Tento první český židovský spisovatel, překladatel a lékař, vlastním jménem Isaak Salomon Kapper, se narodil dne 21.03.1821 v domě č. 13 v dnešní Nádražní (dříve Švarcenberkově) ulici na nynějším Smíchově (který tenkrát ovšem nebyl ještě ani předměstím Prahy). Jeho otec, židovský učitel, byl velmi zcestovalý (učil na školách ve Francii i Španělsku), což zřejmě nezůstalo bez vlivu na jeho syna, kterému dal první vzdělání.
Na území dnešní městské části Smíchov Kapper prožil své dětství a navštěvoval zde také triviální školu. Později v Praze vystudoval gymnázium a filosofii (1839). Již v této době jevil velký zájem o kulturu slovanských národů a připravoval se pro učitelství na Rusi.V roce 1840 se však rozhodl jinak a zapsal se na medicínu ve Vídni. Ještě v Praze byl Kapper nejen členem kroužku mladých básníků, kteří byli stoupenci mladoněmeckých idejí (Moritz Hartmann, Alfred Meissner), ale začal se také intenzivně zajímat o českou literaturu. Přátelil se s předními zástupci „mladé Čechie“ Karlem Sabinou a Václavem Bolemírem Nebeským. Pod vlivem Nebeského začal seznamovat německé čtenáře se slovanskými národními písněmi, které překládal do němčiny a složil i několik vlastních básní. Ve svém díle pokračoval i za studií ve Vídni, kde nalezl podporu u vídeňských Slovanů, např. u Vuka Stefanoviče Karadžiče. Pod jeho vlivem i vlivem Nebeského vydal v roce 1844 v Lipsku sbírku Slavische Melodie, která ve čtyřech oddílech obsahovala variace na motivy českých, moravských, slovenských a jihoslovanských písní.
Příznačné pro Kappera je, že se jako jeden z prvních nadchl pro dílo Karla Hynka Máchy (Máchův Máj, vydaný v roce 1836, byl českými literáty přijat s téměř naprostým neporozuměním… J.K.Tyl v Květech sice uznal Máchův básnický talent, ale jeho „byronism“ jej z vlasteneckých ohledů urážel). Jinak tomu bylo u Kappera, který svůj překlad Máje (první překlad tohoto díla do němčiny vůbec) otiskl v Klarově almanachu Libussa již v roce 1844, tj. rok před českým pokusem vydat Máchovy sebrané spisy včetně Máje.
V roce 1846 pak vychází v renomovaném pražském nakladatelství Calve Kapperova vlastní česká sbírka veršů - České listy. V básni Ve spolků Čechů zde čteme: „Jen Nečechem mne nejmenujte/Syn jako Vy jsem České země/Jak srdce Vaše pro vlast tluče/Tak moje vroucně plane ve mně“ - Kapper se zde hlásí k českému jazyku a Čechám jako své rodné zemi. Tuto sbírku je možno považovat za první dílo česko-židovské literatury. Založila tradici, ve které pak pokračoval např. Vojtěch Rakous či Karel Poláček.
O vydání knížky se zasloužil Havlíčkův spolupracovník z Pražských novin Václav Bolemír Nebeský, který se v té době angažoval ve věci emancipace Židů. Nebeský údajně Kapperovi pomohl i jazykovou korekturou jeho veršů. Přijetí této sbírky českou kulturní veřejností však bylo, bohužel, vesměs negativní. V témže roce vyšel ve dvou listopadových číslech České včely, beletristické přílohy Pražských novin, článek jejich nedávno jmenovaného redaktora Karla Havlíčka Borovského, věnovaný nové básnické sbírce. Havlíček se jednak pozastavil nad tím, že Kapper zároveň píše i německy: „Opravdovému a upřímnému Čechu při nynějších okolnostech jistě napadnouti nemůže, aby básnil německy. Pan Kapper ale již dříve psal německy a nyní opět, jak Sonntagsblätter praví, připravil k tisku svazek německých básní s titulem Dur und Moll…“. Borovský kromě toho namítl, že: “nelze zároveň míti dvě vlasti, dva své národy a dvěma pánům sloužiti… Pročež musí, kdo chce být Čechem, přestat být Židem.“ Na Havlíčkovu obranu je třeba říci, že stejně ostře zkritizoval i obdobně sentimentální dílo českého renomovaného autora J.K. Tyla - jeho novelu Poslední Čech.
K problematice Židů v Čechách se Havlíček později vrátil ve svém článku Emancipace Židů v časopise Slovan (12. října 1850), kde se naopak Židů zastává, a přičítá jejich negativní vlastnosti dlouhodobému útisku, kterému byli vystaveni: “právě poroba jejich bývalá a nedůstatek stejného s námi práva přivedl je na nynější stupeň jejich obyčejů a způsobů a že oni sami buď jen málo buď docela nic vinni nejsou své nynější pokaženosti….. Brzy se přesvědčíme, že emancipace židů v celku nám ani dost málo neuškodila, nýbrž prospěla ještě, jakož musí prospěti každá spravedlivá věc.“
Havlíčkova kritika musela být pro Kappera, který se jednak cítil být Židem a jednak měl široké zájmy i v kulturní oblasti německé, nepřijatelná. Kapper totiž publikoval v němčině např. v časopisu Ost und West Rudolfa Glasera, a jeho německé verše z této doby se těšily i jistému věhlasu – dvě z jeho básní zhudebnil dokonce slavný Johannes Brahms a další z nich pak vnuk velkého básníka Goetha, německý hudební skladatel Walther von Goethe. Kapper také napsal libreta ke dvěma dnes již úplně neznámým operám Carla Otty von Nicolaie, zakladatele Vídeňské filharmonie.
