Usedlost stojící na rohu ulic U Demartinky a Plzeňská získala své jméno po svém vlastníkovi z počátku 17. století Dona Martina de Hoeff-Huerta, svobodného pána z Velhartic a císařského rady. Pocházle ze zchudlé nizozemské šlechtické rodiny, poté vstoupil do vojenských služeb a byl povýšen do šlechtického stavu. Na počátku třicetileté války bojoval plukovník proti českému stavovskému vojsku. Poté pracuje v císařských službách a získává ohromný majetek – konfiskáty. V Praze získává pod cenou několik domů. V roce 1630 získává i vinici Demartinku. Není však jisté, zda na ní nechal postavit nějaký nový dům nebo upravil viniční lis, ale samotné jádro usedlosti Demartinka pochází až z 18. století. V 80. letech 19. století patřila Leovi Gotliebovi z Tannenhainu, poté smíchovskému starotovi JUDr. Aloisovi Koldinskému. Po první světové válce vlastnila usedlost Barbora Steinhilberová, která roku 1926 postupuje část parcely obci za účelem zbudování sadu a ulice. Poslední podoba stavby pocházela z poloviny 19. století. Fasádu zdobil klasicistní dekor, ve dvoře zůstala původní barokní výzdoba. Směrem k severozápadu se rozkládala zahrada. Průčelí směrem k parku Klamovka bylo jednopatrové s řadou architektonicky rámovaných oken v patře, střed stavby byl zdůazněn rizalitem a štítem. V roce 1976 byla zařazena do seznamu nemovitých kulturních památek, ale po 4 letech byla vyňata a zbořena. Dnes zde stojí nový dům. Usedlost připomíná pamětní deska na domu Pod Klikovkou 2 informující o ilegální telefonní stanici na odposlouchávání rozhovorů mezi Vídní a Berlínem v roce 1918. Nacházela se na zahradě usedlosti Demartinka a obsluhoval jí vynálezce Ludvík Otčenášek, který zprávy předával ústřednímu orgánu českého domácího odboje – Maffii.
Literatura: Laštovková, Barbora. Pražské usedlosti. 1. vyd. Praha: Libri, 2001. ISBN 80-7277-057-8. Dostupná v Městské knihovně hl. m. Prahy, Mariánské nám 2.
Usedlost Demartinka (č. p. 152, Smíchov) – zaniklá
