František Hejtmánek (*31. 5. 1839 v Hostomicích, † 5. 1. 1920 v Praze)

Život a dílo

Pocházel ze sladovnické rodiny. Po studiu na reálné škole pokračoval ve šlépějích svého otce. Praktické zkušenosti nabyl v pivovarech v Litoměřicích, Plzni a ve Vídni. Po návratu do rodné obce si zde pronajal pivovar, avšak omezené možnosti, které se mu nabízely, jej neuspokojovaly. Své schopnosti uplatnil až v právě vybudovaném Akcionářském pivovaru na Smíchově, kam byl v roce 1870 přijat jako účetní. Správní radu upoutal natolik, že  jej jmenovala po necelých čtyřech letech ředitelem pivovaru, což s sebou přinášelo i dohled nad celou technologií výroby. Rozvoj smíchovského pivovaru kladně ovlivnilo několik okolností. Již při svém založení byl, nepočítáme-li nevelký pivovar na Vyšehradě náležející tamní kapitule, jediným moderním pivovarem v Praze i jejím okolí. F. Hejtmánek byl  kromě své profese také veřejně činný, a to nejen v profesních svazech.Výrazně se zasloužil o založení sladovnické školy, a když se v roce 1885 sjezd sládků usnesl na založení výzkumného ústavu v Praze. Angažoval se při založení Banky pro průmysl pivovarský. Na celorakouské úrovni se účastnil činnosti různých výborů a komitétů. Za království české byl jmenován do poradního sboru při ministerstvu financí. Byl také členem průmyslové rady a „…nejedno zlo od průmyslu odvrátil a nejedno dobro mu získal“. V odborných časopisech glosoval a analyzoval vývoj a potřeby sladovnictví a pivovarnictví. Z větších prací je nutno zmínit velmi oceňovanou učebnici Správa pivovaru, dále Akcionářský pivovar na Smíchově 1869–1994 a také Kousek kulturní pivovarské historie v Čechách z 19. století, kde napsal: „Nechť ti, jimž v dalších dvaceti pěti letech svěřeno bude řízení závodu, se stejným uspokojením hledí zpět na své působení, nechť i jim jest souzeno, aby s plným sebevědomím a s dokonalým zadostiučiněním mohli podávati zprávu stejně radostnou, jako jest tato.“ Autor Hejtmánkova nekrologu, smíchovský lékař František Chodounský, k uvedené skutečnosti dodal: „A vyplnilo se přání jeho doslova, ba dočkal se sám v šťastném a požehnaném věku nepřetržitě stoupajících výsledků své neúmorné poctivé a oddané práce i v druhém 25letí. Není druhého závodu, aby řízení jeho neslo ovoce v takové míře a tak rozmyslně vedeném postupu za zdravého, bezpříkladného vývoje finančního, jako se podařilo Františku Hejtmánkovi, ba možno říci, že akcionářský pivovar smíchovský ve svých rozměrech platí jako jasný vzor i jako význačný pomník vzácného nadání i úsilí řídícího.“

 

 