Po ukončení medicínských studií ve Vídni v roce 1847 se Kapper, zklamaný českým postojem, usadil v Chorvatsku (Karlovac) a začal horlivě studovat jihoslovanskou literaturu. V revolučním roce 1848 přerušil svůj pobyt v Chorvatsku a vrátil se do Vídně, kde působil jako žurnalista, bojoval dokonce i na barikádách. Z této doby pochází jeho německá sbírka Befreite Lieder dem Jungen Oesterreich (1848). V letech 1848 a 1849 pracoval jako žurnalista a podával do Constitutionelles Blatt aus Böhmen zprávy z vídeňského a kroměřížského říšského sněmu.
Za nastalé reakce opustil Kapper rakouské země, a roku 1850 prošel Bosnu, Srbsko a Bulharsko. Později procestoval Itálii a Německo, a poté se vrátil na Balkán. Z této oblasti pocházejí jeho díla, psaná německy, jako Lazar der Serbenzar, 1851; Die Gesänge der Serben, 1852; Fürst Lazar, 1853; Südslavische Wanderungen, 1853; Christen und Türken, 1854. Jeho německé i české překlady srbské a černohorské poezie byly dle Pavla Eisnera dlouho nepřekonatelné.
Do českých zemí se Kapper vrátil až v roce 1854. V témže roce se oženil – jeho manželka byla sestrou pražského německého spisovatele Moritze Hartmanna, kterého znal již ze studentských let. Moritz Hartmann byl zastáncem tzv. „bohemismu“ bolzanovského typu (teritoriální vlastenectví) a zabýval se v počátcích své tvorby rovněž českou historií (jeho báseň Kelch und Schwert z roku 1845 byla věnovaná husitskému hnutí). Psal ovšem výhradně německy a později působil jako zastánce asimilace Židů v Čechách k němectví a německé kultuře.
Po svatbě se Kapper usadil v Dobříši a po nedlouhém pobytu v Itálii, kam se dobrovolně přihlásil jako vojenský lékař v Mladé Boleslavi. Přes nepochopení z české strany se nikdy nepřestal zajímat o české obrození – další českou básnickou sbírku už sice nenapsal, ale zabýval se nadále překladatelskou činností. Významný byl např. jeho překlad Rukopisů do němčiny (Die Handschriften von Grünberg und Königinhof, 1859), který vyšel dokonce v několika vydáních. V češtině dále vydal Zpěvy lidu srbského (1872-1874), Pohádky přímořské (1873) a Gusle, ohlasy písní černohorských (Praha, 1876).
O všestrannosti jeho zájmů svědčí, že napsal i několik cestopisů tématizujících Čechy (dílo věnované českým lázním - Die Böhmischen Bäder - z roku 1857, nebo cestopisnou črtu Durch Südböhmen nach Oberösterreich. K židovským tradicím staré Prahy se vrací v díle Prager Ghettosagen z roku 1876.
Sigfríd Kapper zemřel během své cesty do Itálie v Pise dne 7. 6. 1879, a byl pochován na dnes již neznámém místě na dobříšském židovském hřbitově. O významu Sigfrída (jak si počeštil své německé jméno Siegfried) Kappera pro českožidovské hnutí svědčí ta skutečnost, že byl jeho jménem nazván Spolek českých akademiků Židů, založený v roce 1876. Byl to také tento spolek, který věnoval zemřelému spisovateli pamětní desku na jeho dnes už neexistující rodný dům. Spolek Kapper hrál velkou roli ještě ve 20. století - tehdy byl dokonce zrušen paragraf, omezující členství v něm pouze na židovské studenty. V činnosti spolku bylo významné zejména období 30. let, kdy byl jeho předsedou dnes opět ceněný spisovatel Egon Hostovský. Spolek tehdy nemálo přispěl česko-židovskému kulturnímu sblížení, neboť jeho péčí vyšly články předního českožidovského filosofa Jindřicha Kohna a české kulturní veřejnosti bylo představeno např. dílo Devět bran Jiřího Langera.
Kapperovo dílo bylo dlouho opomíjeno – nyní se však k jeho odkazu přihlásila Společnost Franze Kafky, v jejímž nakladatelství vyšly v roce 1998 Kapperovy Pohádky přímořské.
Prameny:
1) Lexikon der deutsch-jüdischen Literatur, herausgegeben von Andrea B. Kilcher, Suhrkamp-Taschenbuch, 2003
2) UHDE, Milan: Česká literární xenofobie – Karel Havlíček Borovský, přístup pod: http://www.cdk.cz/rp/clanky/60/ceska-literarni-xenofobie-karel-havlicek-borovsky/?PHPSESSID=426195cbbd61ef019e38a842fdbe63d4
3) http://www.libri.cz/databaze/kdo18/list.php?od=k&start=1&count=20
4) MAREŠ, Jan: Kohoutí kříž - Šumavské ozvěny, přistup pod: http://www.kohoutikriz.org/priloha/kappe.php
5) Placák, Petr: Češi, Němci nebo Židé?- Rozhovor s Kateřinou Čapkovou, časopis Babylon, 6.12.2006, přístup pod: http://www.ibabylon.cz/content/view/164/30/
6) http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/279117-kapper
Smíchovský rodák Sigfríd Kapper a jeho zásluhy o rozvoj česko-židovského hnutí
