Přední slovenský politik, československý státník, historik a státovědec, novinář a publicista. Původně poslanec uherského sněmu, pak čskoslovenskéhoNárodního shromáždění. Významný ideologický a politický představitel slovenského i mezinárodního agrárního hnutí. Ministr různých resortů v řadě československých vlád; první Slovák ve funkci předsedy československé vlády (1935–38) a ministra zahraničních věcí (1936). Stoupenec středoevropské integrace, autor projektu podunajské federace.
Život a dílo
Pocházel z význačné národně uvědomělé evangelické rodiny. Studoval na gymnáziu v Banské Bystrici, Šoproni a Sibini, poté práva na univerzitách v Budapešti a v Kluži, slovanskou filologii a historii na vídeňské univerzitě. Již jako student pracoval v národních spolcích a věnoval se žurnalistice. V letech 1900–1902 vydával a redigoval v Budapešti Slovenský denník, Slovenský týždenník. Prostřednictvím žurnalistiky přešel k aktivní politice. Postupně se propracoval k vlastnímu politickému programu se základní idejí přebudovat Uhersko na demokratický stát, k čemuž mělo napomoci všeobecné volební právo a aktivní podíl všech národností na veřejném životě. Ve svých sedmadvaceti letech se stal poslancem uherského sněmu, kde v letech 1905–1910 zastupoval dolnozemské Slováky; v parlamentu navázal spolupráci se zástupci nemaďarských národů Uherska. Prosazoval zájmy zemědělců ve Slovenské národní straně, jejímž byl od roku 1906 místopředsedou, a orientoval se na založení samostatné slovenské agrární strany. V roce 1908 organizoval první slovenský rolnický sněm. Před první světovou válkou úzce spolupracoval s následníkem trůnu, arcivévodou Františkem Ferdinandem d´Este, jenž usiloval o odstranění dualismu a o federalizaci monarchie. Za první světové války působil v letech 1914–1915 jako důstojník rakousko-uherské armády v Trenčíně a ve Vesprimě, v letech 1915–1916 jako šéf vojenského cenzurního úřadu pro Chorvaty a 1916–1918 jako redaktor tiskové kanceláře ve Vídni. V té době napsal knihu Československý rozkol, věnovanou kulturním a politickým vztahům mezi Čechy a Slováky (vyšla 1920). Zároveň se ve Vídni zúčastnil vypracování projektu samostatného československého státu a jeho vnitřní organizace. Koncem října 1918 se stal členem Slovenské národní rady a signatářem Martinské deklarace (Deklarace slovenského národa). Po vzniku Československa působil nejprve jako zmocněnec československé vlády v Budapešti. Pokračoval ve své předválečné politice organizování rolnictva a stal se jedním z prvních mužů Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu (agrární strany). Jako čelný představitel tohoto nejsilnějšího československého meziválečného politického subjektu se podílel na tvorbě a realizaci hospodářské politiky ČSR. Je považován za tvůrce teorie agrární demokracie. V letech 1918–1938 byl poslancem Národního shromáždění, 1919–1920 a 1926–1927 ministrem pro sjednocení zákonů, 1922–1926 a 1932–1935 ministrem zemědělství, 1926–1929 ministrem školství; roku 1921 byl jmenován profesorem novověkých slovenských dějin na Komenského univerzitě v Bratislavě. V letech 1935–1938 byl předsedou vlády a 1936 současně krátce i ministrem zahraničních věcí. Jeho