Barrandovská studia

A právě na této náhorní planině s neporušeným horizontem vyrůstá kolem zahradní restaurace nejen vilová čtvrť filmových hvězd a podnikatelů, ale především v té době nejmodernější ateliéry pro vznik zvukového filmu. Vede je bratr ing. Havla, Miloš. Podrobné plány celého území vypracoval špičkový architekt, urbanista, ale i filmový režisér Max Urban. K areálu Teras přibyl bazén, z Václavského náměstí v samém centru Prahy tam jezdil zdarma autobus, který přivážel hosty. Mezi celebritami navštívil Terasy nad řekou Vltavou i první československý prezident T. G. Masaryk. Výstavba vil na barrandovských parcelách byla ponechána individuálnímu vkusu svých majitelů, ale přesto si ing. Havel ve smlouvě při prodeji parcel vymínil právo k nahlédnutí do plánů a konzultace s arch. Urbanem.

Rychlost výstavby ateliérů byla tradičně havlovsky závratná – slavnostní výkop základů byl proveden 23. listopadu 1931 a první filmovací den připadl už na 25. leden 1933, kdy se ve zbrusu nových ateliérech začal točit snímek režiséra Innemana "Vražda v Ostrovní ulici". Hlavním projektantem studia se stal již osvědčený a ve filmové branži sběhlý Max Urban, s nímž na interiérech a ateliérových prostorách spolupracoval architekt Rittersheim. V projektu využili nejnovějších zkušeností zahraničních filmových výroben a podařilo se jim tak vytvořit ve své době nejmodernější filmové ateliéry v Evropě. Přestože spláceli vysoké dlužné částky za výstavbu a vybavení ateliérů, stali se mecenáši českého filmu a v jejich ateliérech po celá třicátá léta vznikla řada snímků patřících dnes do zlatého fondu české kinematografie.

Osudný rok 1939 a okupace českých zemí s sebou přinesly také konfiskaci barrandovských ateliérů, které se pro Němce staly vítanou válečnou kořistí. Jejich vlastní filmová produkce podřízena Goebbelsově systematické propagandě mohla skvěle vybavené ateliéry dokonale využít pro výrobu filmů podřízených nacionálně sociálnímu vkusu. Barrandov musel být co nejdříve odebrán českým podnikatelům a dán k dispozici vítězům. To se nakonec bez souhlasu Miloše Havla i správní rady společnosti skutečně stalo. Němci postupně navýšili svůj podíl ve společnosti tak, že původní česká společnost AB zcela zanikla a na její místo nastoupil nově založený německý Pragfilm. Ten říšským propagandistům a tvůrcům poskytl žádané kapacity zejména ve chvílích, kdy byla výroba filmů v Německu ohrožována nálety spojeneckých letadel. V barrandovských ateliérech vybudovali Němci k původním „havlovským“ Starým halám ještě další tři ateliéry, takzvané Nové haly. Za války v nich bylo vyrobeno 82 filmů.

Během pražského povstání v květnu 1945 se bojovalo i o ateliéry. Došlo při tom ke škodám a požáru několika dřevěných budov. Výrobu to nenarušilo, ale po osvobození se už ateliéry původním vlastníkům nevrátily. Podle návrhu levicově orientovaných českých filmařů byl už v roce 1944 odeslán exilové vládě do Londýna dopis se žádostí o znárodnění a prezident svým dekretem č. 50 těmto požadavkům vyhověl. Bývalý filmový magnát a podnikatel Miloš Havel se usadil v Mnichově a do vlasti se už nevrátil.

Po roce 1948, kdy byl vládním nařízením zřízen znárodněný Československý státní film, se dobře vybavený a válkou téměř nepoznamenaný Barrandov stal nejdůležitější základnou obnovené národní kinematografie. Z ohromné plejády filmů, které v něm v období čtyřiceti let komunistické nadvlády vznikly, můžeme jmenovat propagandistická dílka, která upadla v zapomnění, ale i skvosty poválečné kinematografie vrcholící v šedesátých letech nástupem takzvané „nové vlny“.

