Časopis Ost und West Jana Rudolfa Glasera jako výraz snahy o porozumění mezi oběma národnostmi v Čechách

Mezi kdysi populární, nyní téměř úplně zapomenuté osobnosti kultury 1. poloviny 19. století patřil Jan Rudolf Glaser (14.6.1801 Praha-15.8.1868 Praha), spisovatel, žurnalista a knihovník univerzitní knihovny. Tento blízký spolupracovník Františka Palackého nalezl místo svého posledního odpočinku na Smíchově - původně byl pochován na Malostranském hřbitově stejně jako jeho švagr, hudební skladatel J.V. Tomášek (Glaserova manželka Juliana, rovněž literárně činná, byla sestrou Tomáškovy manželky Vilemíny). Později byly jeho pozůstatky exhumovány a přeneseny na Malvazinky, kde leží jeho druhý švagr, pražský německý básník Karel Egon Ebert.

            Hlavním přínosem této zajímavé osobnosti, o které je dnes těžko nalézt zmínku jak v českých, tak i v německých biografických materiálech, byla devítiletá činnost redaktora a vydavatele časopisu Ost und West. Blätter für Kunst, Literatur und geselliges Leben, vydávaného pravidelně od poloviny roku 1837 do roku 1848. Cílovou skupinou tohoto časopisu byli čeští a česko-němečtí intelektuálové, kteří se hlásili k myšlenkám evropského liberalismu. Spojovala je rovněž snaha najít novou formu soužití mezi Čechy a Němci, která by mohla sloužit jako příklad a model pro ostatní národy v Evropě.

            Jaká byla vlastně kulturní situace v Čechách na počátku 19. století? V roce 1784 byla na pražské universitě jako úřední jazyk zrušena latina a místo ní zavedena němčina. Pod vlivem osvobozeneckých válek proti Napoleonovi v celé Evropě sílilo národnostní hnutí, což se nutně projevilo i v oblasti jazykové. Budoucí konflikty v této oblasti předvídal velký filozof a slavný matematik Bernard Bolzano (1781-1848), který jasně viděl nebezpečí rozdvojení kulturní fronty v českých zemích. Jeho přístup k tomuto problému však byl značně idealistický. V roce 1810 např. ve své řeči „O lásce k vlasti“ napsal: „Pryč s dělící zdí! Ať Češi či Němci, musíte tvořiti jeden národ; můžete býti silnými, jenom když se přátelsky v jedno spojíte. Musíte se považovati za bratry a bratrsky se objímati. Naučiž se každý řeči svého druha, by se mu takto rovnějším stal. Pověz každý svá ponětí i své vědomosti druhu    svému bratrsky a zúplna. Budete-li na ústavě tomto, kdež žijete v těsném svazku, jedné mysli, jednoho ducha, jednoho srdce: pak vzejde z toho vlasti prospěch; nebo až se rozptýlíte po vší zemi naší, vdechnete zde přijatého ducha lásky a svornosti i spoluobčanům svým po všech krajích země!“

            Co se týče Bolzana, lze pouze litovat toho, že osobnost takovýchto vysokých mravních kvalit padla jako jedna z prvních za oběť zpátečnické Metternichově politice a byla jí vzata možnost dále působit na mladou generaci. Bolzanův pád, jeho nucený odchod z univerzity a zákaz publikovat znamenal velké ochuzení pro veškerou vědu v českých zemích. Ve svých dílech, která však většinou zůstala nepublikována, totiž anticipoval mnohem pozdější poznatky.

            Za pokus o vytvoření instituce, která by sloužila zástupcům obou národnostních skupin, je možno považovat Národní muzeum. Od roku 1827 zde vycházely pod vedením Františka Palackého časopisy v obou zemských jazycích. O možnosti pokojného soužití obou kulturních skupin v českých zemích byl přesvědčen i kníže německých básníků Goethe, který jednou napsal, že: „Čechy ukrývají ve svém nitru…bohatou básnickou flóru, která se projevuje, v souladu s dvojím historickým charakterem této půdy, ve dvojí formě, v české a německé. Čechy nám podávají pozoruhodný pohled vzniklý v důsledku soužití dvou jazykových a básnických sfér, přičemž se zde i při velkých rozdílech vzniklých v důsledku protikladů slovanského a německého živlu zároveň vytvořila velmi úzká vazba…“

            Ve smyslu těchto idejí a tzv. zemského neboli teritoriálního patriotismu vystupoval a tvořil i Glaserův přibuzný Karl Egon Ebert, když v roce 1829 uveřejnil (byť v němčině) český národní epos Wlasta a Paul Alois Klar,  který začal v roce 1842 vydávat ročenku Libussa - ta pak na rozdíl od Glaserova časopisu Ost und West přežila rok 1848 a vycházela až do roku 1860.