koncepce střední Evropy měla vycházet z jednotlivých hospodářských a politických zájmů podunajských států, směřovat k jejich hlubší součinnosti a posléze k vytvoření podunajské federace. Ve slovenské otázce se zcela neshodoval s centralistickým modelem unitární ČSR. Roku 1927 se podílel na realizaci nového správního uspořádání státu a v roce 1938 připravil projekt reformy československé samosprávy. Rovněž se snažil různými opatřeními řešit problém národnostních minorit; 18. 2. 1937 uzavřel jako předseda vlády dohodu s německými aktivistickými stranami, roku 1938 vedl neúspěšná jednání se zástupci Sudetoněmecké strany. Jeho vláda přijala 21. 9. 1938 berchtesgadenské ultimatum a 22. 9. 1938 odstoupila. Po Mnichovu emigroval do Švýcarska a později do Francie, kde založil Slovenskou národní radu jako reprezentantku slovenských demokratických sil v exilu. V názoru na příští řešení státoprávních poměrů v obnoveném Československu se dostal do konfliktu s dr. Edvardem Benešem. Preferoval vytvoření středoevropské federace, která by čelila velmocenským vlivům a zároveň by negovala některé stinné stránky meziválečného „versailleského“ uspořádání; roku 1942 vydal v Londýně na toto téma knihu Federation in Central Europe. V roce 1941 přesídlil do USA. Krátce před svou smrtí varoval před sovětizací střední Evropy v memorandu Europe at the Crossroads, zaslaném na americké ministerstvo zahraničí. Během svého života publikoval tisíce článků, polemik a studií; výbor z nich vyšel v letech 1930– 1934 v šesti svazcích pod souhrnným názvem Články, reči, štúdie.
Pražské stopy
Dne 30. března 2001 byla v Zapově ulici čp. 1539/7 v Praze 5 na Hřebenkách odhalena Milanu Hodžovi pamětní deska s jeho reliéfem od slovenského sochaře Vojtecha Ihriského a českých výtvarníků Milana Kotka a Jiřího Šilhana. Na slavnosti byli přítomni předsedové vlády České a Slovenské republiky Miloš Zeman a Mikuláš Dzurinda. Hlavní projev přednesl tehdejší místopředseda vlády Vladimír Špidla. Na desce je napsáno: Tento dům nechal v letech 1923–1924 postavit a do roku 1938 zde žil významný slovenský politik a novinář, československý státník a v letech 1935–1938 předseda vlády první ČSR, průkopník myšlenky evropské integrace Dr. Milan Hodža. V Hodžově vile, kterou postavil pražský stavitel Ing. František Novočeský, se odehrávala důležitá setkání a jednání. Přicházeli a přijížděli sem premiéři, ministři, úředníci, diplomaté, církevní hierarchie, generalita, ale i rolníci. Mezi její návštěvníky patřil mj. prezident T. G. Masaryk a ministr zahraničních věcí dr. Edvard Beneš. I vila měla své osudy: po vytvoření protektorátu byla zkonfiskována, sám Milan Hodža byl v Bratislavě v roce 1941 odsouzen justicí slovenského státu in contumatiam na osmnáct let vězení za organizování zahraničního odboje „ozbrojenou mocí“. Po válce bydlel ve vile státní tajemník za Demokratickou stranu Ján Lichner a po únoru 1948 sloužily zdejší prostory dětským jeslím, později zdravotnímu středisku. Listopad 1989 přinesl změnu vlastnických vztahů: v restituci objekt připadl Hodžovu vnuku, prof. Johnu Pálkovi, který žije v Seattlu v USA, a ten ji prodal. V současné době je rezidencí lucemburského velvyslance.
