Smíchovské sochy

Po roce 1989 bylo uvažováno o vybudování důstojného pomníku obětem komunistických perzekucí. Pomník měl původně stát v horní části Václavského náměstí nebo v Bartolomějské ulici, kde bylo sídlo Státní bezpečnosti. Nakonec však bylo vybráno úpatí vrchu Petřín – proti Vítězné ulici. Soutěž na podobu pomníku vypsala Městská část Praha 1, Hlavní město Praha a Konfederace politických vězňů s termínem odevzdání 31. května 2000. 

Z 25 návrhů vybrala porota návrh sochaře Olbrama Zoubka, který pomník se svými spolupracovníky – architekty Zdeňkem Hölzlem a Janem Kerelem realizoval i přes námitky památkářů, že se jedná o dílo předimenzované.

Pomník tvoří monumentální betonové schodiště o 26 stupních. Na něm je umístěno sedm bronzových plastik v mírně nadživotní velikosti. Bronz je na vnějším povrchu cizelovaný a patinovaný do tmava. V popředí zástupu stojí jediná celistvá socha, ostatní se směrem do kopce postupně mění v torza (muž, který je likvidován totalitní mocí, ale stále stojí a vzdoruje). V ose schodiště jsou na bronzovém pásku umístěna data o počtu odsouzených (205.486), popravených (248), zabitých na hranicích (327) a emigrantů (170.938).

Slavnostní odhalení pomníku proběhlo 22.května 2002.

 

Socha ukrajinského básníka, dramatika a malíře (1814- 1861) v mírně nadživotní velikosti byla na Nám. Kinských odhalena 25. března 2009 za účasti ukrajinského prezidenta Viktora Juščenka. Plastika pochází z dílny mezinárodně uznávaného sochaře, člena Umělecké akademie Ukrajiny Valentina Znoby, jehož pracemi se chlubí města jako Paříž, Moskva, Kyjev, New York nebo Edinburgh. Básník drží v levé ruce svitek.

 

 

Alegorické znázornění Vltavy z roku 1916 je dílem Josefa V. Pekárka (1873-1930). Řeka je zde zobrazena jako ženský akt, přes levou ruku je přehozen pruh látky, u nohou sochy je umístěna kotva. Bronzová plastika je umístěna na hranolovitém žulovém soklu, na jehož bocích jsou též alegoricky zobrazeny přítoky Vltavy – Otava, Lužnice, Sázava a Berounka. Autorem architektonického řešení celé špičky ostrova je profesor František Sauder. U sochy pokládá spolek Vltavan každoročně věnec za oběti řeky.

 

Dvě abstraktní pískovcové plastiky z roku 1998 jsou dílem akademického malíře Františka Lhotky (1924 – 2005), žáka Františka Tichého a příslušníka z politických důvodů zapovězené pomíjené a téměř neznámé generace umělců. Akademický titul mu byl přiznán až v r. 1968.

 

 

Mramorová socha z roku 1964 představuje mladou dívku sedící na soklu umístěném uprostřed mělkého bazénku v předpolí Bertramky. Nohy dívky jsou překřížené. Autorem sochy je Jan Kodet (1910 – 1974). V roce 1975 byl originál přemístěn do depozitáře Galerie hl. m. Prahy, kopii zhotovil sochařův syn Kristián Kodet

 

 

Autorem pískovcové busty je Tomáš Seidan (1839 – 1890). Dílo pochází z roku 1876, kdy jej nechal vyrobit Mozartův velký obdivovatel a majitel Bertramky Adolf Popelka. Sokl, na kterém je busta umístěna, je zdoben volutovými křídly a německým nápisem „Zde zkomponoval Mozart operu Don Juan dne 28. října 1787“. Socha byla v roce 1956 přenesena z horní části Bertramky.

 

Pískovcová busta mladé dívky z počátku 19. století stojí na toskánském sloupu s girlandami v zahradě Bertramky. Hlavu má ozdobenu věncem hroznových listů Její autor je neznámý. Restaurována byla v roce 1999.

 

Terakotová socha chlapce v antikizujícím oděvu pochází z dílny Václava J. Sommerschuhea. Vytvořena byla pravděpodobně v druhé polovině 19. století. Chlapec držící v levé ruce hrozen vína, který si přidržuje pravou rukou. Stojí na soklu, na jehož bocích jsou antické výjevy. Socha se nalézá u vstupu do dvora Bertramky.

