Ringhofferovy závody (začátek Plzeňské ulice, štít Plzeňská 8)

František Ringhoffer st. opustil jako kotlářský tovaryš v roce 1769 Müttendorf v tehdejších Uhrách a vydal se do Prahy, kde v roce 1771 skládá mistrovskou zkoušku. Zároveň si zakládá dílnu na Starém Městě, z níž zásobuje pivovary kotli. V roce 1787 kupuje dům, v němž měl dílnu, a o čtyři roky později je zvolen starším kotlářského cechu. V roce 1807 po jeho smrti přebírá dílnu syn Josef, který ještě za života svého otce koupil v Kamenici u Kouřimi mlýn, kde zhotovoval větší předměty, které nemohly být v Praze pro nedostatek místa vyrobeny. V pražské dílně se začínají vyrábět stroje na výrobu lihu a cukru. V roce 1832 získává hodnost c. k. dvorního kotláře. Roku 1843 získává povolení postavit si vlastní továrnu. Po jeho smrti v roce 1847 přebírá továrnu nejstarší syn František, který za rok přenesl továrnu na Nové Město. Téhož roku dostal povolení vyrábět všechny druhy měděného zboží a strojů. Proto kupuje od šlechtice Jana Riedla pozemky na Smíchově, kde  v roce 1852 založil továrnu na železniční vagony, parní stroje, kotle, zařízení pro pivovary, mlýny a pily.. Areál se postupně rozrůstal na dvě strojírny, kovárny, soustružny s kotelnou a strojovnou, montovny vagonů, strojírny pivovarských strojů, slévárny, kotlárny, kancelářské budovy, vrátnici, plynárny, vlečky a vilu baronky Ringhofferové. V roce 1855 zakládá továrník Ringhoffer nemocenskou pokladnu pro své dělníky, kterou spravuje jimi ustanovený výbor. Dále zřídil penzijní fond pro dělníky, kteří pracovali více než 10 let, a pro vdovy a sirotky. Za své zásluhy byl roku 1861 zvolen smíchovským purkmistrem. Po povodni v roce 1862 dostává rytířský kříž Františka Josefa. V roce 1864 je zvolen zemským poslancem, kterým byl až do své smrti. V šedesátých letech už továrna produkovala 3500 vagonů ročně a rozrostla se i na pozemky v dnešní Křížové ulici. V roce 1873 zde pracovalo 2200 dělníků, v roce 1854 jen 120. V závodě Tylovka ve Stroupežnického ulici se od roku 1870 montovaly vagony a byla zde truhlářská dílna a nýtovna. Na kopci Mrázovka vzniká dnes už neexistující dělnická kolonie. V roce 1872 získává František Ringhoffer za průmyslové zásluhy řád železné koruny II třídy,  o rok později je povýšen do šlechtického stavu. V témže roce náhle umírá. Továrny a panství (Kamenice, Štiřín, Kostelec, Popovice, Lojovice) přebírají jeho synové František, Emanuel a Viktor. Přichází hospodářská krize, objednávky váznou a počet dělníků se snižuje na 900. Úpadek se podařilo odvrátit získáním zakázek ze zahraničí (zejména z Ruska, Finska, Německa a Rumunska). Dělníkům byl svěřen výpomocný fond založený roku 1874, vypůjčenou částku mohli splácet ve splátkách. V roce 1880 již však továrna nemůže vyrábět pro zahraničí a je vázána na nevelké objednávky rakouských drah. V roce 1880 je postavena vlečka na Smíchovské nádraží. V této době se začínají vyrábět chladící stroje pro pivovary. V roce 1886 je zřízena stálá výpomocná pokladna, vyplácející dělníkům pomoc po 3 měsíce po ukončení práce, částku vraceli v nízkých splátkách, když zase byli do práce přijati. Zřízen byl ochraňovací sbor, který poskytoval pomoc při nehodách v továrně.V roce 1889 je nemocenská pokladna přetransformována na zákonem předepsanou, povinné poplatky dělnictva ale hradila továrna. Dále byly dělníkům vyplaceny dávky 150 zlatých každý měsíc po 40 letech práce v továrně, při odchodu na odpočinek 300 zlatých a na odpočinku byla zdarma lékařská péče a léky. Za mrtvého i když penzionovaného dělníka dostala vdova 50 zlatých. O vánocích bylo rozdáváno šatstvo pro děti. V roce 1890 se výroba začíná opět rozebíhat, jsou přijímány zakázky zejména na vagony. V roce 1898 již má 3118 dělníků, 214 úředníků a 41 sluhů. Při továrně funguje od roku 1892 i továrna pro učně. Před první světovou válkou se hlavním produktem továrny stávají kolejová vozidla. Po znárodnění byla továrna přejmenována na národní podnik Vagonka TATRA – Smíchov, později se stává součástí ČKD. Byla největším výrobcem tramvají na světě, vozy řady T se staly takřka výhradním tramvajovým  prostředkem východního bloku. Na místě továrny dnes stojí obchodní centrum Nový Smíchov. Po továrně zůstalo jen průčelí tovární haly (viz obrázek) a vila baronky Ringhofferové.