Václav Maria Havel (*12. 9. 1897 Zběšičky (okr. Tábor), †22. 7. 1979 Praha)

Život a dílo

Děd Václava Marii a Miloše Havlových Vácslav Julius Havel se narodil 12. dubna 1821 jako prvorozený syn Vácslava Františka Havla (1792–1848), pražského měšťana a mlynáře na Smíchově. Havlův mlýn, na němž předtím hospodařilo několik generací rodu, stál na vltavském břehu mezi dnešním Jiráskovým a Palackého mostem a nesl smíchovské čp. 87. Po smrti svého otce musel sedmadvacetiletý Vácslav Julius vyplatit dědictví své nevlastní matce a věno osmi sestrám, a proto byl nucen mlýn prodat. Vstoupil potom do služby u státní dráhy jako „vážný“. Bydlel nejprve na Újezdě na Malé Straně, kde se narodil jeho syn Václav (1861–1921), poté na Linhartském náměstí na Starém Městě. Když 18. července 1884 zemřel, byl pochován do rodinné hrobky na Malostranském hřbitově v Košířích, kde předtím spočinuly i ostatky všech jeho předků od 18. století. Ve svých pamětech V. M. Havel vzpomínal: „Rodiče mého otce a jejich předkové byli již od XVIII. století pochováváni v rodinné hrobce na košířském hřbitově, kam jsem ještě za druhé světové války docházel o Dušičkách s rodinou položit kytičku. Tuto hrobku i pomník, ležící při ohradní zdi do Plzeňské třídy, jsem tehdy vyfotografoval a moje manželka Božena zařadila obrázek do alba fotografií, které mým synům pečlivě ilustrovala. Jednoho dne, po válce, jsme tam hrobku již nenašli. Ohradní zeď byla za účelem rozšíření ulice zbořena a pozůstatky z hrobů ležících při zdi byly prý přeneseny do společného hrobu...“  . V. M. Havel po studiích na reálce v Resslově ulici v Praze, kterou navštěvoval také jeho bratr Miloš, a v 70. letech 19. století i jejich otec, studoval na české technice v Praze. Výrazně se prosadil ve studentském hnutí, v letech 1918–1920 byl prvním předsedou Svazu československého studentstva, od roku 1920 do 1925 předsedou Obrodného hnutí československé mládeže. Svoji stavební profesi a četné kontakty využil mimo jiné při budování studentských kolejí v Praze na Letné a dívčích kolejí Budeč,  kde získal zkušenosti s organizováním a financováním velkých staveb.  Jako přední funkcionář studentského hnutí navázal četné kontakty s představiteli YMCY, které prohloubil ještě během své cesty po USA, kde se seznámil s moderními stavebními koncepcemi a technikami, jež však jen v omezené míře mohl využít v Československu. Účastnil se mezinárodního studentského kongresu ve Finsku. Od roku 1925 se stal členem pražského Rotary klubu a toto zázemí mu umožnilo překlenout některá kritická období jeho podnikatelské činnosti. V 30. letech sdružil okolo sebe mladé lidi, kteří ovlivněni hospodářskou krizí a jejími sociálními důsledky, s nimiž se denně setkávali, se zabývali reformou hospodářských a sociálních  poměrů v předválečné republice. K tomu  využíval časopis Demokratický střed, do něhož přispěl řadou článků a úvah. V druhé polovině 30. let byl plně vytížen realizací  urbanistického projektu výstavby vilové čtvrti na Barrandově, který právě v důsledku hospodářské krize musel částečně modifikovat. Po roce 1948 mu byly rodinné podniky (Lucerna, Terasy na Barrandově) znárodněny. Několik let V. M. Havel působil jako poradce národního správce a plánovač pohostinských zařízení v Lucerně a na Terasách, poté pracoval jako úředník sokolského družstva Vzlet, později v Československém svazu tělesné výchovy a sportu.

 

Pražské stopy

Jméno Václava Marii Havla je nerozlučně spjato s vybudováním zahradní čtvrti na Barrandově.  Romantický skalnatý kopec nad Vltavou se stal oblíbeným cílem jeho dětských výletů: „Bylo to, tuším, někdy na jaře roku 1907… Pluli jsme parníkem po Vltavě a četli zlatý nápis 'Barrande' na veliké desce upevněné na krásně zvrstvených, ale pustých chuchelských skalách. Potom jsme na těchto skaliskách hledali trilobity, a když jsem tam kladívkem rozklepával zvětralou horninu,  nemyslil jsem na to, že toto místo v budoucnosti nadlouho upoutá můj zájem, že bude dějištěm mých snů i houževnaté práce. Netušil jsem, že se tyto končiny hluboko zapíší do mého života i do života mého bratra. Tehdy v ten jarní den roku 1907 jsem nepomyslel, že toto nehostinné okolí Prahy se jednou mým přispěním stane význačným pražským vyhlídkovým sídlištěm a že jméno Barrandov bude i jinou formou uctěno. A že ti malí trilobitci se stanou odznakem nové čtvrti.“ Na Barrandov se vrátil o dvě desetiletí později. Vzhledem k odlehlosti od centra Prahy jako by se zde zastavil čas. Na celém rozsáhlém území byly pouze zříceniny strážního domku a staré hájovny nedaleko silnice do Hlubočep. Kromě lomu na vápenec na Habrové byly ještě opuštěné lomy na vltavské straně. „Mezi těmito dvěma proti sobě ležícími zářezy zbýval již jen asi padesátimetrový hřeben, zbrázděný odkrývkami a rumišti.“