Pražské stopy

Otcem myšlenky zřídit na Smíchově pivovar byli pravděpodobně členové obecního zastupitelstva a Smíchovské besedy továrníci Vilém Pick a Jan Kohout. Dne 21. dubna 1868 byla podepsána v Měšťanské besedě subskripční listina, v níž bylo mimo jiné uvedeno, že akcie bude mít hodnotu 500 zlatých nominale, na každou z nich bude nutno ihned složit 10 % v hotovosti, a až bude upsáno 20 akcionářů, bude založena akciová společnost. Pro pivovar zakoupila skupina podnikatelů v červnu téhož roku pozemek zvaný V jámě ležící u dnešní Nádražní ulice, v sousedství parní pekárny, jež náležela společnosti parního mlýna Štěpánského (později ji zakoupil František Ringhoffer). Povolení ke stavbě bylo vydáno 13. února 1869. O několik měsíců později – v červnu – následovalo povolení k založení akciové společnosti. První valná hromada akcionářů se konala dne 8. září 1869 v sále hostince U zlatého anděla na Smíchově. Na druhé valné hromadě, konané, 19. září, bylo upsáno celkem 146 000 zlatých a byla zvolena správní rada. Jejím předsedou se stal JUDr. Karel Seeling, místopředsedou P. M. Fischer, členy JUDr. J. Sametz, Josef Suchý (následujícího roku jej nahradil Antonín Cífka, majitel hotelu U černého koně v Praze), V. Čampula, Josef Hromádka, Jan Kohout a Vilém Pick. Pivovar postavil Gustav Noback a strojní zařízení dodaly firmy Kalous a Havelka; Rudolf Haase a Gustav Noback. Kapacitu pivovaru, projektovanou na 40 000 věder, bylo možno zvýšit na dvojnásobek, což současníci považovali za „výši nedostižnou“. První várka byla provedena 1. května 1871 a prodej piva zahájen v polovině července. Od počátku si smíchovské pivo získalo mnohé příznivce. Dobrý odbyt (v prvním roce provozu – v tzv. správním roce, tj. do 30. září – bylo navařeno celkem 16 000 věder a výtěžek činil 7 tisíc zlatých) vedl akcionáře k rozhodnutí postavit u pivovaru restauraci, zřídit pod ní tzv. humna a rozšířit pivovar o dvě kvasírny a čtyři sklepy. V roce 1872 byly nad všemi sklepy vystavěny výčepy: „Šum, jaký známe jen z pivovarů Mnichovských, když se tam čepování oblíbeného piva pro krátkou dobu otevře, taký nastal na „verandách“... Sta lidí v neděli odcházelo pro nedostatek místa a vytočení 60 i více věder piva za nedělní odpoledne opakovalo se  dosti často...“ Současně se rychle zvyšoval i počet hostinských, kteří odebírali smíchovské pivo. To se také dodávalo do Ringhofferových závodů, kam denně pro dva tisíce dělníků putovalo třicet věder piva.

 

