Klub přátel starého Smíchova
Dnešní datum: 21. 08. 2019   


Anketa
Kterou z níže uvedených památek Prahy 5 považujete za nejohroženější?

Malostranský hřbitov (36202 hl.)
 
Usedlost Cibulka včetně přilehlého parku (32015 hl.)
 
Kaple sv. Trojice (U Nesypky) (31075 hl.)
 
Kaple Panny Marie Bolestné (Barr. most) (31124 hl.)
 
Terasy Barrandov (31646 hl.)
 
Lihovar Zlíchov (31348 hl.)
 
Usedlost Skalka (2822 hl.)
 
Usedlost Turbová (2576 hl.)
 

Celkem hlasovalo: 198808

* Utajený kouzelník ze Smíchova

Vydáno dne 08. 06. 2008 (534 přečtení)

V květnu navštívila Prahu smíchovská rodačka, dnes kanadská občanka Dagmar Vrkljan-Kubaštová, dcera „vynálezce“ pohyblivých knížek, českého výtvarníka (a smíchovského patriota) Vojtěcha Kubašty. Jeho jméno řadě lidí nic neřekne, jeho díla přitom důvěrně zná téměř každý z generace „Husákových dětí“ a starších. „Tatínkovy věci šly na export do celého světa, v tehdejším socialistickém Československu existovaly dvě továrny, které vyráběly jen jeho věci, jeho knížky od vidění zná skoro každý, přesto jeho jméno doma skoro nikdo nezná,“ říká paní Dagmar.


U Kubašty tak platí staré známé pořekadlo, že nikdo není doma prorokem. Jeho jméno je více než doma známo v zahraničí, kde existují sběratelé umění, kteří se zaměřují právě „na Kubaštu“ a široká základna „fanoušků“ jeho díla. „Proto jsem si vzala za úkol, že se budu starat o jméno svého otce a pokusím se ho více zviditelnit pro českou veřejnost,“ říká paní Dagmar.

 
Život vašeho otce je spjat se Smíchovem. Odkdy tu žil?

Narodil se ve Vídni, ale už když mu byly asi tři roky, se přestěhoval s dědečkem do Prahy na Smíchov. Nejprve bydleli v Prokopském údolí, dědeček pak bydlel v ulici Kováků a táta se nastěhoval na Smíchov do Vltavské 2. Na Smíchově pak prožil celý život, já sama jsem tu prožila celých dvacet let. A stejně jako můj tatínek jsem vždy byla a zůstávám velkou milovnicí Smíchova.

 

Váš tatínek je někdy udáván jako vynálezce trojrozměrných knížek. Byly skutečně jeho vynálezem?

Trojrozměrné, tzv. pop-up knížky, se objevily už někdy v 10. století, ale spíš v podobě takových těch „hýbacích“ knížek – že jste někde zatáhl a určitá část obrázku se hýbala. Otcovou inspirací byla série Blue ridden od Walta Disneye. Když to viděl, řekl si, že to dokáže udělat ještě lepší – a skutečně je dnes považován za člověka, který tento druh umění obnovil a navíc ještě neuvěřitelně zdokonalil. O to je zvláštnější, že jeho jméno vůbec není známé. A nebyl známý ani za svého života – zrovna nedávno jsem viděla jeden starý filmový týdeník, tuším z roku 1957, kde byl záběr z tobvárny na jeho knížky a v komentáři říkali – vidíte, jaké krásné knížky produkuje Československo do celého světa. A o tátově jméně ani zmínka. Přitom jeho knížky se vydávaly v milionových nákladech a i dnes, kdy je na trhu mnohem větší nabídka, dosahují desetitisícových nákladů, o kterých si mnozí dnešní autoři mohou nechat jen zdát.

 

V dnešních podmínkách by byl milionář a mediální celebrita – nejprodávanější výtvarník. Jak to bylo tenkrát? Mediální sláva nebyla, zbohatl na tom aspoň?

Musím říct, že táta byl opravdu na svou dobu velice dobře placen a my jsme existenčně rozhodně nijak nestrádali. V té době tu byli jen dva takto dobře placení umělci – Kubašta a Trnka, jen s tím rozdílem, že o Jiřím Trnkovi každý věděl, o Kubaštovi ne.

 

Proč to tak bylo?

To je otázka, na kterou nemám jasnou odpověď. Možná v tom hrálo svou roli, že táta nebyl nikdy ve straně, nikdy se nijak politicky neangažoval a i za socialismu vyráběl betlémy, které pak šly také na export. Takže i takto vydělával státu valuty – ale zase asi nebylo moc žádoucí oslavovat nějak člověka, který vydává betlémy. Ani v dnešní době není jeho dílo nijak marketingově podporováno, a přesto se stále dobře prodává. Vyšel tu Cvrček a mravenci, a přestože neměl žádnou marketingovou podporu, prodalo se během roku 10 000 výtisků, což je v dnešní době neuvěřitelné. Přitom když jdete do knihkupectví, najdete tyto knížky schované někde v rohu, zaskládané jinými. Myslím ale, že v tom není žádný záměr brzdit Kubaštu, spíš je to tím, že ti lidé to jméno neznají a nedochází jim, že by to mohl být takový „trhák“. Tak ho raději dají někam do rohu, aby nezabíral místo pro jiné hity. Vlastně zůstává veřejnosti pořád utajený – jedna z výstav se proto taky jmenovala Utajený kouzelník Vojtěch Kubašta. Přijde mi to líto, proto jsem se rozhodla, že zkusím tátovo jméno veřejnosti „odtajnit“. Vzhledem k tomu, že trvale žiju v Kanadě, není to úplně jednoduché, ale naštěstí v dnešní době je to díky internetu a skypu stále jednodušší.