Zajímavosti
„Hodža vyrůstal na Slovensku, naplnil se kulturou a znalostmi střední Evropy, zakotvil svým politickým posláním v Praze. Svému rodnému Podtatransku zůstal věrný. Ví, co mu ten kraj dal, jako zase ví Slovensko, co má v Hodžovi. Hodža životem, myšlením a prací spojuje české rozumářství se slovenskou citovostí. Je živým splynutím východu a západu republiky, je zosobněním, rozřešením naší vnitřní národní otázky, je největším přínosem a darem, který Slovensko dalo národu a státu.“ (František Kutnar). Milan Hodža ovládal sedm jazyků. Byl spoluzakladatelem a prezidentem Československé akademie zemědělské, která v Praze vznikla v roce 1924, jako třetí na evropském kontinentu po Paříži a Stockholmu. Dále se stal členem Šafaříkovy učené společnosti, členem České společnosti nauk, předsedou sociologické společnosti Lepay – House London a Zemědělského sdružení pro Svaz národů v Paříži. Jeho činnost byla oceněna francouzským velkokřížem Čestné legie, velkokřížem Řádu italské koruny, velkokřížem Polonia restituta, jihoslovanským Řádem sv. Sávy, velkokřížem Rumunské koruny, velkokřížem Rumunské hvězdy a jugoslávským Bílým orlem l. třídy. Od roku 2005 se každoročně konají v Martině na Slovensku „Dny Milana Hodži“, jež mají přibližovat a rozvíjet odkaz a ideové dědictví této osobnosti ve středoevropském, jakož i širším evropském kontextu. Současně probíhá celoslovenská soutěž pro studenty gymnázií, nazvaná „Hodžova esej“. V roce 2002 byly ostatky Milana Hodži převezeny z československého národního hřbitova v Chicagu ve Spojených státech na Slovensko a pietně uloženy na Národním hřbitově v Martině.
Reflexe
„Milan Hodža, třebaže nebyl ´vynálezcem´ středoevropské federace, zařadil se na začátku 20. století mezi ty, jež se podíleli na diskursu o její podobě, a to nejdříve v okolí následníka trůnu Františka Ferdinanda, později o ní uvažoval v rámci meziválečného Československa a v průběhu druhé světové války již přicházel s vizí poválečné prognózy. Přes dočasnou nereálnost ji lze považovat za velmi perspektivní. V tomto smyslu se řadí Milan Hodža do zakladatelské gardy Středoevropanů, kteří si ve 20. století podávali pomyslnou štafetu, naposledy v ruinách Visegrádu. V tomto kontextu je jeho středoevropský přínos stále aktuální. V domácím česko-slovenském a především v slovenském kontextu byla Hodžova vize netradiční, originální a perspektivní, jak ve vztahu k politice české, taktéž i slovenské, k Benešovi i Hlinkovi. Byla to koncepce, která netrpěla tradiční tendenčností (zejména nekritickou orientací na Rusko), provinčností, ba právě naopak – představovala evropanství v tom nejlepším slova smyslu. Vracet se k Hodžovu odkazu znamená načerpat novou energii pro naše příští uvažování o místě Slovenska v Evropě. Znamená to však i uvědomování si toho, že jsme u nás uvažovali o věcech evropských i středoevropských alespoň v podstatnější části politického myšlení i praxe a uskutečňovali to na takové úrovni, na niž můžeme být i po téměř tři čtvrtě století skutečně hrdi…“ (Z úvodní studie prof. PhDr. Rudolfa Chmela, ministra kultury Slovenské republiky, někdejšího velvyslance ČSFR v Budapešti a vedoucího katedry slavistiky na FF UK v Praze, ke knize Pavla Lukáče: Milan Hodža v zápase o budúcnosť strednej Európy v rokoch 1939–1944)
L: Vojtech Čelko: Návraty Milana Hodžu do historického povedomia slovenskej spoločnosti po roku 1989. In: Milan Hodža a integrácia strednej Európy. Ústav politických vied SAV, Veda, Bratislava 2006; Pavol Lukáč: Milan Hodža v zápase o budúcnosť strednej Európy v rokoch 1939–1944. Ústav politických vied SAV, Veda, Bratislava 2005; Milan Hodža Publicista, politik, vedecký pracovník. Spomienky, úvahy, štúdie, Praha 1930; Miroslav Pekník a kol.: Milan Hodža, štátnik a politik. Veda, Bratislava 2002
Milan Hodža (*1. 2. 1878 Sučany, okr. Martin, Slovensko, + 27. 6. 1944 Clear Water, Florida, USA)