Zajímavosti

K rozvoji smíchovského pivovaru přispěly také změny v zákonech. Až do roku 1869 měla některá města, zejména města královská, a velkostatky, výsadní právo vařit a prodávat pivo. Výsadu – tzv. propinační právo – zrušil Zemský sněm království českého až zákonem ze dne 30. dubna 1869. Akciový pivovar na Smíchově po pětadvaceti letech své existence zaměstnával více než 200 osob (ve sladovně 116 sladovníků, 40 bednářů, dále topiče, strojníky, 12 kočí, zedníky, nádeníky a další). Pivo rozváželo 16 spřežení,  a to nejčastěji v sudech o obsahu 2 hl. Pivovar v jediném roce spotřeboval 65 000 q  ječmene (650 vagónů), 1000 q chmele a 900 vagónů hnědého uhlí. V následujících letech byl  rozšiřován stavbou dalších humen, hvozdů a scezovacích kádí; zvyšoval se počet a výkon parních strojů, byly rozšířeny stáje pro koně a zakoupeny vozy pro rozvoz lahvového piva. Prosperitě napomohla nová železnice, která zahájila dopravu v roce 1862 a stavba koňské dráhy v roce 1876, která vedla od starého řetězového mostu až k nádraží České západní dráhy. Představitelům firmy se podařilo propagačně využít návštěvy pivovaru rakouským císařem Františkem Josefem I. v roce 1880. Traduje se, že  panovník do napjatého ticha prohlásil „Výborné pivo, vskutku výborné“, a podepsal se do pamětní knihy. Výstav piva však do určité míry limitovala spotřeba vody a také ledu. První problém odstranila výstavba dalších studní v okolí Dívčích hradů. Vyřešit druhý problém bylo složitější. Projevilo se to v zimních měsících na přelomu let 1873-1874. V důsledku vysokých teplot Vltava takřka nezamrzla a bylo možno chytat do košů jen lední tříšť. Led se do Prahy dovážel z horských oblastí: „Denně mnoho celých vlaků přivezeno a rozprodáno. Smíchovský pivovar byl nucen zakoupit 60 vagónů ledu za cenu 40–50 zl. Situaci komplikovaly ještě poměrně malé rozměry vltavských náplavek, takže docházelo k problémům jak led vůbec naložit, a také pražská obec mohla libovolně cenu ledu zvyšovat. Bylo zřejmé, že tak mohutný podnik nemůže být závislý na rozmarech počasí a vůli magistrátních úředníků.“ V roce 1889 výstav smíchovského pivovaru poprvé přesáhl symbolickou hranici 100 tisíc hektolitrů. Pod dojmem tohoto úspěchu se správní rada rozhodla zvýšit produkci závodu na 150 000 hl a zadala firmě Ringhoffer postavit strojní chlazení sklepů a spilek podle systému Linde, který spočíval na stlačování a odpařování čpavku. Pivo bylo v chladu udržováno pěti kompresory, jejichž výkon se rovnal spotřebě 3 125 kg ledu za hodinu. Výhody strojního chlazení se ukázaly v roce 1900, kdy došlo k obrovské povodni. I když se v pivovaře voda dostala do maštalí, bednárny, sušárny na mláto, do humen, ale zejména do sklepů, kde dosáhla až výše dvou metrů, strojní chlazení umožnilo udržovat pivo ve stále stejné teplotě. Správní rada na počátku 90. let 19. století zakoupila další pozemky a také zvýšila akciový kapitál. V roce 1891 dosáhl výstav piva 140 000 hl. O rozšíření jeho věhlasu se jistě zasloužily tisíce návštěvníků pražské Jubilejní výstavy. Smíchovský pivovar se úspěšně potýkal s konkurencí. Na Smíchově vyráběl pivo také Občanský akciový pivovar na Smíchově Jana Stejskala, situovaný v právovárečném domě U č. 1. Jeho provoz dotovali pražští sladovníci. V roce 1939 se podařilo Smíchovskému pivovaru Stejskalův pivovar koupit. Druhý konkurent -pivovar v Košířích- prošel ve 30. letech 19. století zásadní modernizací a v následujících letech byl nadále přestavován a rozšiřován. Na počátku 80. let 19. století se výstavem 40 000 hl zařadil mezi největší v Praze. Jeho rozvoj však ukončila první světová válka. Pivovar byl zrušen v roce 1934.  V uvolněných prostorách zřídil krušovický pivovar stáčírnu lahvového piva a sklad. Smíchovský pivovar dosáhl před první světovou válkou výroby 624 000 hl, během války pro nedostatek surovin a různá administrativní omezení vyrobil v roce 1917 pouze desetinu tohoto množství. Ve třicátých letech se výstav pohyboval okolo 700 000 hl. a v roce 1939 dosáhl výroby 950 000 hl. Po rozsáhlé rekonstrukci byl pivovar kapacitně připraven na produkci více než 1 miliónu hektolitrů piva, čímž by se stal největším pivovarem na evropském kontinentě. Tyto smělé plány však překazila válka. Hranice jednoho milionu hektolitrů byla překonána až za zcela jiných podmínek v roce 1960. Po roce 1989 vznikla akciová společnost Pražské pivovary transformací stejnojmenného státního podniku, který v té době vedle smíchovského Staropramenu tvořily První pražský měšťanský pivovar v Holešovicích a pivovar Braník. V roce 1993 se majoritním vlastníkem stala britská pivovarská společnost Bass.

 

 

Reflexe

 

Akciový pivovar na Smíchově  se nestavěl podle pouhých řemeslných zvyklostí, ale byly zde použity nejmodernější výrobní metody. Zdejší sládci zavedli dvourmutový způsob vaření a spodní kvašení mladiny ve spilce. Slad vyráběli bez jakékoliv mechanizace na humnech při teplotě 20 stupňů C. Důležitou skutečností pro zajištění stabilní kvality zdejšího piva byl dostatek kvalitní vody z místních studní. Smíchovské světlé pivo se tak stalo, po plzeňském Prazdroji, pro mimořádnou chuť a kvalitu u nás nejvyhledávanějším. Zasloužil se o to nejen František Hejtmánek, ale i jeho nástupce, sládek Michael Trnka (od roku 1874), který vystřídal Františka Lešnera. Zdejší sládci vyráběli pivo typicky českého charakteru, krásné zlatavé barvy; mírně, avšak lahodně chmelově hořké chuti, s příjemnou specifickou vůní.

 

 

L: Akcionářský pivovar na Smíchově 1869–1994, Praha 1894;

František Chodounský: František Hejtmánek, řiditel akcionářského pivovaru na Smíchově (nekrolog), Národohospodářský ústav při České akademii věd a umění v Praze IX, Zpráva za rok 1919; V. T. Macíček: Staropramen 1869–1939, akcionářský pivovar na Smíchově, Praha 1939; 100 let Staropramenu (1869-1969), Praha 1969