Palackého most je pátým mostem přes Vltavu na území města Prahy (počítáno po proudu řeky). Co do stáří je třetím v pořadí a také třetím kamenným mostem (po Karlově a Negrelliho mostě). Stavbu mostu si vynutila nutnost spojení průmyslového Smíchova s rychle rostoucími strojírenskými továrnami, pivovarem, kartounkami a přímým železničním i silničním spojením s dalšími průmyslovými místy jako Dvůr Králové, Plzeň a Kladno.
V roce 1871 bylo založeno družstvo pro vybudování nového mostu, v němž se nejvíce uplatňovala obec Smíchov. Později se projektu ujímá hlavní město Praha, neboť v roce 1873 došlo k hospodářskému krachu způsobenému tzv. zakladatelskou horečkou, který postihl také průmyslový Smíchov a oddálil výstavbu mostu o pět let. Přípravu stavby řídila zvláštní komise a městský stavební úřad. Původně se uvažovalo o stavbě levnějšího železného mostu, ale zvítězil trvanlivější kámen (např. v Paříži byly v tuto dobu sesazeny dva železné mosty a nahrazeny kamennými). Projekt mostu vypracoval český inženýr Josef Reiter (řídil i stavbu smíchovské spojovací tratě a za Palackého most získal velkou stříbrnou medaili na světové výstavě v Paříži) s Bedřichem Münzbergerem, mj. autorem České techniky na Karlově náměstí a paláce na Výstavišti. Základní kámen byl položen 13. 5. 1876. Most stavěla německá firma z Vídně bratři Kleinové, Schmolla a Gärtner. Most má prvenství v tom, že při jeho stavbě bylo poprvé v Praze použito kesonové založení pilířů. Předtím se zakládalo v otevřených stavebních jámách a na roštech nebo beraněných pilotách. Výroba kesonů je dílem české smíchovské Ringhofferovy strojírny. Zajímavostí je, že kesony nestojí na břidlicové skále, jak bylo původně počítáno, ale v nestlačitelném štěrku v hloubce průměrně 7,5m. Břidlicová skála se nacházela totiž mnohem níže (až v hloubce 9,2 m) než se projektovalo (do 6,0 m). Bezpečnosti mostu se podařilo docílit postupným podmáčením a snižováním tlaku v kesonech. Tato technologie již nikdy nebyla v Praze použita. Kesony byly 6,75 m široké, 19,527 m dlouhé s polokruhovými a segmentovými zhlavími. Světlá výška pracovní komory byla 2,20 m, se stropem tloušťky 0,65 m. Hmotnost jednoho kesonu činila 52,5 tun. Spouštěny byly z beraněných lešení. Průměrný denní postup ve spouštění byl 24,2 cm. Most má 7 kleneb, střední o průměru 32 m, po obou stranách pak 30,4 m, 28,8 m a u břehů 27,2 m. Klenby jsou segmentové ze žulových kvádrů, v patkách 1,6 m, v závěru 1,25 m tlusté. Též obklady pilířů a jejich zhlaví jsou kvádrové, ale jádra jsou z lomového zdiva a poprsní zdi kleneb z pískovce. Nad rubem kleneb, je místo dosud obvyklých nadnásypů odlehčovací konstrukce mostovky, zevně neznatelná. Cihelné klenbičky nezasahují až do průčelí, jsou podélné a pnou se mezi šesti podélnými poprsními zdmi, z nichž obě krajní jsou průčelní. Délka mostu mezi pilíři je 228,8 m. Vozovka ze žulových kostek byla široká 7,7 m a chodníky ze žulových ploten měly po 1,53 m, pod nimiž byla vedena voda a plyn. Byl sice ve své době nejširším mostem, ale ne o mnoho (11,3 m proti Karlovu mostu o šířce 9,50 m).
Doprava na mostě byla zahájena 22. 12. 1878. Na mostě byly uloženy koleje elektrické pouliční dráhy excentricky a osobní automobily jezdily pouze po jedné straně a v jednom směru. Mostu se říkalo "Kamenný na Smíchov", také "Podskalský", ale brzy dostal jméno českého buditele Františka Palackého. Jen po dobu okupace se jmenoval Mozartův most.
Most brzy potřeboval rozšířit. V roce 1896 se počítalo s použitím kamenných konzolek, které by však most rozšířily velmi málo. V roce 1912 bylo zase počítáno s jednostrannou přístavbou celého dalšího klenbového pásu směrem proti proudu, o čemž svědčí umístění pomníku Palackého v ose zamýšleného jednostranného rozšíření mostu. Další studie v letech 1912 – 1913 uvažovaly o oboustranném rozšíření železobetonovými konzolkami, čímž by se však narušil celý vzhled mostu. Pozdější regulační plány určily Palackého most jako sloužící místní dopravě, ostatní doprava měla být vedena po dvou nových sousedních mostech. Postaven byl však pouze most Jiráskův. Výtoňský postaven nebyl.
Nakonec byl most rozšířen podle jiného návrhu až po druhé světové válce zároveň s odstraněním škod, které způsobilo letecké bombardování 14. 2. 1945. Most byl v letech 1950 - 51 opraven a rozšířen pomocí bez dopadu na vzhled, a to ze 7,74 m na 10,3 m pro dopravu, chodníky z 1, 53m na 1,8 m, celková užitná šířka mostu tedy z 10,7 na 13,9 m. Rekonstrukce a rozšíření bylo ztíženo výše uvedenou úpravou pilířů.
Nový most měl prvky s národními barvami, které však brzy zanikly působením exhalací: záhlaví pilířů a klenbové kvádry byly z modré žuly, poprsní zdi z červeného pískovce a kuželky zábradlí z bílého kararského mramoru. Při opravách v letech 1950 - 51 byly částečně obnoveny barvy mostu, až na kararský mramor, který byl nahrazen bílým pískovcem z Teplé. Do plného provozu byl most uveden 1. 9. 1951.Most měl také bohatou sochařskou výzdobu: ve vrcholech jednotlivých kleneb mostu je 14 kamenných erbů pražských a dalších měst ležících na Vltavě a Labi (Rožmberk, Český Krumlov, České Budějovice, Týn n./V., Zbraslav, Vyšehrad, Smíchov, Mělník, Roudnice, Litoměřice, Ústí n./L., Děčín a další dvě. Modeloval je sochař Bohuslav Schnirch a provedl je Škarda. Na zdivu krajních opěr na obou stranách mostu byly další čtyři větší znaky měst, zachovaly se však jen dva na smíchovské straně, zatímco novoměstské byly při náletu definitivně zničeny.
Na obou nárožních pilířích mostu na mohutných podstavcích, v nichž byly původně umístěny budky výběrčích mostného, byla postupně osazena sousoší Josefa Václava Myslbeka ztělesňující postavy české mytologie: na novoměstském břehu to byla Libuše a Přemysl (1889 - 92) a Lumír a Píseň (1887 - 88), na smíchovském Záboj a Slavoj (1892 - 95) a Ctirad se Šárkou (1897). Při zmíněném náletu na Prahu v roce 1945 byla sousoší na novoměstské straně silně poškozena. I vzhledem k nutnosti rozšíření mostu bylo uvažováno o přesunu soch např. na Most Legií. Po opravě byla ale tři sousoší nakonec přemístěna na Vyšehrad, čtvrtému, nejsilněji poničenému sousoší Libuše a Přemysla, byla pořízena kopie, později umístěná tamtéž.
Literatura: Fischer, Jan. Fischer, Ondřej. Pražské mosty. Praha: Academia, 1985.
Palackého most