Václav Maria Havel si zajistil předkupní právo na pozemky. Plány území mu vypracoval geometr ing. Karel Hartvich. Znali se ze studií na reálce, Hartvich řadu let vedl půjčovnu American Film Company. Poté, co společnost zkrachovala, s povděkem přijal nabídku Václava Marii Havla, a stal se na dlouhá léta jeho nejbližším spolupracovníkem při výstavbě Barrandova. Od úředníka stavebního úřadu pražského magistrátu Ing. Ladislava Hauptmanna získal potřebné informace o záměrech pražské obce. Jeho prostřednictvím se seznámil s architektem Maxem Urbanem, který v té době byl předsedou Státní regulační komise a autorem regulačního plánu Prahy. Václav Maria Havel využil svých kontaktů a osobních přátelství s Ing. dr. Štěpánem Ješem, který se vyjadřoval k plánům z hlediska konstrukčních a ekonomických. Ing. Jaroslav Brázdil, Havlův spolužák z reálky, projektoval komunikace, Ing. Václav Dušek zpracoval plány kanalizace a vodovodu. Pozemky získal od firmy Spojené továrny na staviva,jejíž část náležela rodině Bártových, část byla v majetku Hergetů. Firma svolila pozemky prodat pouze s podmínkou, že současně s nimi Václav Maria Havel koupí i zámeček Slovanka a celý zbývající majetek velkostatku. To byla nemilá komplikace. Území svou polohou i rozsahem leželo mimo projektované území a finančně přesahovalo Havlovy možnosti. Dne 30. května 1927 upořádal pro členy pražského Rotary klubu piknik na hřebenu Habrové. Protože tehdy do těchto končin nevedla ještě žádná silnice, bylo nutno jet z Prahy přes Hlubočepy a ze silnice k Slivenci odbočit na vozovou cestu a na místo schůzky dojít pěšky. Personál Lucerny připravil bohatý bufet. O výstavbě Barrandova informoval  přítomné u zvětšeného situačního plánu stavitel Max Urban. „Příjemný letní podvečer dopomohl k tomu, že se náš piknik zdařil. … Pikniku se zúčastnilo asi 70 rotariánů, což bylo pro mne povzbuzující.“ O situaci také podrobně informoval JUDr. Veleslava Wahla. Pražští rotariáni poté ustanovili konsorcium Slovanka, které spolu s Havlem pozemky a zámeček zakoupilo a poté ji převzalo do majetku k dalšímu rozprodeji. V pozdějším období se  Barrandovské terasy staly místem pravidelných letních večeří Rotary klubu Praha, avšak v pozdějším období museli své schůzky konat v místech oficiálně uváděných v mezinárodním seznamu Rotary International. V době  budování Barrandova se V. M. Havel seznámil na výstavě moderního bydlení ve Stuttgartu s novými módními trendy a uvědomil si, že vývoj směřuje ke stavbám konstruktivistickým. Rovné střechy však neladily s klasickými sedlovými střechami, což znemožňovalo dosáhnout stylové jednoty staveb. Proto ing. arch. Jaroslav Fragner zpracoval několik typizovaných variant konstruktivistických staveb, o nichž se V. M. Havel domníval, že budoucí stavebníci si z nich vyberou. Každý ze zájemců však měl svá osobitá přání a většinou i svého architekta. Proto z původního plánu  zástavby na Habrové zůstalo pouze torzo. Václav Maria Havel si aspoň vymínil závěrečné posouzení projektu, stejný vzhled některých prvků (oplocení) a zahradní úpravu pozemků. Parcely, které zde byly plánovány, byly dvojího typu.  Podél Barrandovské ulice bylo vymezeno 40 vilových parcel s většími pozemky, naproti tomu v ulici Na Habrové těsně před jejím vyústěním do nynějšího náměstíčka před filmovými ateliéry byly projektovány dvě velké rohové parcely, na nichž měly být postaveny dvoupatrové činžovní domy. Do těchto plánů však nepříznivě zasáhla hospodářská krize, v jejímž důsledku bylo nutno zmenšit rozměry parcel, smířit se s tím, že část vil nebyla stavěna jako vily rodinné, ale činžovní.  I když zahájení stavby celého komplexu spadalo do období, kdy stavební ruch při obecné konjunktuře kulminoval,  bylo zřejmé, že musí nastat pokles. Bohužel stavební krizi a její hloubku neodhadl ani  zkušený Václav  Maria Havel a tým jeho spolupracovníků. Cílem Václava Maria Havla bylo také vytvořit co nejdříve na Barrandově společenské středisko. K myšlence jej inspirovala restaurace Cliff House na skalním ostrohu vybíhajícím do Tichého oceánu u San Franciska. Kapacita Teras byla plánována až na tři tisíce návštěvníků. Někteří však pokládali toto číslo za přemrštěné a argumentovali, že podobnou návštěvnost nemají ani jiná, mnohem přístupnější střediska: Petřín, Hanavský pavilón a jiné. A poukazovali také na odlehlost teras od centra. V tom měli pravdu, ale Václav Maria Havel stavěl s dlouhodobou perspektivou a počítal s tím, že i v Praze se bude zvyšovat počet aut. Vyprojektovat Terasy nebylo rozhodně jednoduché. S několika stovkami návštěvníků však bylo možno počítat jen o nedělích a svátcích. Ve všední dny a zejména za chladného počasí by jejich počet rapidně klesal. Pro hosta by bylo jistě nepříjemné být obklopen desítkami prázdných stolů a stovkami prázdných židlí, pro obsluhu bylo nákladné udržovat v provozu celý rozsáhlý podnik. Proto bylo nutno prostranství rozčlenit. Ale jak vyřešit, aby personál nechodil příliš daleko do kuchyně a do výčepu a nemusel cestou překonávat velké výškové rozdíly? Současně k půvabům a lákadlům nového podniku měla patřit zahradní úprava. „Nezapírám, že jsme na Terasách v pozdějších letech, po získání zkušeností zejména s vlivy počasí a s požadavky hostů, musili provést řadu úprav a změn, souvisejících zejména s provozem restauračním, který na rozdíl od mého původního očekávání daleko převládl nad obchodem kavárenským.“ Terasy byly poprvé zpřístupněny veřejnosti  na svátek sv. Václava roku 1929, a to zkušebně jen na dva dny. Oficiální zahájení provozu proběhlo 4. října za účasti pražského primátora dr. Karla Baxy a dalších čestných hostí (k dopravě byly k dispozici mimo jiné autokary odjíždějící z tehdejšího Tylova náměstí u Národního divadla). Krátce nato Terasy poctil svou návštěvou president republiky T. G. Masaryk, který sem v následujících letech přijížděl na soukromé obědy a na jednání s ministerským předsedou Františkem Udržalem. Nedělní návštěvy na terasách byly na počátku mimořádné a předčily všechna očekávání.