 

Terakotová socha chlapce v antikizujícím oděvu pochází z dílny Václava J. Sommerschuhea. Vytvořena byla pravděpodobně v druhé polovině 19. století. Chlapec sedí na pařezu a drží v levé ruce rozevřenou knihu, v levé planoucí pochodeň. Stojí na soklu, na jehož bocích jsou antické výjevy. Socha se nalézá u vstupu do dvora Bertramky.

Bronzová socha z roku 1967 se nachází uprostřed kruhové nádrže na válcovitém soklu s bronzovými přepadovými miskami. Jejím autorem je Břetislav Benda (1897 – 1983). Chlapec v pokleku na pravé noze hladí pravou rukou rybu, jejíž hlava se dotýká jeho levého kolena.

 

 

Socha z roku 1769 od Františka Ignáce Platzera (1717 – 1787) stávala původně v kapli při Radlické ulici. Odtamtud byla přemístěna do niky domu naproti smíchovskému nádraží u vjezdu do garáží bří. Hozákových, kam jí zakomponoval architekt a stavitel Richard Goldreich. Světice stojí na bohatě zdobeném soklu s volutami. V jeho přední části je umístěna mušle, pod níž je zarámován dnes již nečitelný latinský text. V pravé ruce drží kříž s palmovou ratolestí, k němuž má nakloněnu hlavu. V roce 1981 byl originál nahrazen kopií z umělého kamene a umístěn do depozitáře Galerie hl. m. Prahy.

Světice, také nazývaná Aya, Agial z Hennegau zemřela v Monsuv dnešní Belgii 18. dubna kolem roku 708. Byla manželkou hennegavského hraběte Hildulfa, ale později vstoupila do kláštera k benediktinkám.

 

Barokní socha neznámého autora je osazena v obvodové zdi. Světec je zobrazen v oděvu kněze, s křížem položeným na levém rameni, v pravé ruce drží ratolest. Sokl je ve své spodní části zděný.

 

Bronzová socha mladého muže v životní velikosti od Taťány Konstantinové stojí na hranolovitém betonovém soklu s bronzovou deskou s nápisem: „Mladým bojovníkům za svobodu“.

 

Bronzová socha v nadživotní velikosti z roku 1962 od Jana Černého zobrazuje spisovatele ve volném vycházkovém obleku s dlouhým pláštěm a kloboukem, které drží v pravé ruce. V levé paži třímá několik svitků.Na přední části mramorového soklu hranolovitého tvaru je zlacený podpis umělce. V roce 2001 proběhlo slavnostní otevření nově zrekonstruovaného okolního parku, kde bylo dříve tržiště, zároveň byl opraven i sokl.

 

Alegorické zobrazení ročního období představuje nahá mladá dívka, která drží v náručí květiny. Její hlava je obtočena věncem, pravou nohou se opírá o kmen stromu. Autorem mramorové sochy z roku 1932 je Ladislav Beneš (1883 – 1956). Socha stojí na dvou soklech, přičemž do spodního je vyryt nápis JARO.

 

Socha sedící herečky z bílého mramoru pochází z roku 1914. Jejím autorem je Jan Štursa (1880 – 1925). Je umístěna na hranolovitém soklu s nápisem Hana Kvapilová. Herečka sedí v křesle ve volném oděvu mírně nakloněná dopředu. V klíně jí leží květiny a šál. Pod pomníkem je uložena její urna.

 

Bronzová plastika lachtana z roku 1953 od Jana Laudy (1898 – 1959) se nachází uprostřed jezírka v horní části zahrady Kinských. Zvíře je umístěno na kamenném soklu a chrlí vodu.

 

Dílo neznámého autora a neznámé datace se nachází v prostoru před Letohrádkem Kinských. Kamenný stůl má kulatou desku stojící na profilované noze.

 

Socha je umístěna na žulovém soklu uprostřed „dolního“ jezírka nedaleko Letohrádku Kinských. Jejím autorem je pravděpodobně Jan Jiří Bendl (1620 – 1680). Socha sem byla přenesena z Kampy. Pískovcový Herkules třímá v pravé ruce kyj, s jehož pomocí hodlá zasadit úder Hydře, kterou si přidržuje mezi nohama levou rukou. Socha bývá častou obětí útoků vandalů, kteří ničí zejména kyj.

 

Autorem aktu dívky v životní velikosti je Karel Dvořák (1893 – 1950). Bronzová socha z roku 1928 stávala na válcovém soklu byla roku 1933 ukradena, nyní se nachází v depozitáři Galerie hl. m. Prahy. Zahradě po ní zbyl jen sokl.

