Z protohistorického slovanského období pocházejí pohřebiště v Motole a v Lahovicích, které jsou důkazem o rozsáhlém zemědělském osídlení na jihozápadě dnešní Prahy, především v Prokopském a Dalejském údolí s pozdějším hradištním centrem v Butovicích.
Morové epidemie z let 1680 a 1713 – 1715 byly příčinou zakládání nových hřbitovů za branami města. Vznikl tak hřbitov malostranský (pohřbívání ukončeno roku 1884), v Butovicích a Jinonicích byla roku 1680 zřízena nemocnice, Židům byl určen dvůr a mlýn v Klukovicích. Zemřelí byli pohřbíváni při úpatí vrchu Vidoule.
Se zánikem pohřebišť ve vnitřní Praze, zejména pak s rozvojem předměstí a zbořením hradeb vznikaly především v druhé polovině 19. století nové hřbitovy. V roce 1876 jsou tak mj. založeny hřbitovy na Malvazinkách a na Kotlářce v Košířích. V roce 1903 vzniká Nový smíchovský židovský hřbitov na Malvazinkách.
V roce 2000 bylo pietně upraveno společné pohřebiště obětí komunismu na Motolském hřbitově, kam byli mrtví bez označení ukládáni na přelomu 50. a 60. let, naposledy pak v roce 1965.
Svět funerálních plastik
Největší „galerií“ funerálních plastik je na levé břehu Vltavy Malostranský hřbitov. Hřbitov na Malvazinkách prodlužují vývoj tohoto umění prakticky až do současnosti. Zásadní obrat ve hřbitovním umění nastal po reformách Josefa II. Církev již nemohla objednávat umělecká díla v tak velkém rozsahu. Díky císařskému dekretu se začínají hřbitovy zakládat mimo město, což je vítaným zdrojem zakázek pro sochaře. Na těchto nových hřbitovech se se svými honosnými náhrobky chtěli representovat zejména měšťané a státní úředníci. Náměty se inspirují zejména v období antiky. V letech 1780 – 1840 tvoří zakázky na funerální plastiku hlavní náplň práce sochařů. Díla z Malostranského hřbitova pocházejí např. od Josefa Malínského (1756-1827) – vlastní hrob, Ignáce Michala Platzera (1757 – 1826) – např. hrobka rodiny Ebengergrů a Václava Prachnera (1785 -1832) – pomník knížete Thun-Hohensteina (1831), náhrobek rodiny Panských, hraběnky Valdštejnové nebo obchodníka M. V. Kronesa s okřídleným Géniem, který je dnes v Lapidáriu Národního muzea. Sochařská dílna Platzerů působila až do počátku 20. století – z děl třech generací se na Malostranském hřbitově zachovala ještě lyra na vysokém soklu – hrob skladatele Václava Jana Tomáška či náhrobní deska Roberta Platzera (1868). Další umělci s díly na tomto hřbitově byli např. František Linn Mladší (1802 – 1848) – náhrobek opata Benedikta Jana N. Pfeiffra, Ferdinand Pischelt (1811 – 1852) – náhrobek Václava Csardy. Josef Max (1804 – 1855) je kromě hrobů rodiny Maškovy a Jana Nepomuka Vitáska také autorem hrobu „svaté holčičky“ . Jeho bratr Emanuel (1810 – 1901) vytvořil pomník spisovatele Václava Pešiny, rytíře z Čechorodu.