Portheimka neboli Buquoyka (č. p. 68, Štefánikova12, Smíchov)

R. 1722 získal část kartouzské zahrady Kilián Ignác Dienzenhofer, v té době již význačný a známý architekt, od svého přítele hraběte Jana Václava Michny z Vacínova. V l. 1725 - 8 tu postavil jednopatrovou stavbu jako letní sídlo pro svou vlastní rodinu. Letohrádek byl situován hlavním bohatě členěným průčelím do zahrady, která dosahovala až k Vltavě a zády ke zbraslavské silnici, tehdy jediné cestě na levém vltavském břehu z Prahy na jih. Výrazný střední rizalit ukončil stavitel trojúhelníkovým štítem, nároží byla zaoblena a balkon v patře byl přístupný francouzským oknem. Průčelí je ozdobeno dvěma bustami, alegoriemi Dne a Noci (dnes repliky). K ústřední patrové budově přistavěl Dienzenhofer ještě dvě přízemní symetrická křídla, zakrytá plochou střechou, později přestavěná na patrové budovy. Jižní křídlo bylo v r. 1884 zbouráno při stavbě kostela sv. Václava, severní křídlo se zachovalo. V přízemí hlavní budovy byla zřízena sala terrena, kde byla při rekonstrukci objevena unikátní původní zděná studna eliptického půdorysu. Zde v sale terreně Dienzenhofer pracoval a přijímal návštěvy. V prvním patře nad ní byl oválný hlavní sál, obložený umělým barevným mramorem, na stropě vyzdobený freskou od Dienzenhoferova přítele a spolupracovníka Václava Vavřince Reinera. Monumentální freska představuje Baccha na kozlu, jak vede krajinou skupiny tančících satyrů a nymf, hráče na flétnu, na bubínek a další tančící postavy. U Reinerova podpisu je datum dokončení fresky 1729. V letech 1964 - 65 byla freska restaurována.
Po Dienzenhoferově smrti rodina dům prodala a vystřídalo se tu několik majitelů. V r. 1758 letohrádek koupil hrabě František Leopold Buquoy, který nechal v zahradě postavit tehdy módní skleníky, fíkovny a oranžerie a za něhož dostal interiér rokokovou výzdobu. Později vlastnil letohrádek výrobce cikorky, Holanďan Ferdinand Delormé, který objekty využil pro svou továrnu a také zde otevřel kavárnu, která však brzy zkrachovala. V r. 1828 dosti zchátralý objekt získali v dražbě podnikatelé bratři Juda a Moric Porgesové z Portheimu, majitelé továrny na plátno a karton (kartounky), ve které poprvé v tomto oboru použili parního stroje. Továrna stávala v části zahrady, kde je dnes náměstí 14. října, jinou část zahrady prodali majitelé městu pro stavbu smíchovského farního kostela sv. Václava. Ač kolem rychle rostl průmyslový Smíchov, v oválném mramorovém sále se konaly komorní koncerty, na nichž často hrával např. mladý Antonín Dvořák, konala se tu různá společenská setkání a přednášky zajímavých lidí z domova i ze světa.
Od zač. 20. stol. objekt postupně chátral, r. 1919 byla část zahrady prodána smíchovské obci pro výstavbu domů s malými byty. Před druhou světovou válkou ve vile sídlila Československá amatérská atletická unie, po válce zde byly i nájemní byty.V roce 1934 požádal majitel Portheimky Porges-Portheim obec o zbourání vily. Jako určitou satisfakci za vydané povolení nabízel darování pozemků. Na místě letohrádku měly  být podle jeho plánů postaveny nové domy. Veřejnost se však proti záměru ohradila a Porgesova žádost byla zamítnuta.V 50. letech byl v několika místnostech Portheimky uložen archiv a knihovna Spolku přátel Smíchova, od r. 1954 prostory využíval SÚRPMO. V 60. l. prošla budova velkou rekonstrukcí a byla zde také zřízena Galerie D. Písmeno D bylo připomínkou velkého barokního stavitele a původního majitele. Od roku 1989 byl letohrádek prázdný. Jako majetek hlavního města Prahy je ve správě městské části Prahy 5. Letohrádek využívala zač. 90. l. společnost Porges, která zde měla vlastní rozhlasovou stanici Radio Classic FM, televizní výrobu, designérské studio a galerii s kavárnou Apostrof. Tomuto využití předcházela generální rekonstrukce objektu za projekčního vedení architekta Tomáše Zetka. Poté co společnost skončila v úpadku, získal Portheimku nový nájemce Národní dům Praha.