 

Pískovcové sluneční hodiny z konce 17. století stávaly původně u kostela sv. Prokopa na Žižkově. Odtud byly přeneseny k hornímu jezírku v Zahradě Kinských. Na hranolovitém soklu je umístěn toskánský sloup zakončený hranolem, na jehož bocích jsou reliéfy zobrazující Ukřižovaného, Sv. Rocha, sv. Šebestiána a sv. Rozálii orámované číslicemi ciferníku a modlitbou k příslušnému světci. Na vrcholu hranolu je malý pískovcový kříž.

 

Pískovcová antikizující mužská busta je umístěna na hranolovitém soklu z téhož materiálu. Autor ani doba vzniku nejsou známy.

 

 

Pískovcové sluneční hodiny z počátku druhé poloviny 17. století stávaly původně u zbraslavské silnice před č. p 193. Odtud byly přeneseny k hlavnímu vchodu hřbitova na Malvazinkách. Na hranolovitém soklu je umístěn toskánský sloup zakončený hranolem, na jehož bocích jsou reliéfy zobrazující sv. Josefa, P. Marii Bolestnou, Ukřižování a Ecce Hommo. Výjevy jsou orámované číslicemi ciferníku a souvisejícími texty. Na vrcholu hranolu je malý pískovcový kříž.

 

Bronzový akt muže v nadživotní velikosti patří k posledním dílům Ladislava Šalouna (1870 – 1946). Oběť klečí na obou kolenou na kamenném soklu, hlava je skloněna na pravou stranu, přes oči je natažena páska (šátek). Ruce má svázané za zády.  Za sochou je na zdi umístěna  kamenná deska.

 

Pískovcová socha z dílny Fr. I. Platzera pochází z druhé poloviny 18. století. Zobrazuje bohyni Floru ležící na pravém boku ozdobenou květinami. Další květiny přináší putti. Socha spočívá na pískovcovém kvádru.  Po obou stranách sochy se nacházejí prázdné podstavce, na kterých byly kdysi sochy vinaře a zahradníka.

 

Pískovcové busty s vavřínovým věncem neznámého autora pocházejí z počátku 19. století. Dříve bývaly umístěny na hranolových soklech, nyní se válí po zemi. Této skutečnosti odpovídá i jejich stav. Vzhledem k nejasným vlastnickým vztahům u dvou bust u Klimentky (nedaleko stojící dům prodán bytovému družstvu, o sochy má zájem i radnice) to v nejbližší době nevypadá na nápravu. Majitelem třetí busty je Manfred Strnad. Sochy pravděpodobně patřily k usedlosti Zámečnice.

 

Autorem pískovcové fontány z roku 1689 je Jeroným Bedřich Kohl (1681 – 1736). Původně byla umístěna ve Slavatovské zahradě, pozdější kartounce. Následně byla přenesena na Nám. Kinských, nyní zdobí park na Náměstí 14. října. Uprostřed bazénku stojí na soklu tři medvědi (symbol Slavatů), kteří nesou spodní bohatě zdobenou mísu. Nad ní je umístěna další mísa, na níž stojí vládce moří Neptun, se třemi delfíny u nohou. Motiv medvědů nesla i Slavatovská brána (nyní umístěná v depozitáři Galerie hl. m. Prahy).

 

 Socha sv. Jana Nepomuckého (Holečkova 50)

Pískovcová soška světce umístěná v nice zdi v Holečkově ulici pochází z první poloviny 18. století a vyznačuje se typickými atributy svatého: kněžské roucho, krucifix, zlatá palmová ratolest a 5 zlatých hvězdiček kolem hlavy.

 

Socha zobrazuje chlapce s poštolkou na pravém rameni a je umístěna u vchodu do mateřské školy v Kroupově ulici. Autor a datum vzniku nejsou známi.

 

Autorkou sochy v nadživotní velikosti z roku 1965 je Věra Merhautová. Bronzová socha stávala na žulovém podstavci s osobními daty komunistické novinářky a političky. Socha byla po roce 1989 odstraněna, po roce 1992 přenesena na Olšanský hřbitov.

 

Pískovcová socha rodiny (otec, matky, dcera a syn) v životní velikosti z roku 1960 je umístěna na hranolovém podstavci. Jejím autorem je akademický malíř Karel Velický.