 

Zajímavosti

Výstavba nové pražské zahradní čtvrti sebou přinesla i řadu technických problémů.Václav Maria Havel musel řešit vhodný stavební materiál. Cihlové zdivo odmítl jako materiál, při jehož použití bylo nutno osazovat okna a dveře až po řádném vyschnutí stavby (protože zpravidla k tomu docházelo přes zimu, říkalo se tehdy po „vymrznutí“), což prodlužovalo stavbu, znemožňovalo plynulý postup řemeslných prací a organizaci práce. Z estetického hlediska pokládal zdivo za příliš robustní a zabírající příliš mnoho prostoru. Použití dřeva, obvyklého u vilových staveb v USA, odmítl vzhledem ke klimatickým podmínkám u nás. V  polovině 20. let se již dozvěděl o pokusech Švéda Erika Ivara Lindmanna s pěnovým betonem. Jeho výroba však byla drahá a nebylo jej možno uspokojivě armovat. Havel přišel na myšlenku využít k výrobě speciální jíly. Vyrobil tak porézní slínky o vysoké tvrdosti, podobající se přírodní pemze. Tuto metodu Václav Maria Havel zdokonalil a prakticky využil při stavbě Barrandova. Jedinou nevýhodou byla vyšší cena a skutečnost, že nový materiál se dlouho potýkal s nedůvěrou stavebníků, přestože z něj jsou postaveny části Teras, budovy barrandovských ateliérů, objekty Báňské a hutní společnosti, včetně její hlavní budovy v Lazarské ulici, část elektrárny v Kolíně apod. Výrobu Lindbetonu v peci postavené v Litovicích u Prahy však musel Václav Maria Havel ve 40. letech zastavit a z finančních důvodů celé zařízení zlikvidovat. Tvrdým oříškem bylo vybudování přístupové komunikace a také zásobování celého území vodou. V té době vodovodní potrubí končilo na Zlíchově a mělo zcela nedostatečný profil – pouhých 100 mm. Káranské vody byl nedostatek a vodárna Podolí se teprve stavěla. Provedené sondy ukázaly nedostatečnou kapacitu místních pramenů, vybudování studní u úpatí barrandovské skály také nic neřešilo, neboť ležely v záplavovém pásmu a nebylo možno garantovat kvalitu vody. Proto nezbývalo nic jiného, než se napojit na vodovod v Hlubočepích, na úpatí vybudovat  přečerpávací stanici s vodojemem, kde byla zachycována v noci voda z vodovodu. K tomu musil být na hřebeni Habrové vybudován velký podzemní betonový vodojem. Také bylo nutno zcela od základů  zřídit kanalizaci (v Hlubočepích úplně chyběla, což mělo za následek pravidelné tyfové epidemie). První zájemci o parcely na Barrandově se většinou rekrutovali z okruhu Havlových přátel.  Patřili k nim například jeho tři bratranci Niklasovi. Pro nové osídlení bylo nutno vybrat vhodný název. Původní název Habrová se Václavu  Mariovi Havlovi nezdál být dobrým, zvolil tedy mezinárodní název Barrandov, spojený se zdejším působením francouzského paleontologa Joachima Barrandeho.  Neboť každý Pražák věděl, že na skále nad Vltavou je umístěna deska s Barrandovým jménem.

 

Reflexe:

Ve 30. letech minulého století nejpronikavěji do venkovského rázu Hlubočep zasáhla výstavba vilové čtvrti Barrandova. Funkcionalistické budovy filmových ateliérů společnosti AB přirovnal jejich tvůrce architekt Max Urban k bájnému ptáku Fénixovi. Ještě dříve  však zde vyrostla vyhlídková kavárna s restaurací Terasy Barrandov. Na hladinou Vltavy připomínala maják nebo výletní loď. Stala se oblíbeným místem pražské honorace. Promenovaly zde filmové hvězdy jako Lída Baarová, Adina Mandlová, Nataša Gollová či Oldřich Nový. Skladatel a dirigent R. A. Dvorský tvrdil, že noci zde byly tak krásné, že nikdo nepochopil, proč tomu tak je. Atmosféru vyjádřila skladba Jiřího Srnky –Modravých dálek volání. V rozhovoru pro časopis Mladý svět v roce 1969 Václav Maria Havel řekl: „Mou inspirací byla Amerika. Byl jsem po první světové válce předsedou Svazu československého studentstva a na své útraty jsem odjel  na ´inspekční´ cestu po univerzitách Spojených států. Při návštěvě kalifornské Berkleyovy univerzity jsem se ocitl v nádherné čtvrti kalifornských boháčů. A tam mě - bylo to ve čtyřiadvacátém roce- napadl Barrandov“. Divoké a nepřístupné území leželo tři sta metrů nad hladinou Vltavy, s nádherným výhledem na Prahu a do brdských lesů. Nejtěžším úkolem bylo splnit požadavek, aby vilová čtvrť byla přístupná silnicí přímým směrem od Prahy. Hned na začátku vjezdu na Barrandov vznikly společné garáže, autoservis a čerpací stanice. Uvažovalo se o vybudování lanovky.Vyvrcholením jeho úsilí bylo otevření zahradní vyhlídkové restaurace Terasy (Max Urban) s Trilobit barem (arch. Vladimír Grégr). K areálu náležel i

 50 metrů dlouhý plavecký stadion umístěný v bývalém lomu (arch. Vladimír Grégr) s dokonale řešenou skokanskou věží, který se stal významným centrem mládeže a dodnes je možno  obdivovat místní atmosféru při sledování filmu Vladislava Vančury Před maturitou. Plovárna však byla ztrátová a proměnila se v těžké břímě spočívající na bedrech Českého plaveckého klubu. Další plány zhatila válka a po osvobození se areál stal jen odleskem předválečné proslulosti. V posledních letech se naplnil jejich hořký osud, když se  proměnily v neobydlené ruiny. V roce 1988 byl areál prohlášen nemovitou kulturní památkou, v roce 1993 památkovou zónou. V rámci restitucí byly Terasy vráceny rodině Havlových. O rok později se jedinou majitelkou stala Dagmar Havlová, manželka tehdejšího prezidenta. Nový investor Společnost Barrandovské terasy,  hodlá do obnovy objektu vložit půl miliardy.

 

 

L: V. M. Havel: Mé vzpomínky. Praha 1993; Dagmar Bronzeová (editor): Kniha o Praze 5, Milpo 1996

 

                        Václav Maria Havel: Mé vzpomínky, Praha: Lidové noviny, 1993, str. 13; fotografie hrobky se čtyřletým Václavem Havlem (*1936) v popředí za str. 32.