            Rudolf Glaser na začátku své vydavatelské činnosti napsal: „Zájmy vzdělaných národů  se stále více sbližují a jak zeměpisné, tak i duchovní vzdálenosti mezi nimi se zkracují. … Kéž by proto nalezl přízeň tento nový literární podnik, který je – ne-li výlučně, tedy alespoň převážně – určen k tomu, aby sloužil zprostředkování kulturní výměny mezi slovanským východem a Německem. Tím se snaží přispět k nově se tvořící světové literatuře. Která země by se k tomuto účelu mohla hodit lépe než Čechy se svým napůl slovanským, napůl německým obyvatelstvem, Čechy tvořící hranici mezi evropským východem a západem, země, oplývající literáty, znalými různých  slovanských dialektů“. Tehdy se také poprvé objevila myšlenka „českého mostu“ (slovo „Brückenbauer“ - stavitelé mostů - se pak objevuje až mnohem později u některých zástupců pražské německé literatury).

            Nový Glaserův časopis měl sloužit jako zprostředkovatel kulturní výměny mezi východní a západní Evropou. Byla zde byla publikována díla významných česko-německých a českých autorů, stejně jako překlady známých autorů ze západní a východní Evropy. Kritická rubrika časopisu sledovala se sympatiemi emancipační hnutí v české literatuře.

            Ke stálému autorskému kolektivu časopisu patřil z české strany Karel Sabina, J.E. Purkyně, J.K. Tyl, J.J. Marek, V.B. Nebeský, B. Němcová, J.E.Vocel, F.L.Čelakovský, B. Jablonský, J.J. Kolár, zatímco německá strana byla reprezentována R. Glaserem a jeho manželkou Julianou roz. Ebertovou, jejím bratrem K.E.Ebertem, Uffo Hornem, L.A.Franklem, J.L. Weiselem a K.R.Herloszsohnem.

            Myšlenky kulturní jednoty českých zemí přetrvaly až  do revolučního roku 1848. Tehdy ještě J.V. Frič ve své stati „Čech a Němec - jedno tělo“ uveřejněné  v „Bohemii“ napsal:„Pražští spisovatelé českého a německého jazyka, vedeni pocitem svobody a v posledních dnech vzniklým pocitem svornosti českého a německého obyvatelstva své vlasti, se 21.03.1848 na svém shromáždění jednomyslně rozhodli, že budou všemi svými silami přispívat k tomu, aby tento šťastný stav nebyl zvrácen, nýbrž ještě více posílen. Měl by být založen na úplné rovnosti práv, aby tak nebyla dána přednost ani Němcům před Čechy, ani Čechům před Němci.“

            Po Frankfurtském sněmu však došlo k polarizaci národnostních zájmů, což znamenalo definitivní konec tzv. „zemského patriotismu“. To vedlo mj. k zániku Glaserova časopisu Ost und West, který přestal vycházet v roce 1848.

            Za „labutí píseň“ zemského patriotismu a poslední příležitost, kdy svorně vystoupili čeští i němečtí kulturní činitelé, je možno považovat Schillerovy slavnosti konané v Praze v roce 1859. Rozpor mezi oběma národnostními skupinami v Čechách vedl až k rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity na dvě části v roce 1882, které těžce nesli zbylí zastánci  kulturní jednoty obou národů, jako byl např. historik a univerzitní profesor Antonín Gindely, přítel a následovník Palackého.

            Jan Rudolf Glaser, zklamaný vývojem po roce 1848 a rostoucími konflikty mezi oběma stranami, zemřel v Praze v roce 1868.  

Prameny:
NOVOTNÝ, Antonín. Malostranský hřbitov v Praze - hřbitov národních buditelů. Vydalo Státní tělovýchovné nakladatelství, Praha, 1955, str. 24

KVAPIL, Jan, ZVĚŘINA, Václav, MILLEROVÁ, Zora. Literární texty v českých a německých časopisech v první polovině XIX. století, Katedra bohemistiky PF RJEP v Ústí n. Labem, přístup:

Böhmen und die Oberlausitz – Geschichtliches Erbe und politische Zukunft, přístup: