.

Literatura: Kovařík, Petr. Klíč k pražským hřbitovům. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001.