 

Co to odtajňování Kubašty obnáší?

Pomalu se snažím zasévat semínka – jako byla například již zmíněná výstava Utajený kouzelník v Knižním klubu, další výstava proběhla v Rakovníku, pomalu se tak daří lidem tátovu tvorbu představovat. Proběhly už také dvě výstavy na Floridě, v tamním Muzeu moderní knihy je dokonce největší sbírka jeho díla na světě. Existuje také řada sběratelů, kteří sbírají dílo mého táty – což je docela legrační, protože táta sám byl vášnivý sběratel. Nikdo ale nemá kompletní sbírku – spousta věcí, které táta udělal, se z jeho pozůstalosti ztratila a už nejpíš nikdy nezjistíme, co se s nimi stalo. Dělal například i filmové plakáty, pohlednice, udělal velký cyklus kreseb Smíchova... je toho obrovské množství.

 

Jak šlo toto jeho nasazení dohromady s otcovskou rolí? Viděli jste ho vůbec doma?

Táta neměl ateliér, ty věci dělal v našem obýváku. My se sestrou jsme měly dětský koutek přímo za tátovým pracovním stolem, kde jsme řádily, zatímco táta kreslil a vůbec se tím nenechal vyrušit. Když pracoval, naše hulákání nevnímal. Ale zároveň si na nás vždycky dokázal udělat čas. Kreslil a pak řekl – tak, holky, a teď se půjdeme pobavit. A pak si s námi hrál a vymýšlel všelijaké hříčky, uměl taky nádherně vyprávět pohádky, které pro nás vymýšlel každý večer nové... byl nejen kouzelník coby výtvarník, ale také kouzelný člověk. Měl rád děti a rozuměl jim, přizpůsoboval jim i svou tvorbu – nešlo mu o to, aby se líbila odborníkům kritikům, ale především dětem. Naši známí o něm říkali, že vlastně zůstal dítětem i v dospělosti, že to bylo takové veliké dítě.

 

A uměl se zhostit i role přísného tatínka?

To ano. Dokázal si s námi hrát jako velké dítě, ale když bylo potřeba dohlédnout na to, abychom se připravily do školy a podobně, dokázal to také. Když bylo potřeba, uměl být dospělý a měl u nás rodičovskou autoritu. Teď nechci, aby to vypadalo, že ho chci nějak vynášet do nebes a dělat z něj div ne světce, ale on byl skutečně velice laskavý člověk.

 

Ukazoval vám věci, na kterých pracoval?

Ano, všechno jsme mu schvalovaly, všechno na nás nejprve otestoval. Mně se to ale všechno vždycky líbilo – vždycky, když tvořil, stála jsme u jeho lokte a zírala jsem na to, jak kreslí, vybarvuje, jak se ty věci postupně rodí – a dokázala jsem se na to koukat celé hodiny, nikdy mě to neomrzelo.

 

Malovala jste také jako dítě s tátou?

Ano, kreslili jsme si, ale určitě mě nijak systematicky nevedl k tomu, že by ze mě jednou měla být výtvarnice. Vždycky říkal – tu ambici v sobě buď máš, nebo ne. A taky moc nechtěl, abych šla na nějakou uměleckou školu, protože ty podle něj chrlí spoustu lidí, kteří pak nemají kam jít. Takže výtvarnice se ze mě nestala. Ale když jsem se pak odstěhovala do Kanady, chodila jsem na nějaké kurzy malování a táta mi pak v dopisech psal, ať určitě kreslím. Tak v tom tak amatérsky pokračuju.

 

Jak jste se dostala do Kanady?

To je dlouhý příběh, ale zjednodušeně se to dá popsat tak, že jsem si vzala občana z bývalé Jugoslávie, který se přestěhoval do Kanady a já ho následovala. Nikdy jsem ale nepřestala být v srdci Smíchovačkou – takže jsem tak trochu rozkročená mězi Huronským jezerem, u kterého bydlíme, a Vltavou (smích). Je to hodně zásluhou táty, který celý život lpěl na tom, abych na Prahu a hlavně na Smíchov nezapomněla a taky abych pořád uměla česky.

 

V době, kdy jste se provdala do Kanady, tady pořád oddělovala Čechy od Západu železná opona – jak se to povedlo vám? Odešla jste „oficiálně“, nebo jste musela emigrovat?

Ne, nemusela, já se oficiálně vystěhovala díky tomu, že jsem uzavřela mezinárodní sňatek. Takže jsem si nikdy nepřipadala, že bych patřila mezi emigranty, taky jsem sem až do roku 1973 každý rok na pár měsíců jezdila. pak jsme ale měli další děti a začalo to také být dost drahé, takže jsem pak měla delší přestávky, ale na dálku jsem byla s domovem pořád v kontaktu – táta mi psal dlouhé dopisy, kde mi vždycky vyprávěl všechno, co se událo. Takže mi ani nepřišlo, že jsem nějak daleko.

 



Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Pražská pětka 06/2008

E-mail servis
Pro zasílání aktuálních informací vyplňte Vaši
e-mailovou adresu

Malostranský hřbitov
Malostranský hřbitov

Muzeum hl. m. Prahy
Muzeum Prahy

PIS
Pražská informační služba

Partner webu

Partner webu Česká spořitelna a.s.
Partner webu PRAHA

Partner webu Národní muzeum

Partner webu Městská část Praha 5


TOPlist

Copyright© Klub přátel starého Smíchova 2006 - 2016 / Webmaster Tomáš Křivánek / Redakční systém: phpRS
„Čas si vymysleli lidé, aby věděli, od kdy do kdy a co za to.“ Jan Werich