Podobně jako ve Francii se i v barrandovských ateliérech dostává k tvorbě mladá generace, která významně zasahuje do evropské a dokonce světové kinematografie - režiséři Forman, Chytilová, Menzel, Juráček, Němec, Schorm. Jsou tu ale i další významná jména, i když se k nové vlně programově nehlásí – Kachyňa, Vláčil, Jasný nebo Jireš.

Barrandovské filmy „Obchod na korze“ (1965, režie Ján Kadár a Elmar Klos) a „Ostře sledované vlaky“ (1966, režie Jiří Menzel) si přivážejí Oscara za nejlepší neanglicky mluvící film, Formanovy „Lásky jedné plavovlásky“ (1965) a „Hoří, má panenko“ (1967) byly na Oscara nominovány. Americké ceny Akademie i řada evropských cen zviditelnily barrandovské ateliéry a začaly lákat do Prahy i zahraniční štáby - za všechny jmenujme tým Miloše Formana při vzniku filmu „Amadeus“. Natáčí zde i Barbra Streissand svůj režijní film „Yentl“ a držitel Oscara za film „Vojna a mír“ Sergej Bondarčuk realizuje na Barrandově velkofilm „Boris Godunov“.

V domácí tvorbě se ve Filmovém studiu Barrandov uplatňoval americký model, kdy bylo vytvořeno několik žánrově odlišených dramaturgicko-výrobních skupin. Studio zaměstnávalo své scenáristy, v hereckém oddělení nejlepší české herce a registrovalo stovky komparzistů. V osmdesátých letech vyrábělo kolem třiceti celovečerních filmů ročně a zajišťovalo převážnou část seriálové tvorby Československé televize. V té době zaměstnávalo v realizačních štábech až 2 tisíce lidí různých profesí. Kinematografie byla plně dotovaná státem.

Po okupaci Československé republiky vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 nevzniká mnoho významných děl, někteří režiséři jako Ivan Passer, Miloš Forman nebo Jan Němec si vybrali raději život v emigraci a velice těžce, ale nakonec významně se prosazují i tam. Tvorbu na Barrandově zachraňují filmy pro děti a mládež, kterým se daří uniknout z okovů ideologie. Hanibalův film „Dědeček, Kylián a já“ získává Velkou cenu na festivalu v Benátkách, přepis románu M. Twaina „Dobrodružství Toma Sawyera“ přenesené do reálií dvacátých let v Čechách pod názvem „Páni kluci“ přináší ceny z mnoha festivalů a německy mluvící země zcela ovládnou filmy režiséra J. Poláka „Pan Tau“. Každý rok na vánoce je v německy mluvících zemích také reprízovaná pohádka V. Vorlíčka „Tři oříšky pro Popelku“. Tvorba hraných pohádek pro kinodistribuce se stává ojedinělou evropskou raritou.

V době z Moskvy vládnoucího Gorbačova a pod vlivem jeho perestrojky se uvolňují poměry také na báječném kopci snů nad Prahou a genius loci opět začíná působit. Na Oscara jsou v USA nominovány filmy režiséra J. Menzla „Vesničko má středisková“ (1987) a snímek debutanta a pozdějšího držitele Oscara za film „Kolja“ J. Svěráka „Obecná škola“ (1991). Rovněž film debutující režisérky I. Pavláskové „Čas sluhů“ (1990) si přiváží tři ocenění z festivalů kategorie „A“ a dalších deset cen z přehlídek celého světa. S pádem komunismu v roce 1989 nastávají dramatické změny ve fungování studia. Státní dotace už do filmu neplynou, ateliéry na Barrandově jsou postupně zprivatizovány a tím nastává jejich nová éra ve znovu obnovené demokracii. Více…

Barrandov Studio však nadále zůstává místem, které láká domácí i zahraniční filmaře. Vždyť se do ateliérů navracejí, ať jsou odkudkoli, již více než sedmdesát let.