Rok 1945 na Smíchově

Místa našeho každodenního života jsou svědky onoho ovzduší, které bylo typické pro očekávání konce nejstrašnější války, jakou kdy lidstvo poznalo. Na počátku roku 1945 byla únava válečných let zatlačována nadějemi, protože o konci a výsledku války již nebylo pochybností. Větší část naší vlasti již byla osvobozena a sovětské jednotky stály před Berlínem. Pohotovostní oddíly SS a Schupo, které stály v noci před 1. májem ve smíchovských ulicích, již nebyly výrazem síly, nýbrž naopak nejistoty nacistické mašinérie. Ilegální vedení Komunistické strany však vědělo, že by v této chvíli bylo zbytečné jakoukoliv manifestací vyvolat zbytečné ztráty a proto ještě 1. máj 1945 proběhl v klidu. Pak ale události dostávaly rychlý spád. Skrývaný a vcelku nenápadný útěk nacistických pohlavárů z našeho území nemohl obyvatelstvu uniknout. Všechny tyto události vedly k otevřeným projevům vzdoru. Obyvatelstvo počalo odstraňovat německé názvy ulic, texty z firemních štítů a na výlepních plochách se objevily rozmnožené výzvy k přejímání správy do českých rukou a k zakládání národních výborů.

Německé posádky v Praze, které měly rozkaz udržet situaci pevně ve svých rukou až do konce bojů, se pochopitelně nevyhýbaly konfliktům. 5. května 1945 nastupovaly do centra města, aby „obnovily pořádek“. Odpor našeho obyvatelstva již nebylo možno potlačit. Pak došlo k známým událostem v Československém rozhlase a tento signál vyvolal aktivitu a posílil rozhodnou vůli k odboji proti okupantům.

Také na území Smíchova, Košíř, Radlic, Jinonic, Zlíchova a v řadě dalších míst našeho dnešního obvodu se doslova tisíce mužů hlásilo o zbraně, rozhodnuto nastoupit tam, kde toho začínající boj vyžadoval. První zbraně byly získány na nejrůznějších místech. Základem byly ruční zbraně německé stráže v Ženských domovech na Smíchově, dále v tehdejších kasárnách vládního vojska, z transportů na smíchovském nádraží a od prvních jednotek wehrmachtu, které složily zbraně.

Do bojujících jednotek se zařadili drobní a prostí lidé z nejrůznějších skupin společnosti, povolání a věku. Byli tu dělníci z Waltrovky a smíchovské Tatrovky a dalších závodů, zejména těch, kde pracovaly ilegální organizace KSČ a byly na tuto chvíli připraveny. Neocenitelné služby prokázali povstání železničáři, dobře informovaní o transportech zbraní, munice a umístění pancéřových vlaků.

Činnost jednotek vzniklých hned v prvních dnech povstání se sjednocovala, zcelovala a podřizovala vyššímu vedení. K tomu došlo poměrně velmi rychle, vzhledem k obtížné a nepřehledné situaci. Dělnické jednotky spatřovaly přirozeně svoji základnu na půdě závodů. Několik rot vzniklo v místech bývalého Luftschutzu a vojenské organizace byly vytvořeny i z poctivých příslušníků policie a bývalého vládního vojska. K těm zpočátku nebyla důvěra, avšak řadoví příslušníci potvrdili i v těžkých bojích, že jejich místo je na straně národa a lidu.

Ukořistěné pancéřové vlaky z Jinonic a smíchovského náraží byly nasazeny do bojů tam, kde bylo třeba podpory těžkých zbraní a dva z nich byly také zničeny v bojích proti nepřátelským tankům na jihu Prahy za Velkou Chuchlí a u Krče. Po celou dobu povstání byly střechy smíchovských domů čištěny od záškodnických střelců a tito fanatičtí nacisté byli pochytáni a internováni. K těžké situaci došlo, kdy se ku Praze přiblížily nacistické jednotky, ustupující pod tlakem Rudé armády z východu. K nejtěžším bojům došlo u Lahovic, Velké a Malé Chuchle a v prostoru Hlubočep, Barrandova a Zlíchova. Dorazila sem část tankové divize generála SS Kleina. Při nedostatku těžkých protipancéřových zbraní na straně obránců Prahy padlo v boji na Zlíchově 182 příslušníků jednotek z našeho obvodu. Tyto boje trvaly až do příchodu Rudé armády do zmíněného prostoru. Značnou posilou byla pro bojující jednotky zpráva, že dne 9. května v ranních hodinách dorazily ku Praze první sovětské tanky. Sovětské jednotky však pronikaly Prahou pomaleji než ve volném terénu. V pražských ulicích lámaly rozhodnutým způsobem odpor nacistů a ještě v těchto bojích padlo téměř 450 sovětských vojáků.

V prvém sledu tankových vojsk postupoval tank č. 23 s velitelem nadporučíkem Gončarenkem. Směr postupu jeho jednotky byl určen právě na levém břehu Vltavy a směřoval na Smíchov. Na Klárově byl jeho tank zasažen, výbuch dělového granátu usmrtil velitele tanku a tank se vzňal. Na paměť tohoto posledního boje a jako symbol hrdinství gardových jednotek osvobozujících Prahu, byl v červenci 1945 postaven sovětský tank jako pomník na Smíchově.

Krátce nato dorazila pod Zlíchov baterie sovětských protitankových děl a v několika doslova minutách zlomila odpor nacistických pancéřů. Pak už bylo slyšet hudbu nejen z městského rozhlasu, ale všude tam, kde se utábořili sovětští vojáci. Ti usínali únavou v zapadajícím slunci na trávních parků, na Císařské louce a jinde přikryti stanovými dílci. Byl to odpočinek po velikém boji, který trval čtyři roky, stál 20 miliónů sovětských životů, ale také odpočinek po velikém vítězství, kterého bylo dosaženo pro mír a život prostého lidu.

Pak již byly rychle odstraňovány barikády, kterých bylo postaveno více než 160. Byly vytvořeny za obrovského úsilí i vynalézavostí našich obyvatel. V těch dnech se začali vracet první vězňové z věznic a koncentračních táborů a vydávali první hrůzné svědectví o tom, co dříve pronikalo pouze z kusých zpráv.

Po celou dobu povstání se potvrzovala solidárnost všeho lidu a typická byla i pomoc vesnice bojující Praze. Významná byla zejména dodávkami potravin a vozy naložené moukou, mlékem a masem přijížděly k Národnímu domu na Smíchově, kde se hlásili jejich řidiči u zásobovací komise.

Z těchto kusých poznámek, které jsou jen malou částí událostí, jež ilustrují celé ovzduší historického přelomu, vidíme nejen sílu spojenectví se Sovětským svazem, ale i rozhodnou vůli, soudržnost a obětavost našeho lidu. To všechno jsou předpoklady a znaky dalšího vývoje, ke kterému květnové události v roce 1945 otevřely i na našem obvodě cestu.